Žijeme v postmoderní době, která postupně zpochybnila řadu zavedených jistot. Hrůzy minulého století vedly k opuštění myšlenky lineárního pokroku směrem k lepší budoucnosti. V historiografii se do popředí dostávají doposud marginální témata a řadě z nich dominuje konstruktivistický přístup. Subjektivismus vede leckdy ke stírání rozdílu mezi skutečností a fikcí. Toto intelektuální podhoubí do značné míry umožnilo vznik tzv. kontrafaktuální historie.
Dne 8. srpna 1941 ve čtyři hodiny ráno se po celé délce fronty od města Roslavl ležícího zhruba 120 kilometrů jihovýchodně od Smolenska po město Toropec na severu rozezněla dělostřelecká palba. Do pohybu se dala celá armádní skupina Střed čítající téměř dva miliony vojáků a 1 700 tanků. Cílem operace Tajfun nebylo nic menšího než dobytí Moskvy, která představovala 10 % průmyslové kapacity SSSR a byla klíčovým dopravním uzlem.
Vzhůru na Moskvu!
V duchu předchozích operací Wehrmachtu měly vzniknout obří kleště s cílem odříznout město od okolí. Severní křídlo těchto kleští představovala 3. tanková skupina vedená generálem Hothem, doprovázená 9. armádou. Tyto dvě armády, později ještě doplněné a 4. tankovou skupinu generála Hoepnera, převelenou z armádní skupiny Sever, postupovaly ve směru na Ržev a Kalinin. Cílem bylo překonat Moskevský průplav severně od Moskvy, následně se stočit na jihovýchod k řece Kljazma a obejít tak město ze severu. Jižní křídlo představovala 2. tanková skupina generála Guderiana, kterou z jihu kryla 2. armáda. Cílem této formace bylo obejít Moskvu z jihu, postupovat po linii Juchnov, Medyn a Podolsk a setkat se tak se severním křídlem na východ od Moskvy na řece Kljazma. Tím měl vzniknout obří kotel, který by v oblasti kolem Moskvy uvěznil zbývající sovětské síly i hlavní město samotné. Podél silnice z Minsku na Moskvu pak měla postupovat 4. armáda a vyvíjet tlak na síly, dislokované na západ od hlavního města.
Díky dobrému počasí postupovaly německé jednotky poměrně rychle, už 10. srpna padlo město Medyn, vzdálené asi 160 kilometrů od Moskvy, 18. tanková divize obsadila Kalugu a 10. motorizovaná divize Vjazmu. Na severu prorazila 4. tanková skupina obranné linie 11. sovětské armády. Dne 15. srpna pak vznikla v oblasti měst Ržev a Bělyj obří kapsa, ve které uvízly tři sovětské armády o síle 85 000 mužů. Tentýž den padl Demjansk a bylo také přetnuto železniční spojení z Moskvy směrem na Leningrad. O den později se dostaly jednotky Wehrmachtu do města Klin (o které se vedly po následující dva dny lité boje) a stanuly tak zhruba 85 kilometrů od Moskvy.
Dne 17. srpna obsadila 18. tanková divize Podolsk (necelých 40 kilometrů od Moskvy) a prorazila tak první ze tří obranných linií kolem samotného města. Mezitím překročilo severní křídlo armádní skupiny Střed Moskevský průplav. Souběžně s tím došlo k přerušení železničního spojení mezi Moskvou a městem Gorkij a také mezi Moskvou a městem Vologda. Dne 21. srpna se setkala 18. a 29. motorizovaná divize na řece Kljazma východně od Moskvy. Město tím bylo obklíčeno a ztratilo kontakt s vnějším světem.
Rudá armáda se začala stahovat na východ ve snaze zformovat novou obranou linii na řece Volha. V říjnu Stavka (sovětské vrchní velení) obdržela zprávu, že Japonci namísto přepadení SSSR plánují útok na USA, čímž mohlo dojít k přesunu sil Rudé armády z Dálného východu na západ. Na 600 000 vojáků Rudé armády se také stáhlo z Ukrajiny, kde se stále bojovalo, směrem na východ. Pokračovala rovněž masivní mobilizace, ale ty nejvíce obydlené oblasti již byly ztraceny.
Co je problémem výše uvedeného textu? To, že k popisovaným událostem nikdy nedošlo… Zřejmě jedinou šanci na porážku SSSR mělo nacistické Německo právě roku 1941. Skupina armád Střed představovala nejsilnější německý armádní sbor operace Barbarossa, který během několika týdnů postoupil o více než 600 kilometrů do nitra SSSR. To, co hypotetický scénář uvedený výše znemožnilo, bylo Hitlerovo rozhodnutí zastavit postup armádní skupiny Střed u Smolenska. Po téměř měsíc trvajícím lavírování pak Hitler odvelel 2. tankovou skupinu a 2. armádu na Ukrajinu, čímž fakticky zastavil postup na Moskvu.
Když byla skupina opět kompletní (na začátku října) a připravena vyrazit na Moskvu, ztratil Wehrmacht cenné dva měsíce, které Rudá armáda využila pro budování obrany a mobilizaci sil. Je nutno si uvědomit, že síly, které měli Sověti k obraně Moskvy v srpnu, byly neporovnatelně skromnější ve srovnání s těmi, které měli pak k dispozici v říjnu a listopadu. Sověti rovněž získali další měsíc díky podzimním dešťům, které vypukly v polovině října a znemožnily přesuny techniky po nezpevněných cestách. Mimo to mohlo sovětské velení přesunout zálohy z Dálného východu.
Kontrafaktuální historie za historický brak?
Výše uvedený exkurz, ač povrchní a na omezeném prostoru zjednodušeně popsaný, je příkladem toho, čemu se říká kontrafaktuální historie. Takový typ uvažování si klade odvěkou otázku „co by kdyby“. Tedy co kdyby se určité události nestaly, případně se staly jinak. Otázky tohoto typu se objevovaly vždy a stejně tak vždy fascinovaly a přitahovaly odborníky, spisovatele i filmaře po celém světě. Anglický spisovatel a novinář Robert Harris zasazuje svůj detektivní příběh románu Otčina (1992) do 60. let 20. století. Do světa, ve kterém zvítězilo nacistické Německo, Hitler slaví své 75. narozeniny a začíná se rodit politika deténte mezi Velkoněmeckou říší a USA. Obdobným způsobem pojal román Muž z vysokého zámku (1962) Philip K. Dick, kde vykresluje obraz Spojených států amerických poražených ve válce a rozdělených na německou a japonskou okupační zónu. Téma je blízké i tvůrcům počítačových her, za všechny jmenuje poslední dva díly herní série Wolfenstein, odehrávající se ve světě ovládnutém nacisty, případně herní série Homefront či Assassin’s Creed.
Problematika se ale objevuje i ve starší literatuře. Francouzský filosof Charles Renouvier publikoval roku 1876 dílo Uchronie. Zde vykresluje svět, kde se neuchytilo křesťanství a antická kultura přežila a vyústila ve vznik čistě sekulární Evropy. V roce 1907 vyšla ve Westminster Gazette úvaha o tom, jak by vypadala Evropa, kdyby nebyl Napoleon poražen. Ve 30. letech 20. století byl vydán sborník If It Happened Otherwise, vykreslující řadu alternativních historických scénářů (v řadě případů ovšem spíše parodicky). V 70. letech si Kingsley Amis v románu Přeměna pohrává s myšlenkou ultrakonzervativní Evropy, kde nedošlo k reformaci ani osvícenství. Úvahy o tom, co se mohlo stát, zasáhly také české prostředí. Jmenujme např. román Kloktat dehet od Jáchyma Topola. Autor vypráví svůj příběh na pozadí alternativního scénáře československého roku 1968. Z odborných prací je třeba zmínit také útlý historický sborník Co kdyby to dopadlo jinak? (2007) editovaný Jiřím Rakem, za kterým stojí řada renomovaných historiků.
Uvedený výčet není v žádném případě vyčerpávající, lze na něm ale plasticky ukázat, že kontrafaktuální dějiny mají řadu podob. Od skutečně naprosté historické fabulace (Benjamin Disraeli jako velkovezír ve sborníku If It Happened Otherwise) po relativně umírněné práce připomínající spíše dobře ozdrojovaný vědecký text, který na základě dostupných pramenů diskutuje realistický alternativní vývoj. Jak je tedy možné, že i přes určitou diskreditující fabulaci věnoval prestižní americký časopis Foreign Policy sérii článků kontrafaktuální historii a problematice se čas od času věnují i jinak věhlasní historici? Nemá snad pravdu E. H. Carr, když říká, že jde o „pouhou hru se slovy, matení a falešnou stopu“ nebo E. P. Thompson, který označuje pokusy o kontrafaktuální historii za historický brak? Není kontrafaktuální uvažování typické pro neúspěšné a poražené, kteří fantazírují o tom, jak mohl svět vypadat, kdyby Hitler neprohrál válku nebo nedošlo k francouzské revoluci? Pokud nám má kontrafaktuální historie pomoci lépe pochopit vlastní dějiny, je třeba ji ukotvit v určité metodě.
Metoda především
Pokud měla být kontrafaktuální historie brána vážně a odlišit se vůči historicko-literární fikci, nemohla být pouhým produktem nespoutané imaginace a jakousi intelektuální hrou. Zcela zásadním se pro seriózní uvažování nad kontrafaktuální historií ukázala být kolektivní práce Virtuální dějiny pod vedením profesora z Harvardu, Oxfordu a Stanfordu Nialla Fergusona. V obsáhlém filosoficko-teoretickém úvodu knihy vymezil Ferguson několik metodologických pravidel pro kontrafaktuální historii, které řada autorů dále rozvíjela a lze zde tedy uvést určitý velmi zjednodušený přehled hlavních bodů.
V první řadě musí být kontrafaktuální scénář možný a uvěřitelný. Není možné kupříkladu pracovat s osobnostmi, které neexistovaly. To je typické pro literární fikci. Stejně tak je nutné pracovat s tím, co bylo v dané době technicky, ekonomicky a kulturně možné. Vítězství států Osy v druhé světové válce díky intervenci mimozemské civilizace by tedy jako kontrafaktuální scénář stěží obstálo.
Lze zvažovat pouze takové kontrafaktuální scénáře, které doboví současníci sami promýšleli, popřípadě považovali za realistické, a pro které tedy existují pramenné důkazy. Je určitým paradoxem historie, že řadu událostí, ke kterým došlo, nepovažovali doboví dobře informovaní současníci za ty nejpravděpodobnější varianty dalšího vývoje. Dobový scénář, který posléze nastal, byl v dané době považován za určitou kontrafaktuální a méně reálnou možnost.
V každém případě je nutné v co nejvyšší míře vycházet z dobových pramenů, které ukazují na možný směr alternativního vývoje, případně si „vypomoci“ generalizací a poukazem na podobný vývoj v dané době na jiném místě. Kontrafaktuální historie neprobíhá způsobem prostého vymýšlení si s tím, že jde tak jako tak o empiricky neověřitelné skutečnosti. Každé rozhodnutí musí být dobře podpořeno argumenty (např. zmíněné paralely, generalizace, chování daných aktérů v podobných situacích v minulosti atd.). Pokud se podíváme na některé kontrafaktuální práce od skutečných historiků, většina se nevěnuje popisu alternativního scénáře, ale spíše odborné argumentaci ohledně toho, proč by daný vývoj mohl směřovat takovým směrem.
Vzhledem k výše uvedenému musí mít historik velmi detailní znalosti dané doby a celkového kontextu. Kontrafaktuální historie je na faktografii velmi náročnou disciplínou. Badatel musí mít nejen perfektní přehled o tom, co se skutečně stalo, ale i o tom, co současníci zvažovali a považovali za možné. Musí tedy prostudovat všechny dobově diskutované alternativní scénáře a jejich okolnosti.
V ideálním případě by mělo dojít k identifikaci určitého rozhodujícího faktoru v historické sekvenci (jedné události), který při změně (nedošlo k němu, popř. se odehrál odlišně) způsobí rozdílný historický vývoj. Vytváření více tzv. kontrafaktuálů pak působí zmateně a roste riziko, že vícero proměnných způsobí zásadně odlišný vývoj, než který badatel zamýšlí. Nemělo by být ambicí tedy přepisovat celé dějiny, ale pouze určité dílčí části. Platí tedy pravidlo, že čím méně změn, tím lépe. Čím více změn, tím méně je kontrafaktuální scénář „realistický“.
Událost, kterou v rámci kontrafaktuálního scénáře „upravíme“, by neměla být v chronologickém smyslu příliš časově vzdálena od následků, které sledujeme. Čím blíže je určitý kontrafaktuál k důsledkům, tím lépe. Měli bychom se tedy vyhnout výrazné časové extrapolaci. Vykreslit obraz dominantně muslimské Anglie 20. století na základě toho, že v bitvě u Poitiers roku 732 byl Karel Martel poražen Araby, je spíše záležitostí historické fikce. Čím delší časové období, tím výraznější je efekt motýlích křídel a na scénu přichází komplexní a nezamýšlené důsledky.
Má to smysl?
Přes výše uvedené se nám nabízí vtíravá otázka – má to celé nějaký smysl? Nejde slovy anglického filozofa Michaela Oakeshotta o určitý typ výstřední imaginace? Ve prospěch kontrafaktuální historie lze uvést argumenty z pohledu filosofie vědy a z pohledu historického myšlení.
V oblasti uvažování o minulosti dlouhou dobu dominoval historický determinismus. Zjednodušeně lze říct, že dějiny se odehrály tak, jak se odehrály, a jinak se ani odehrát nemohly. Historie je nejlogičtějším, nejpravděpodobnějším a vlastně i jediným možným vyústěním předchozích událostí. Běh dějin je dán boží prozřetelností, strukturálními faktory, přírodními zákony nebo třídním bojem.
Určitý determinismus byl inherentní pro křesťanství, ale výrazně se na něm podepsala snaha 19. století o „vědeckost“ rodící se moderní historické vědy. K determinismu tíhne Hegelova dialektická filozofie dějin, historický pozitivismus Leopolda von Rankeho a stejně tak i Newtonovy zákony pohybu. Deterministický je Montesquieu, když ve svém díle O duchu zákonů (1748) vysvětluje rozdíly mezi národy geografickými a klimatickými faktory. A stejně tak i Adam Smith se svou neviditelnou rukou trhu, Karel Marx s výrobními vztahy a Darwin se svým přirozeným výběrem druhů. Jak ale upozorňuje Ferguson, zatímco se historie inspirovala determinismem přírodních věd 19. století, přírodní vědy ve století dvacátém jej opustily. Namísto determinismu dávají více prostoru nepředvídatelnosti a relativitě, jak je patrné z teorie relativity, Heisenbergova principu neurčitosti, kvantové mechaniky nebo antropického principu více vesmírů.
Kontrafaktuální historie nám tak ukazuje, že neexistují žádné univerzální a objektivně dané zákony lidského vývoje, které pevně určují běh dějin a pro náhodu či individuální svobodnou volbu nemají místo. Rolí historika by přece nemělo být pouze vysvětlovat, proč se věci musely stát tak, jak se staly. Místy je samozřejmě tato argumentace dovedená ad absurdum, ale kontrafaktuální historie má být určitým korektivem deterministického vnímání dějin.
Nemůže být přece minulost často i produktem náhody, unáhleného a nezřídka iracionálního rozhodnutí nebo štěstí? Pokud si v odborné literatuře přečteme detailní popis cesty Františka Ferdinanda d’Este po Sarajevu z června 1914, jde o změť naprosto nahodilých okolností, který sice nakonec vyústily v atentát, ale stejně tak mohl celý příběh skončit naprosto odlišně. Nemá pravdu Nassim Taleb v teorii černých labutí, kdy v historii nastanou určité zcela nečekané události zásadního charakteru, které nebylo možné předvídat. My se je ale snažíme zpětně uměle vykládat tak, že je předvídat možné bylo a vývoj k nim směřoval, jen jsme jej nebyli schopni postřehnout?
S tím souvisí dílčí rozměr determinismu, typický zejména pro studenty, ale nezřídka i pro odborníky. Jde o určité zakořeněné výkladové modely obsahující samozřejmá vysvětlení, proti nimž nelze nic namítnout, které ale ve skutečnosti vůbec nemusí platit. Sovětský svaz jako nedemokratický režim neumožňoval svobodnou diskuzi, tím zaostával za západními státy a proto zanikl. Rozpad východního bloku hodnocený v retrospektivě jako nevyhnutelný je určitou černou labutí, kterou se zpětně snažíme vysvětlit a dát ji smysl. Zde čtenáři připomeňme, že řada amerických zpravodajských i akademických institucí ještě v 80. letech produkovala tisíce stran analýz naprosto spolehlivě predikujících výkon sovětského hospodářství ve 21. století. Z pohledu kontrafaktuální teorie jde tedy o ideální případ, kdy nastal vývoj, který doboví současníci neočekávali.
Göring místo Hitlera
Prací historika je konstrukce obrazu minulosti na základě omezených pramenů, jejich interpretace a vzájemného porovnávání. Minulost v zásadě neznáme, ale stavíme její narativ, který se tu více a tu méně přibližuje realitě. V tomto ohledu může být kontrafaktuální historie určitým doplňkem historické vědy, kdy na základě omezených pramenů konstruujeme pravděpodobný alternativní scénář určitých událostí. A to při dodržení metodických zásad výše.
Výrazná většina historických události je multikauzální povahy, s monokauzalitou se ostatně v historii setkáme zřídka (na rozdíl od přírodních věd). Schopnost identifikovat a obhájit výběr jedné události, která je natolik signifikantní, že může změnit historický vývoj, je sama o sobě projevem vysoké úrovně historického myšlení. Kontrafaktuální historie tak vede k zamyšlení se nad relativní sílou a významem jednotlivých příčin historického vývoje. Můžeme se pokoušet identifikovat nezbytné (podstatné) a postradatelné (nepodstatné) příčiny určitého vývoje. Došlo by např. k druhé světové válce, pokud by v čele NSDAP nestál Adolf Hitler, ale Herman Göring? A postačily by samotné strukturální příčiny, jako bylo versailleské mírové uspořádání, k vypuknutí evropského konfliktu? Stačily by na rozpad východního bloku strukturální problémy, pokud by v čele nestál Gorbačov, nýbrž šéf KGB a pozdější pučista Krjučkov?
Zajímavé je, že i standardní historická věda používá určité dílčí prvky kontrafaktuální metody. Ta totiž může vrhnout nové světlo na to, jak a proč byla určitá událost nebo proces způsobeny a jak důležité byly konkrétní příčiny. Velký kritik kontrafaktuálů E. H. Carr se sám ve svém monumentálním díle o sovětské historii zamýšlel nad tím, zda by bez Stalina byl bolševický režim stejně tak represivní. Pokládal si rovněž otázky, jak by se komunistické hnutí vyvíjelo dále, pokud by zůstal v čele Lenin. Uvažme ještě druhý příklad – na jaře 1936 obsadil Wehrmacht demilitarizované oblasti v Porýní. Pokud by se západní mocnosti namísto strategie appeasementu uchýlily k deterenci, mohl takový krok ovlivnit další vývoj? Je to kontrafaktuální otázka, ale archivní prameny nám nabízejí velmi jasnou odpověď. Při sebemenším náznaku odporu měly německé síly rozkaz se stáhnout. Stejný vabank hrál Hitler o pár let později v Rakousku.
Pokud chce historik přinést plastický obraz doby, měl by se věnovat i tomu, co doboví aktéři zvažovali a považovali za reálné či žádoucí, včetně potenciálních důsledků. Když historik ignoruje scénáře vývoje, o kterých doboví současníci prokazatelně uvažovali a přemýšleli (a pro které máme důkazy), redukuje obraz minulosti a nepřináší o ní kompletní výpověď. V případě, že je navíc historický vývoj pro dobové současníky překvapením (neodehrála se tedy ta nejpravděpodobnější varianta vývoje), o to více je třeba dát prostor kontrafaktuálnímu uvažování.
Kontrafaktuální historie tedy může napomoci podpořit určité aspekty historického myšlení, které vymezuje např. badatelská metoda. Jde zejména o princip příčiny a následku (jak ne/důležitá je daná příčina pro uskutečnění následku) a dobové perspektivy (co doboví současníci zvažovali a proč). Kontrafaktuální posouzení události nám ale v první řadě může pomoci ozřejmit její význam. Pokud učíme studenty o úspěšné obraně Vídně před Turky roku 1683, význam této historické události nespočívá v jedné vyhrané bitvě. Spočívá primárně ve srovnání s opačným vývojem. Ať už chceme, nebo ne, implicitně vždy porovnáme reálnou minulost s imaginárním alternativním scénářem (Turci obsadí Vídeň) a teprve poté nám vyvstane její klíčový význam. Obdobným způsobem implicitně analyzujeme i zásadní význam bitvy u Marathónu nebo Salamíny, kdy nám automaticky na mysli vyvstane obraz perské invaze do Evropy. Kontrafaktuály jsou tedy důležité, ať již s nimi pracujeme přiznaně, nebo ne, protože nastavují zrcadlo historii a dávají určitým událostem význam.
Chrudim a Pardubice
Spekulativní povaha kontrafaktuální historie vyvolává po právu kontroverze, současně ale může vést k rozvoji historického myšlení a do určité míry by bylo možné zavést její prvky do výuky dějepisu. Nejsnadnější způsob je princip „nastavování zrcadla“ uvedený výše. Studenti lépe pochopí význam určité události, pokud jim je nastíněn opačný vývoj. Historie pak dostává poutavější obraz příběhu s otevřeným koncem, který je třeba interpretovat a který se mohl odehrát i zcela odlišně. Přiblížit studentům problematiku lze i na příkladu počítačových her, filmů nebo komiksů.
Ostatně s kontrafaktuálním uvažováním se setkáváme dnes a denně. Vezměme si za příklad široce akceptovanou vojenskou doktrínu MAD (mutually assured destruction, česky „vzájemné zaručené zničení“). Ta ve své podstatě pracuje s myšlenkou, že vynález jaderných zbraní zabránil státům, které je mají v držení, spolu válčit. MAD tedy operuje s kontrafaktuálem, že pokud by USA a SSSR neměly jaderné zbraně, velmi pravděpodobně by došlo ke konvenční třetí světové válce.
Kontrafaktuální historie pro studenty ale vůbec nemusí být o Hitlerovi, spokojeně se procházejícím po chodbách vypleněného Kremlu. Lze vybrat témata regionální historie, která mohou být studentům geograficky blízká a ovlivňují jejich životy. Opět uveďme jeden praktický příklad. Roku 1880 byla největším městem východních Čech Chrudim, čítající 12 000 obyvatel. Pardubice měly přibližně 10 000 obyvatel a Hradec Králové ještě mnohem méně. Proč dnes nemá Chrudim sto tisíc obyvatel a není centrem regionu, když k tomu měla v druhé polovině 19. století ty nejlepší předpoklady? Vývoj se totiž během několika let velmi výrazně otočil a Chrudim začala zaostávat. Co bylo příčinou? Obyvatelé Chrudimi zpočátku odmítali napojení na železniční síť. Hlavní trať z Prahy na Moravu tak vedla přes Pardubice (což zprvu nebylo vůbec jasné) a velmi pravděpodobně nastartovala masivní rozvoj města právě na úkor Chrudimi.
Druhý a mnohem náročnější přístup představuje plnohodnotné zavedení kontrafaktuální historie do výuky. Studenti si po konzultaci s vyučujícím vyberou určité téma, které následně kontrafaktuálně zpracují (ideálně v rámci ročníkové práce). V zahraničí bylo provedeno několik experimentálních pokusů, které aplikovaly tento přístup. Na rozdíl od implicitního přístup výše je však tato metoda mnohem náročnější.
V první řadě vyžaduje pedagoga, který se v principech kontrafaktuálního myšlení velmi dobře orientuje a je schopen studenty korigovat a vyhnout se tématům, která jsou typická spíše pro historickou fikci. Samotné kontrafaktuální uvažování vyžaduje vysoce rozvinutou úroveň historického myšlení, se kterou se můžeme setkat pouze u několika málo studentů v posledním ročníků gymnázia. Na rozdíl od standardních znalostí z dějepisu vyžaduje enormní úroveň znalostí o určité době, která není často typická ani u studentů historie na univerzitách. To ipso facto vyžaduje studium nemalého množství odborné literatury.
Vzhledem k náročnosti si studenti při těchto experimentech obvykle nevybírali témata velké politiky, ale spíše „menší“ a jasně ohraničené události. Dalším problémem je časový rozsah, pokud má být téma z pohledu pedagoga i studentů kvalitně promyšleno, nastudováno a zpracováno, vyžaduje enormní úsilí leckdy podobné práci v rámci středoškolské odborné činnosti. Rozhodně nejde o něco, s čím by standardní rámcový vzdělávací program v oblasti dějepisu počítal. Bezesporu není pochyb o přínosech takového projektu, mezi něž patří rozvoj historického myšlení, studium nemalého objemu literatury, rozvoj kritického myšlení a kreativity. Je však otázkou, zda je taková činnost při současném nastavení vzdělávacího systému vůbec proveditelná.
V obecné rovině samozřejmě není cílem výše uvedeného zamyšlení prezentovat kontrafaktuální historii jako alternativu „klasické“ historii. Spíše ji ukázat jako zajímavý a dílčí doplněk a nástroj k lepšímu pochopení minulosti, zejména pak v oblasti kauzality. Jak píše Jiří Vykoukal v předmluvě Fergusonovy knihy, kontrafaktuální historie může být dobrý sluha, ale i špatný pán. Jde o metodu, která se leckdy může hodit, ale mělo by se s ní zacházet opatrně. Je ovšem nepopiratelným faktem, že ještě před několik lety byl tento žánr považován za fantazírování pisálků a amatérských dějepisců, ale dnes se čím dále více stává součástí mainstreamu.
Autor se specializuje na otázky výuky dějepisu, kromě jiného spolupracoval na projektu Dějiny v pohodě.
K dalšímu čtení:
Ferguson, Niall: Virtuální dějiny. Dokořán 2001, 374 s.
Ferguson, Niall: Nešťastná válka. Dokořán 2003, 488 s.
Tsouras, Peter (ed.): Hitler Triumphant: Alternate Histories of World War II. Skyhorse 2011, 256 s.
Rak, Jiří (ed.): Co kdyby to dopadlo jinak? Dokořán 2007, 184 s.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
