Ještě před pár dny valná většina Evropy novou kandidátku na předsednictví EK Ursulu von der Leyen vůbec neznala. Hra o trůny, která probíhá v Bruselu, vedla totiž k vygenerování dost nečekaných personálních návrhů. Systém volebního lídra (Spitzenkandidat) přitom dostal zabrat natolik, že už je nejspíš mrtev.
- Manfred Weber, lídr nejsilnější frakce (Evropské lidové strany), byl vetován Macronem;
- Margrethe Vestager, dánská politička z RenewEurope (dříve ALDE), má tedy také smůlu: lidovci dali najevo, že Macronovo veto s chutí oplatí. ALDE nemělo striktně vzato Spitzenkandidáta, ale o Margrethe V., která řešila vztahy EU s velkými technologickými firmami, se před volbami hovořilo dosti často jako o nadějné kandidátce;
- Frans Timmermans, lídr socialistů, vzbudil v několika státech včetně visegrádské čtyřky tak silný odpor, že ho zbylé země nechtěly tlačit „na sílu“. (Jedna z vzácných příležitostí, kdy se Andrej Babiš dostal na stránky New York Times.)
Tím se množina kandidátů s nejsilnějším volebním mandátem jaksi vyprázdnila. Když pak přišel Donald Tusk, končící předseda Evropské rady, se jménem německé ministryně obrany, bylo to všeobecné překvapení. Nejen, že Ursula von der Leyen měla k volebnímu lídrovi daleko; do Evropského parlamentu nekandidovala vůbec. Volební mandát rovný nule.
Pročítal jsem si tou dobou celoevropské i německé diskusní servery zabývající se politikou a kdybych to měl vystihnout stručně, reakce na tuto nominaci se dělily do dvou základních kategorií:
- mimo německojazyčnou oblast: „Kdo ta paní je?“
- mezi Němci: „Ježíšikriste!“
Nu dobrá, podívejme se nejdříve na tu první otázku.
Kdo je Ursula von der Leyen? Dcera významného dolnosaského politika Ernsta Albrechta (CDU, 14 let byl v Dolním Sasku předsedou vlády), absolventka medicíny se specializací na gynekologii, matka sedmi dětí. Umí mluvit francouzsky, což v průchodu její nominace přes Macrona mohlo sehrát roli.
V nějakém česky psaném článku jsem četl, že jde o reprezentantku „konzervativního křídla CDU“, ale tam podle mého názoru nespadá. Není členkou takových těch klasických konzervativních klubů, jako je WerteUnion, „hodnotová unie“ (která její nominaci do EK dokonce kritizovala) nebo Berliner Kreis, a ve své praktické politice prosazovala poměrně nekonzistentní směsku myšlenek, mezi nimiž byly i povinné kvóty na ženyve vedení podniků, federalizace EU (včetně dluhů) nebo návrh zákona o filtraci přístupu na internet (pod půvabným, snadno vyslovitelným názvem Zugangserschwerungsgesetz), podle nějž měly úřady vést tajný seznam zakázaných webových stránek, a to bez možnosti soudního přezkumu. Za tuto iniciativu si tehdy vysloužila přezdívku Zensursula a v roce 2009 obdržela cenu Big Brother Award. Ze zákona nakonec kvůli hlasitému odporu internetové veřejnosti nic nebylo.
Tím jsme se vlastně dostali k první fázi působení paní von der Leyenové ve vysoké politice. V letech 2005-2009 byla spolkovou ministryní pro rodinní záležitosti a v letech 2009-2013 ministryní práce. Ačkoliv i tehdy za sebou měla určité „kopance“, jako výše zmíněné pokusy o kvótování a mazání, celkově byla v té době mezi německými voliči oblíbená a běžně se umisťovala na nejvyšších příčkách žebříčku důvěryhodnosti. Jako matka sedmi dětí vesměs velmi dobře věděla, jaké problémy trápí německé rodiny, a s její sociální politikou bylo hodně lidí spokojeno.
V roce 2013, tedy před šesti lety, převzala Ursula von der Leyen řízení ministerstva obrany, což byl obor, ve kterém žádné odborné ani osobní znalosti neměla, a její popularita začala upadat. Nejprve velmi pozvolna, v roce 2017 dost prudce. V současné době se velkou důvěrou veřejnosti chlubit nemůže.
Financování a rozvoj armády je v Německu značně nevděčný úkol, už jenom proto, že levicová inteligence zaujímá k německým ozbrojeným složkám velmi negativní postoj, který bych neváhal nazvat militantním pacifismem. Realita studené války vedla dříve k tomu, že křik levice nebyl brán moc vážně, ale po jejím skončení seškrtala německá vláda vojenský rozpočet coby mírovou dividendu. Větší váhu ve spolkových financích dostaly sociální výdaje:
Apropos, protest proti tomu, že si Bundeswehr dovolil v Hannoveru mít vlastní stánek na veletrhu práce pro mladší ročníky:
Bundeswehr, který dostala roku 2013 na starost Ursula von der Leyen, nebyl v moc dobrém stavu, a ona za svých šest let mandátu neudělala nic zásadního pro jeho zlepšení. Před nějakým časem jsem o špatném stavu německé armády psal. Od té doby nastalo pár novinek, které ministryni její hodnocení dále zhoršily.
Poměrně ožehavou záležitostí je například rekonstrukce nejstarší lodi německé vojenské maríny „Gorch Fock“ (1958). Jde o cvičnou plachetnici, která už nutně vyžadovala opravy. V listopadu 2015, kdy se s nimi začalo, se hovořilo o 9,6 milionech eur, ale během následujících tří let vyskočily náklady na příšerných 135 milionů eur, za které by se dalo postavit pár zcela nových plachetnic.
Update 7.7.2019 v 19.00: Dostávám dotazy, kolik že nových plachetnic by se za danou sumu dalo postavit. Podle inženýra Bundeswehru Detleva Tölla, kterého vyzpovídal Die Welt, by jeden nový Fock vyšel na 65 milionů eur. Tedy skutečně „pár“ čili dvě nové plachetnice. Konec update.
Noviny se v přešvihnutém rozpočtu rekonstrukce Gorch Focka pochopitelně s rozkoší nimrají. Článek Spiegelu z ledna 2019 označuje za příčinu problému „těžký mismanagement“, jehož součástí byly zanedbané technické prohlídky, kvůli kterým nebyl skutečný stav lodi vlastně znám. Vůbec jde o materiál dokonale se hodící do seriálu Černé díry v červených číslech, časem se na něj podívám podrobněji.
Pak je tu Berateraffäre, skandál týkající se vysokých výdajů ministerstva obrany na služby externích poradenských firem (Accenture, McKinsey). To je čerstvá záležitost, která se v posledních měsících probírá před vyšetřovacím výborem spolkového sněmu. (Před pár dny proběhly další výslechy svědků.)
Skandál kolem poradců je docela pikantní. Firmy si měly účtovat tutéž práci dvakrát, úředník se pokusil ničit důkazy, zájmy soukromé firmy hájil vysoký generál, existuje podezření na to, že si zakázky přihazovali příbuzní, dvě děti ministryně von der Leyenové pracují právě u firmy McKinsey. Nedá se říci, že by von der Leyenová byla přímo osobně podezřelá z korupce, ale dosavadní výsledky vyšetřování ukazují, že za jejího mandátu panovaly na ministerstvu obrany značně nestandardní poměry. Politické zodpovědnosti by se nakonec nejspíše nevyhnula.
Teď se jí ovšem de facto vyhnout může, protože stane-li se novou předsedkyní EK, na ministerstvu obrany ji vystřídá někdo s čistým štítem. „Bundeswehr si vydechnul,“ komentuje situaci Die Welt, podle mého názoru poněkud předčasně, protože není jisté, kdo ji vystřídá.
Koaliční partner Merkelové, německá sociální demokracie, má vůči povýšení von der Leyenové do Evropské komise značné námitky. Velmi tvrdě se o ní vyjádřil například Ralf Stegner, místopředseda strany: „Nenechává za sebou zrovna dobrou práci.“ Stegner doporučil německým sociálně demokratickým europoslancům, aby pro ni nehlasovali.
Podívali jsme se trochu na to, co má Ursula von der Leyen za sebou. Co má ale před sebou, v roli budoucí předsedkyně EK? (Považuji za dost pravděpodobné, že hlasováním EP projde.) Podle mého názoru jde o poměrně slabou političku, které už na ministerstvu obrany přerostli její podřízení přes hlavu; totéž by se mohlo opakovat v Bruselu.
Daleko radši bych tam viděl Vestagerovou, ale to je tzv. voda pod mostem.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!