V pondělí ráno vyšel dlouhý rozhovor s Carolou Racketeovou, kapitánkou lodi Sea Watch, kterou celý svět zná jako ženu, která prorazila italskou námořní blokádu a čtyřicet uprchlíků vysadila na Lampeduse proti vůli úřadů, přičemž ještě najela do plavidla italské finanční stráže. Racketeová v rozhovoru konečně otevřeně prozradila, o co jí jde – ne o záchranu tonoucích na moři, ale o transfer nejméně půl milionu Afričanů z Libye do Evropy. A to je teprve začátek…
Do jejího utajovaného místa pobytu v Alpách jí přijeli vyzpovídat redaktoři největšího německého bulváru Bild.(Opravdu přijeli, protože Carola jim vzkázala, že mají použít dopravu šetrnou vůči životnímu prostředí, což v tomto případě znamenalo 11 hodin jízdy vlakem z berlínského ústředí firmy).
Plné znění rozhovoru, v němž se to hemží vykřičníky, najdete zde, a jeho podstatou jsou názory Racketeové na povinnost Evropy přijímat běžence. Jádro se dá shrnout v těchto bodech:
- právo na azyl nezná žádnou horní hranici, co se počtu žadatelů týče, a ona sama žádný limit nevidí, mluvit o číslech by bylo neseriozní;
- jsme okamžitě povinni převézt půl milionu běženců, nacházejících se v Libyi, do Evropy, protože přeci nemůžou zůstat v zemi, která není bezpečná (a co šest milionů Libyjců samotných, ti ve své nebezpečné zemi zůstat můžou?Řečnická otázka MK, na kterou neočekávám odpověď);
- změna klimatu zapříčiňuje vznik fenoménu klimatických uprchlíků, které jsme samozřejmě (natürlich) také povinni přijmout;
- žádnou zodpovědnost za nárůst preferencí pravicových stran nepociťuje, to je přeci věc voličů, koho volí;
- za Afriku má Evropa historickou zodpovědnost kvůli kolonialismu a současnému využívání zdrojů, z toho plyne povinnost přijímat;
- nemáme žádnou možnost říci „my je nechceme“.
Doprovodný informační rámeček pak uvádí, že Světová banka varuje před 140 miliony klimatických uprchlíků do roku 2050. Přijde mi to jako nízký odhad. Jenom ten Bangladéš, který je v rozhovoru Racketeovou zmiňován jako příklad země trpící klimatickou změnou, bude mít tou dobou odhadem 230-250 milionů obyvatel. A to je jen jedna z mnoha zemí, jejíž velkoměsta leží pár metrů nad mořem.
Tolik Carole Racketeová ve vlastních slovech. Upřímný tón rozhovoru vítám, protože se aspoň nebudu muset tahat s odpůrci o to, zda té paní jde jen o záchranu životů na moři či ne. Sama říká, že jde o podstatně širší záměr, půlmilionem lidí v Libyi „okamžitě“ počínaje a blíže neurčeným množstvím klimatických běženců „samozřejmě“ pokračuje. O fázi „konče“ raději ani nechci přemýšlet.
Dumal jsem nějakou dobu nad tím, jak tenhle názor, navíc podpořený aktivní snahou o implementaci vlastními silami, pojmenovat. Až teprve před hodinou, v náručí tramvaje mířící k nádraží Ostrava-Svinov, mě osvítila inspirace. Docela dobrým pojmenováním pro takovou ideu a její realizaci je morální kamikaze.
Kamikaze proto, že kdyby se záměr měl povést v úplném zamýšleném rozsahu, skončí masakrem všech zúčastněných. Dostalo-li by se byť jen deset procent „klimatických uprchlíků“ ze Sahelu, Blízkého východu, Indického poloostrova či rovníkové Afriky do Evropy, šlo by o stěhování národů větší než to, které kdysi ukončilo existenci západořímské říše; o sto procentech ani nemluvě.
Výrazem „kamikaze“ zároveň vystihujeme ofenzivní charakter páně kapitánčina počínání. Řečeno slovy Pepy, pivního uprchlíka z restaurace Na Kovárně (utekl od pípy s Gambrinusem k výčepu, který poskytuje větší kvalitu): „Ta se s tím nesere!“
Nu a morální proto, že hlavním hybatelem věci není Jehova, Alláh, Hačiman ani bezbřehá úcta k císaři (tennó), ale morální absolutismus, druh náboženství bez konkrétní deity. Pro střízlivé a pragmatické Čechy těžko pochopitelný koncept, ale který má ve státech jako Německo a Švédsko nezanedbatelný vliv na politické úrovni.
Pokud nemluvíte německy, zkuste si prohnat ten rozhovor z Bildupřekladačem do angličtiny či do češtiny; zjistíte, že by to stejně dobře mohlo být kázání. Takhle to je, toto je povinnost, tohle musíme, o tom se nediskutuje, hotovo. Deklarace víry, nikoliv materiál k politické debatě.
Za poznámku stojí, že původní japonské kamikaze byla za druhé světové války neúspěšná taktika. Vzbuzovala v Američanech hrůzu, ale ne takovou, aby se dali na útěk z boje. Byl to ten druhý druh hrůzy, který pak v praxi sklouzává ke krutosti vůči zajatcům. (Ne, že by se Japonci chtěli moc vzdávat.)
Také v tomhle případě se domnívám, že taktika je kontraproduktivní. Bude-li italská vláda chtít posílit svoji zamítavou pozici ve věci migrace ze severní Afriky, tak stačí, aby tenhle rozhovor z Bildu přeložila do italštiny a rozeslala všem občanům do mailových schránek. Ani komentovat jej nijak nemusí.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!