Ve špionážní klasice Fredericka Forsytha Šakal se nachází scéna, která musela až do včerejška na běžného čtenáře působit jako autorská licence. Prezident de Gaulle, jehož likvidaci z rukou profesionálního zabijáka Šakala si francouzské protivládní hnutí objednalo, přijede na náměstí a mluví s vojenskými veterány. Vrah už má jeho hlavu v zaměřovači a tiskne spoušť. Jenže v ten okamžik udělá starý Francouz něco, s čím studený Angličan Šakal nepočítal: obejme jednoho z veteránů a políbí jej. (Tělesný kontakt, fuj! No sex, please, we’re British.) Tento pohyb stačí k tomu, aby se první střela neškodně zavrtala do chodníku.
Donald Trump se s veterány moc nelíbá, ale při sobotním pokusu o atentát mu patrně zachránil život podobný malý pohyb: v kritickém okamžiku se pootočil k velké obrazovce s grafy, na které chtěl něco ukázat. Na tomto videu je to vidět asi nejlépe. (Obrazovka samotná je mimo záběr.)
V nějakém paralelním vesmíru se třeba neotočil včas a nyní tam mají k řešení ještě daleko zapeklitější problém…
Ikonický závěr
O střelci se toho příliš neví, protože jako většina dvacetiletých mladíků za sebou ještě nestihl zanechat moc výraznou životní stopu. Na střední škole ho nevzali do střeleckého klubu, protože špatně střílel, ale poslední rok chodil do jiného střeleckého klubu, kde nijak nevyčníval. Byl čerstvě registrován jako republikánský volič, ale v roce 2021 daroval 15 dolarů demokratické akční organizaci ActBlue; což byl mimochodem nelegální dar, protože mu tehdy ještě nebylo osmnáct. Tichý, uzavřený, nepřitahující pozornost žádným nápadným chováním, ani online, ani v reálu. Vyprofilovat dopředu se určitě nedal.
To, že jej včas nezneškodnila Trumpova ochranka – a tím myslím tu oficiální, Secret Service – je daleko horší problém. Skutečnosti, že někdo leze na střechu s puškou, si povšimlo hned několik lidí, a střelec sám “zahnal” jednoho aktivního místního policajta, který na tu střechu vylezl za ním. Mimo jiné snad neměli ve vzduchu ani žádné drony ke kontrole situace seshora atd. Toto bude přesně materiál na budoucí konspirační teorie, i když zamýšlený cíl přežil.
Osobně si myslím, že je to spíš klasické usnutí na vavřínech: od posledního prolití prezidentské krve (neúspěšný atentát na Reagana) uplynulo 43 let a všichni, kdo tehdy sloužili v ochrance, jsou nejspíš dávno v důchodu nebo těsně před ním. S rotací kádrů se pomalu vytrácí institucionální paměť. Navíc je možné, že Trump coby pouhý kandidát a ex-prezident (aktuálně nezastává žádnou funkci) dostal k dispozici nějaký ten tým B, ne-li C.
Nicméně z čistě volebního hlediska tahle událost Trumpově kampani spíš napomohla. Fotka, na které zkrvavený Trump mává zaťatou pěstí pod rozvinutou americkou vlajkou, je přímo ikonická, a k americké dokonalosti by jí scházel už jen současný průlet křičícího orla bělohlavého s podvěšenými střelami HELLFIRE. Sama o sobě nebude stačit k tomu, aby přiměla již rozhodnuté voliče změnit jejich volbu, ale mohla by stačit k tomu, aby někteří vlažnější příznivci republikánů v listopadu zvedli zadnici a došli k těm urnám. Volební účast je v nerozhodnutých státech, jako je například právě Pennsylvánie, velice důležitým až kritickým parametrem voleb.
Čermák místo Roosvelta
Malá historická poznámka na závěr. Čtyři američtí prezidenti byli zastřeleni atentátníkem (Lincoln, Garfield, McKinley a Kennedy); Theodore Roosevelt a Reagan byli postřeleni, ale přežili. Bylo by ale na místě připomenout jednoho člověka, který je u nás v ČR zcela neprávem zapomenut, a který se stal obětí “prezidentského” atentátu také.
Kdo byl nejvýznamnější český politik roku 1930? Každý asi řekne “Masaryk”, ale dalším dobrým kandidátem na tuto pozici je tento muž, jehož bustu v našich ulicích jen tak nepotkáte.
Předešlá otázka byla tak trochu chytákem, protože Čermák, ač velmi vlastenecký Čech, dělal tu politiku v Americe, a dotáhl to až na místo primátora města Chicaga. Čermák byl v tehdejší Americe nesmírně oblíbený, znal se dobře se špičkami demokratické strany, a je dost možné, že kdyby žil dál, postoupil by i na nějaké vysoké federální místo, třeba ministra zahraničí. Koneckonců, kdo se má vyznat v nějaké zamotané střední Evropě líp, než tamní rodák, který pořád ještě ovládá tu podivnou hatmatilku z domova.
V roce 1933 ale Čermák schytal kulku určenou nově zvolenému prezidentu F. D. Rooseveltovi (neplést s Theodorem), a po třech týdnech v nemocnici zemřel. Samotné zranění se přitom už začínalo hojit, ale v těle mu následně propukla infekce, která se ukázala být fatální. Velmi podobně ostatně zemřel o deset let později v Praze postřelený Reinhard Heydrich. Inu, doba před vynálezem antibiotik…
Z pohledu milovníků historie si teď můžeme představit malé what-if: alternativní dějiny, ve kterých se Čermák v poslední vteřině pootočil a nic se mu nestalo, a někdy roku 1941 to opravdu dotáhl až na nějaký vysoký kabinetní post ve Washingtonu, D.C.
Neproběhla by celá druhá světová válka trochu jinak, kdyby v americké vládě seděl český patriot? Nedorazily by do Prahy jako první nějaké jiné tanky? Nečekalo by Stalina v Jaltě o něco tvrdší vyjednávání?
Kdo ví. V nějakém paralelním vesmíru to možná vědí.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
