Samotné jméno Bangladéš zní natolik exoticky, že průměrný Evropan si jej automaticky zařadí kamsi mezi Laos a Haiti; prostě “chudé země, kde panuje věčný bordel a kterým nic nepomůže”. Nyní vstoupila na titulní stránky světových médií díky krvavým demonstracím kvůli… kvótám.
Bangladéš patří v rámci rozvojového světa mezi ty vůbec nejnadějnější země. Civilizace tu má dlouhou tradici, sahající až do antiky. Stát netrpí etnickými konflikty, protože 99 % obyvatel jsou příslušníci jednoho národa, Bengálci. Na převážně muslimskou zemi je relativně (všimněte si toho slova, abyste si pak nestěžovali) nábožensky tolerantní a cca 12 % národa tvoří nemuslimové, kteří nejsou současnou vládou nijak šikanováni ani znevýhodňováni. Podařilo se tu vybudovat solidní vzdělávací systém, mezi mládeží už prakticky neexistuje negramotnost, zhruba třetina mladých odmaturuje. Porodnost klesla na dvě děti na ženu. Ekonomicky Bangladéš prudce roste, výroba elektřiny se za posledních patnáct let zečtyřnásobila, u hranic s Indií se staví první bangladéšská jaderná elektrárna. V hlavním městě Dháce otevřeli předloni první linku metra a dvě další se stavějí. Přístav Čitágáon patří k důležitým uzlům mezinárodního námořního obchodu, zdejší textilní průmysl pozvolna přebírá žezlo od Číny. Bangladéš je zkrátka nejtišší a nejskromnější z asijských tygrů.
Leč máte-li někde mnoho vzdělaných lidí (a Bangladéš už jich má hodně), tam nastávají jevy, které matematik Peter Turchin popsal jako průvodní jevy “nadprodukce elit“, a k nim patří i mimořádně tuhý souboj o dobrá místa ve státní správě. Právě do tohoto tuhého souboje zasáhl před pár týdny bangladéšský soud, který obnovil již zrušené kvóty pro rozdělování zaměstnaneckých pozic.
Tento předešlý systém, který zrušila vláda roku 2018, a který soud obnovil, byl úplným snem kvo-kvo-kvótařů (a kvótařek), a skoro se bojím sem dávat příslušnou infografiku, aby se toho někdo v Bruselu nechytil. No, ale riskneme to:
(Nejvíce se mi líbí “kvóta pro zaostalé okresy” – zdá se, že taková ta opatrná verbální politická korektnost zatím do Bangladéše nedorazila.)
Výbušnou se stala zejména ona třicetiprocentní “kvóta pro děti a vnuky bojovníků za svobodu”. Bangladéš si vybojoval nezávislost na Pákistánu (ano, ty dva státy, které ani nemají společnou hranici, tvořily skoro čtvrt století jeden státní celek) ve velice krvavé občanské válce roku 1971, která stála několik set tisíc životů, o znásilněných a zmrzačených nemluvě. Coby částečnou kompenzaci těchto hrůz zavedl nově zrozený stát výhody pro příbuzné lidí, kteří za něj bojovali.
Leč hluboko ve 21. století, více než padesát let po velké válce, má tato kvóta dávno pouze korupční charakter. Úředníci, kteří vydávají potvrzení o tom, že jste “bojovnické děcko” s nárokem na rezervovaná místa, si rádi nechají něco strčit stranou, a většina zvýhodněných jedinců se točí kolem současné vládní strany Lidová liga. Ačkoliv kvóta byla – po velkém váhání – de facto zrušena roku 2018, nyní ji znovu vzkřísil “nezávislý” soud, prý ovšem na zákulisní prosbu premiérky. Její političtí přátelé (a jejich děti) mohou z tohoto kvótování těžit nejvíce.
Znovuzavedení kvót vyvolalo protesty bangladéšských studentů. Nejdříve poklidné, pak čím dál ostřejší. Před deseti dny už se protestující a policie “mydlili” naplno, 16. 7. zastřelila policie prvního člověka. Načež ulice vzplály, byl vyhlášen výjimečný stav a zákaz nočního vycházení, policie dostala rozkaz v noci střílet na potkání, do protestujících davů se zamíchala lůza a situace začala připomínat občanskou válku. Počet mrtvých rozhodně překročil sto, zatčení jsou prý ve vězení mučeni, shořela nejedna důležitá budova včetně škol a datových center atd.
Premiérka Vadžídová, 76-letá dáma, která už se drží ve svém křesle čtvrté volební období (ach, kéž by existovaly ty věkové limity, že? Medián věku populace v Bangladéši je 27 let), ještě notně přilila benzínu do ohně tím, že protestující označila za “Razakary”. To bylo roku 1971 pojmenování pro zrádce, kteří spolupracovali s pákistánskými silami, udávali a unášeli disidenty, znásilňovali ženy atd. Těžko urazit normálního Bengálce více, než tímto slovem, a valná většina mrtvých a požárů následovala až po tomto vyjádření.
Vláda dočasně vypnula v zemi internet a odřízla telefonní spoje do zahraničí, ale skoro dvacetimilionovou Dháku je těžké udržet v klidu, pokud v klidu být nechce, a nezdá se, že by policie přes veškerou svoji brutalitu měla navrch. Povypínání digitální infrastruktury asi poměry spíš zhoršilo, protože se zastavila řada továren a jejich dělníci teď nemají co na práci; někteří z nich se určitě přidali k davu.
22. 7. zasáhl do situace Nejvyšší soud, který kvóty dost zásadně proškrtal a omezil na cca 7 procent všech pracovních míst ve státní správě. Pořád je to nespravedlivé, ale v zásadě by to byla snesitelná hodnota i na poměry EU. Jestli ovšem tento zásah současná vláda akceptuje, zatím není úplně jasné. Navíc protestující už mají nové požadavky. Nejde jim jen o zrušení kvót, ale i o to, aby za smrt zastřelených demonstrantů někdo nesl zodpovědnost. To asi nebude Vadžídová moci jen tak připustit, to by mohlo ohrozit i ji osobně.
Velká tragédie bangladéšské situace je zejména v tom, že se teď pouličním masakrem poskvrnila jinak sekulární a modernistická vláda, která léta pěstuje dobré vztahy s náboženskými menšinami a vůbec se snaží o to, pozvednout Bangladéš k lepším životním standardům.
Jako všude v muslimském světě, i v Bangladéši existují “vousáči”, v tomto případě hnutí Džamát-e-Islámí, které je sice posledních deset let úředně zakázáno, ale v podzemí funguje dále. Teď má toto hnutí proti sekulárnímu systému další argumenty v podobě krveprolití, a vzhledem k tomu, že mezi mladými lidmi má obecně největší tendenci kvést radikalismus, by se mu mohlo podařit infiltrovat bangladéšskou akademickou sféru. To by v zemi, kde žijí 2 % všech obyvatel celé zeměkoule, a která má jinak slibně nakročeno k budoucí prosperitě, vůbec nebylo dobře.
Pro evropské čtenáře lze pak dodat jediný závěr: střezte se zavádění dalších kvo-kvo-kvót. Je to jeden velký průser, i když kvůli Nerudové asi nikdo Hradčany zapálit nepůjde.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
