„Genderman“ je iniciativa neziskovky Otevřená společnost, která jde jaksi „s dobou“ a snaží se pomáhat mužům „vymanit se z dobové patriarchální role.“ Vznikl o tom i film České televize a teď vydala Otevřená společnost sborník Mužství a feminismus, podpořený finančně Úřadem vlády České republiky. Sborník na Českém rozhlase Plus nadšeně představila Klára Vlasáková. Byl jsem zděšen. A ještě více jsem byl zděšen, když jsem si sborník otevřel.
Komentátorka se pozastavuje nad tím, jak je špatné malým chlapcům říkat: „Nebreč jsi chlap! To zvládneš! Seber se!“ Vadí jí, že správný chlap „si nestěžuje a neprohrává; nebo aspoň ne příliš často.“ Tomu všemu se máme vzepřít – půjde prý o to „nejchlapštější gesto“. Nevím jak často a kolik z nás mužů slyšelo onu mýtickou větu „Nebreč, jsi chlap“. Dost často to bývá právě výrok žen, které buď samy, nebo s babičkou, případně ještě s paní učitelkou ve školce a škole vychovávají chlapce. Když už chlapa vedle sebe nemají, tak se aspoň snaží ho verbálně dělat z malého chlapce. Jedním ze zásadních problémů dnešní společnosti není to, že výchova vede chlapce a děvčata k tzv. genderovým stereotypům. Zásadním problémem je to, že ve výchově – od rodiny přes školy, až po třeba paní katechetky v náboženství – chybí muži, solidní muži a dobré mužské vzory. Kdyby projekty jako Genderman, místo pláče nad projevy tradiční „toxické“ maskulinity, hledaly, jak udržet muže v rodině a ve výchově, tak by to možná pomohlo více.
Zrnka pravdy
To neznamená, že tu nenalezneme zrnka pravdy. Ta jsou však zašlapána do země revolučním nadšením. Když Lukáš Senft ve svém eseji mluví proti týrání zvířat a proti agresivnímu a arogantnímu chování fotbalových primitivů, má jistě pravdu. Pak však své jednotlivé dobré poznámky shodí výrokem, že: Muž, který nepláče, protože se „to nedělá“, má mentalitu poslušného děcka. A co je špatného na poslušném děcku? Je lepší, aby děti byly neposlušné? Právě z těchto pasáží je patrný revolucionářský (je třeba změnit vše od základů) a pokrokářský (vše staré je špatné) pohled na svět.
Ale zatímco příspěvek Lukáše Senfa je alespoň lidsky pochopitelnou vzpomínkou na jistý typ výchovy a dospívání, který jistě nebyl ideální, jiné příspěvky se nesou v přímo revoluční zápalu. „Abychom se však mohli všichni posunout ke spravedlivější společnosti, musí (!) muži debatovat a diskutovat o své vlastní privilegované pozici“, píše Petr Bittner a v takřka maoistické sebekritice (protože je přece jen muž, což je cosi jako dědičný hřích…) pokračuje: „mé veřejné projevy stran feminismu nikdy nebudou samozřejmé, že svou pozici musím neustále podrobovat sebereflexi.“ A končí tím, že „s každou bitvou za lepší postavení žen v práci, ve škole, v domácnosti, ale i na sportovišti nebo v mešitě současně bojujeme za spravedlivější společnost jako takovou.“. Ano, boj za lepší společnost, alespoň to máme černé na bílém… Také je v nás všech hluboce zakořeněno „přesvědčení, že na některé věci jednoduše máme nárok jen proto, že máme heterosexuální péro“ a když ženy díky emancipaci „destabilizují sexuální trh , můžeme se snadno stát rovnou masovými vrahy jako sexuálně frustrovaný Elliot Rogers, který v jižní Kalifornii v roce 2014 zabil šest lidí. Ano, takhle jednoduché to je… A vůbec je hezké, jak v jednom a tom samém sborníku se naříká, jak nejsou muži dost citliví a vnímaví a pak se ty nejintimnější věci v životě jedince označují jako „sexuální trh“.
„Mužem se člověk nerodí, ale stává“, dočteme se dále. A takový správný patriarchální muž „má usilovat o moc a posléze ji udržovat, násilí je staletími prověřený prostředek. Násilí fyzické a otevřené je dnes obvykle vytlačeno do soukromí, kde je správný muž uplatňuje proti ženě a dětem.“ A i když muž například ochraňuje ženu, „znamená to, že ji brání před ostatními muži, buduje si tak právo na její pozornost.“ Zkrátka, ať děláte, co děláte, všechno špatně…
A i když demokratizace a emancipace postupuje a „ženy dnes například dobývají himalájské osmitisícovky, posty ve vládě i armádě nebo Nobelovy ceny“, přesto naléhavost feminismu neustále roste (to je z logického hlediska docela zajímavé…).
Koho ženy ocení
V některých pasážích jsem se ale skoro našel, to musím přiznat. „Můžete si připustit, že nejste fyzicky silní nebo manuálně zruční. Že vám nejde sport a nebaví vás sledovat ani ostatní, kterým to jde trochu líp. Že se necítíte dobře v roli živitele rodiny a nestojíte o úspěšnou pracovní kariéru.“ Nejsem fyzicky silný, nebo alespoň určitě ne tak jako když jsem ve dvaceti pracoval na stavbě a jsem spíše podprůměrně zručný. Nemám rád kolektivní sporty, ani nesleduji sport v televizi. Jako kněz nejsem živitelem rodiny, ani nemám (minimálně z hlediska výše platu a toho, jak moji práci vnímá většina společnosti) úspěšnou pracovní kariéru. Troufnu si ale tvrdit, že většina žen ocení spíše muže, který si nestěžuje a neprohrává, který má úspěšnou kariéru (a tím se opravdu nemyslí, že jezdí ve Ferrari), který se nevysvléká z povinností a v případě problémů se nerozpláče. Což vůbec neznamená, že by svou mužskou roli ztratil tím, že uvaří, pomůže s úklidem či přebalí a pohlídá děti. Divili byste se, milí Gendermani, kolik předních českých konzervativců tohle umí.
Autor je římskokatolický duchovní (farnost Sázava)
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!