Od 1. července má Česká republika s plnou účinností koordinátora strategické komunikace, plukovníka Otakara Foltýna. Ten ještě neměl šanci ani cokoliv pořádně udělat a už sklidil notnou dávku kritiky a zjitřil nespočet vášní. Největší pozornost si vysloužil jeho výrok o tom, že nebude dělat žádnou cenzuru a pokud někdo tvrdí, že ano, pak:
„prosazuje ruský narativ, jedná proti zájmům vlastního státu a je kolaborantem současného kremelského režimu.“
To jsou slova opravdu tvrdá, a to i uvážíme-li, že přichází od samozvaného „buldozera“, jehož značka je postavena na drsném chlapáctví, ke kterému nějaký ten ostrý výraz přirozeně patří.
Nicméně Foltýnův výrok je nešťastný nikoliv kvůli formě, nýbrž proto, že kritikům potvrzuje přesně ty obavy, které se plukovník snažil dementovat, a tedy že se nikdo nemusí bát, že by omezoval svobodu projevu.
U svobody projevu totiž nejde pouze o represivní omezování ze strany státu. Již John Stuart Mill akcentoval, že nebezpečnější než státní represe jsou měkké společenské tlaky, jež nutí každého, aby se podvolil tyranii jednoho akceptovaného mínění, a zamezují vývoji kritického rozumu, který se rodí skrze proces, v jehož jádru musí být možnost nahlas vyslovit a otestovat vlastní pohled na věc beze strachu z potrestání.
Podobné tlaky fungují na bázi dehonestace a ostrakizování (např. když vás někdo nazve dezinformátorem, konspirátorem, ruským kolaborantem apod.) spíše než na přímém zásahu státu, a proto se pro ně zcela nehodí pojem „cenzura“. Nicméně výsledek bývá často podobný – lidé se v důsledku zdráhají říct, co si myslí, a praktikují nad sebou úzkostný dohled. Proto není divu, že v rámci veřejné diskuze o Foltýnově agendě budou mnozí prohlašovat, že vláda vytváří „cenzorský úřad“ či něco takového. Jde o nepřesné vyjádření, ale v mnoha ohledech pochopitelné.
Nota bene, čeští bezpečáci o zmíněné dynamice moc dobře vědí a nemohou předstírat, že jde o pouhou konstrukci akademiků. Tým KRIT při Ministerstvu vnitra, který má být nově integrován do systému strategické komunikace pod taktovkou plukovníka Foltýna, v předloňských materiálech explicitně píše, že technikou „name & shame“ („onálepkuj a zostuď“) bude reagovat na vzniklá komunikační rizika. V dokumentech se také dočteme, jaké narativy je třeba zdůrazňovat a jaké potlačovat, a to bez zřejmého zohlednění jejich vypovídající hodnoty.
Stojí za to si také připomenout, že český stát alespoň donedávna pracoval s termínem „předpřipravený komunikační narativ“, skrze který rámoval svá sdělení ve vztahu k veřejnosti. Skutečnost, že spíše než o snahu komunikovat jasně a otevřeně šlo o jakousi benevolentní manipulaci hraničící s propagandistickým rozmarem, dokládá citace týmu KRIT ve vztahu ke zvýšené tranzitní migraci v roce 2022, kde autoři lamentují, že…současnou migrační vlnu z Blízkého a Středního východu nelze snadno zasadit do předpřipraveného komunikačního narativu „za válku, světové i domácí problémy může Putin.“
Pokud je mi známo, tak k dokumentům a pochybným tvrzením, jež v nich najdeme, se doposud oficiálně nikdo nevyjádřil a není jasné, zda se praxe po kritické zpětné vazbě změnila, či zda stále pokračuje. To mimochodem platí u více záležitostí, které se jaksi „vymlčely“, aniž by se vysvětlilo, za jakých okolností došlo k určitým krokům a proč (nejhlasitější ticho nastalo po blokování webů v únoru 2022).
Otakar Foltýn s novou funkcí zdědil i veškerou tuto tíživou bagáž, a to včetně resentimentu části veřejnosti, jež se nechal kvasit bez jakéhokoliv ošetření. A ač to může být nespravedlivé, otřely se o něj i veškeré předsudky, které si svým nešťastným počínáním vysloužili předchozí vládní bojovníci s dezinformacemi. Pokud chce plukovník uspět, pak musí být schopen odpovědět na obavy lépe než tak, jak to zatím předváděl, a to i v případě, že se kritici nebudou vždy vyjadřovat přesně a vybíravě. Ostatně po uplynulém měsíci by měl mít sám pochopení pro ty, jež mají problém obratně formulovat své myšlenky.
V situaci, kde máme bezpečnostní hrozbu na jedné straně a občanské svobody na straně druhé, musí vždy jít o velice opatrný proces vyvažování, který je s veřejností pravidelně konzultován. Foltýn prozatím věc prezentuje takovým způsobem, že zcela bagatelizuje možné ohrožení svobody projevu, mává rukou nad těmi, již tuto hrozbu vnímají, a říká, že „máme největší svobodu projevu, jakou jsme kdy měli“. To ovšem není pravda – svobody projevu napříč demokratickým světem systematicky ubývá (viz analýza organizace Future of Free Speech).
Foltýn sám zdůrazňuje, že v jeho pojetí stratkomu půjde o hodnotovou komunikaci, vytváření obsahu a aktivní vysvětlování témat, u kterých lze hledat nejen nadstranickou shodu, ale i to, co „máme jako Češi společné“. A zde bych si dovolil tvrdit, že svoboda projevu je jedno z mála témat, kde by se něco takového mohlo povést. Ono v době polarizace, fragmentace a všeobecné rozhádanosti není lehké shodnout se na mnohém – ovšem naštěstí stále existuje konsenzus, že své spory budeme řešit slovy a ne pěstmi a pistolemi, jak to vyjádřil Karl Popper. Navíc svoboda projevu je zásadním rysem, který demokratické režimy odlišuje od těch autoritářských a nedá se snadno relativizovat.
Je ovšem možné (a já se toho obávám), že se nový koordinátor vydá směrem opačným – ten bych nazval cestou sekuritizace. Jde o jev popsaný kodaňskou školou bezpečnostních studií, kde se shoda nehledá skrze politický proces a veřejné diskutování, ale vytváří se nátlakově tak, že se prezentuje jako jediná možná odpověď na existenční riziko ve jménu zachování bezpečí. Známým příkladem je potlačení diskuze o omezování práva na soukromí po teroristických útocích 11. září nebo kritiky invaze do Iráku v roce 2003.
Sekuritizace předkládá navrhované řešení jako jedinou alternativu, o které se nepochybuje, nechceme-li ohrozit naši samotnou existenci, čímž také vyprazdňuje politiku a vytváří přesně ten tlak na společenskou konformitu, před kterým varoval Mill. Není čas přemýšlet a diskutovat, „pokud nezvládneme tenhle problém včas, vše ostatní bude nedůležité,“ vyjadřuje jádro sdělení sekuritizace profesor Barry Buzan.
Poslechneme-li si vyjádření nového koordinátora stratkomu, snadno najdeme rysy sekuritizační tendence. Zvláště znepokojivé je, že obavami z existenční hrozby nahrazuje argumentaci a trpělivé vysvětlování. Kupříkladu když zmiňuje, že nás Rusko ohrožuje „fatálně“, dodává, že: „nikoliv ve formě, že bysme tu příští rok viděli ruské tanky, ale docela dobře se může stát, že se rozplyneme v šedi lží a ignorace.“
Nedozvídáme se, co to znamená a jakým konkrétním způsobem nás má proti onomu rozplynutí ochránit strategická komunikace. To není podstatné. Podstatný je pocit ohrožení. Na další doptávání reaguje opět sekuritizační hrozbou:
„pokud to [stratkom] nebudeme dělat, možná se nic nestane. Ale garantuji vám, že se během několika málo let propadneme do úplné rezignace na to, abychom porozuměli tomu, co se kolem nás děje.“ …
„Pokud nebudete věřit úplně ničemu, že nás něco spojuje, že máme něco společného, no tak nás Rusové rozloží, aniž by sem musel přijet jediný tank.“
Nápadné je také, že předpokládaná hrozba je založena na jakési psychologické zranitelnosti české veřejnosti. Ta je představována jako pasivní masa, jež je odevzdaně manipulovaná algoritmy sociálních sítí a ruskými loutkovodci. Foltýn tyto dva faktory ve svých prohlášeních opakovaně zdůrazňuje.
Zde se však naprosto míjí s dlouhodobými diskuzemi o informačních vlivech na člověka, které se obecně kloní k závěru, že strach z algoritmů je přeceňovaná panika elit a že lidé jsou především aktivními příjemci informací, kteří se nedají snadno ovlivnit, pokud k tomu nejsou předem predisponováni, například ztracenou důvěrou, jež má legitimní opodstatnění.
Nepochopí-li koordinátor stratkomu tento zásadní fakt, pak nutně povede strategickou komunikaci paternalisticky, čímž ji odsoudí k neúspěchu.
Ačkoliv mnozí vnímají vyhlídku na Foltýnovo selhání pozitivně (doporučil bych kupříkladu nedávný komentář Mariana Kechlibara), dovolím si prozatím zůstat v tomto ohledu agnostický a doufat, že plukovník přece jen dokáže vzít agendu za správný konec. Ono ať se to může lidem mého smýšlení nelíbit sebevíc, v Česku existuje významná poptávka po tom, aby se něco dělalo se zahraničním vlivem a s dezinformacemi, a já si dokážu představit mnohem horší scénáře než ty, jež reprezentuje nový koordinátor stratkomu.
Navíc odhlédneme-li od nešťastných výroků posledního měsíce a půl a podíváme se na jeho starší výstupy, vyjeví se Otakar Foltýn v zcela jiném světle. Zvláště zajímavá je jeho přednáška Psychologie války v rámci série Neurazitelny.cz, kde nastavuje svou vzdělanější tvář a předkládá na první pohled poměrně sofistikovaný vhled do psychologických příčin násilí u člověka.
V přednášce zdůrazňuje nebezpečí přílišné konformity, vybízí posluchače, aby se neřídili arbitrárními pravidly, aby mysleli sami za sebe, byli nezávislí a četli Havlovu Moc bezmocných. Foltýn coby přednášející je zde k nepoznání a rozhodně by vás nenapadlo, že bude o několik měsíců poté preemptivně označovat své kritiky za ruské kolaboranty.
Zasvěcené také překvapí, jak moc se odkazuje na harvardského psychologa Stevena Pinkera, který kombinuje vhledy z behaviorálních věd, evoluční biologie a teorie her a jehož rozhodně nemůžeme vinit z primitivního pojetí lidské povahy. Má-li Foltýn v současnosti mezery v tom, jak funguje psychologie informačního působení, nezdá se, že by to bylo kvůli tomu, že by porozumění nebyl schopen a že by o oblast neměl zájem. Možná se k tomu pouze zatím nedostal.
Pokud by kupříkladu navázal na Pinkera i v dalších oblastech, zjistil by, že harvardský profesor je nejen z jedním z nejvýraznějších obhájců svobody projevu na Západě, ale také signatářem Westminsterské deklarace z loňského roku, která výslovně varuje před nebezpečím vzrůstající cenzury ve jménu boje proti dezinformacím. Mezi podepsanými najdeme desítky celosvětově uznávaných osobností a akademiků, jež by jako ruské agenty dokázal nazvat pouze paranoik.
Před několika týdny jsem plukovníka Foltýna zažil osobně na besedě. Hovořil tam o konceptu „voják-občan“, jenž vyjadřuje myšlenku, že člen armády nemá být pouhým tupým kolečkem v soukolí, jež se slepě řídí povely, ale má jednat na základě hodnot, které jsou v některých situacích svaté a nedají se přebít sebeurputnějším rozkazem.
Mám pocit, že ve své roli koordinátora stratkomu se mu otevírá podobná dualita: na jedné straně ta bezpečnostní, sekuritizační, která bude fungovat na základě vytváření pocitu ohrožení a příslibu paternalistické ochrany; na druhé straně ta občanská, jež má důvěru v demokratické principy, ctí svobodu projevu a jedná s veřejností jako rovný s rovným.
Po prvotních prohlášeních se zdá, že má našlápnuto bezpečáckým směrem. Doufám však, že by se zatáčka dala ještě pořád vybrat na stranu opačnou.
Autor je ředitelem Institutu H21. Převzato z jeho Twitteru.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
