Showman, klaun, nevěrník, ctižádostivec, cynik, vynikající rétor a bavič, trochu lenoch, nepředvídatelný politik i břitký spisovatel… to vše je nový šéf britských konzervativců a budoucí premiér Boris Johnson. Dokáže, že není jen tlučhuba? Dokáže s rozdělenou stranou a nepřátelskou EU dovést zemi k Brexitu? A sjednotit Konzervativní stranu i Velkou Británii. Mnozí o tom pochybují, ale nikdo lepší na výběr není. Země potřebuje energického muže a z Borise Johnsona energie a optimismus jenom prýští.
Výjimečné situace vyžadují výjimečná řešení a Británie je v jedné z nejhlubších krizí od druhé světové války. Alespoň tak to tvrdí média. Osobně si troufnu tvrdit, že mrazivé zimy v letech 1946–1947, Suezská krize či hornické stávky v 80. letech, kdy se svítilo petrolejkami, byly horší. Země i Konzervativní strana ale jsou skutečně rozděleny, hrozí Brexit bez dohody a co hůř – vítězství labouristů pod vedením Jeremy Corbyna, který je na politické ose (jak by řekl Roman Joch) „mírně nalevo od Fidela Castra“. Konzervativci potřebují lídra s velkým L. Johnson se jím může stát, ale i jeho největší fandové se v duchu obávají, že to může skončit také fiaskem. Johnson totiž působí spíše jako mistr PR, než každodenní práce. Nijak zvlášť se nepředvedl na postu ministra zahraničí, neobratně tápal, když se nabízelo převzetí premiérského křesla po Brexitu a leckdo ho podezřívá, že i samotný Brexit nebyl až tak věcí jeho srdce jako spíše kalkul, jak se zbavit premiéra Camerona.
Zároveň se ale zapomíná, že to byl Johnson, kdo svými texty jako dlouholetý dopisovatel z Bruselu pomáhal položit základy moderního britského euroskepticismu. Možná není nejpracovitější, ale osm let starostování Londýna bylo úspěšných osm let, nabitých aktivitou. A čtyři roky klasických studií na Oxfordu také nejsou zadarmo. Ostatně Johnson dodnes prošpikovává své texty biblickými citáty a řeckými klasiky. Mimochodem, bude prvním pokřtěným katolíkem na postu premiéra Velké Británie (i když byl na elitní internátní škole Etonu biřmován jako Anglikán). Je rozhodně člověkem s hlubokými znalostmi náboženství, i když spíše jako zajímavého kulturního fenoménu, než že by šlo o živou víru (ostatně právě se po druhé rozvádí a jeho osobní život by vydal na zvláštní článek). Určitě se od něj nedá očekávat žádná aktivita v oblasti, kde konzervativci v Británii už dávno kapitulovali, jako je třeba ochrana nenarozeného života. Zároveň mu ale upřímně jde na nervy progresivistická agenda a politická korektnost a na rozdíl od současné premiérky by mohl mít odvahu (a drzost) se jí postavit.
Johnson má fenomenální paměť. Dokonce i na CNN uznali, že bylo až překvapivé, jak detailní odpovědi dokázal dávat na náhodné otázky. A nešlo jen o změnu klimatu (to se dalo čekat), ale třeba i systém péče o duševně postižené. Má tu úžasnou vlastnost (pro politika), že lidé cítí (ať už je to pravda nebo ne), že je má rád a že jim rozumí. Dokáže s nimi navázat kontakt. Historik Martin Kovář to působivě popsal pro info.cz: „Právě v době brexitové kampaně, na jaře roku 2016, jsem měl v Londýně možnost pocítit Johnsonovo charisma na vlastní kůži. Návštěvníky mítinku, na který Boris přijel a k němuž jsem se shodou okolností nachomýtl i já, zdaleka nebyli pouze stoupenci brexitu. Po padesáti minutách bez přehánění strhující „one-man-show“ ale drtivá většina přítomných odcházela s tím, že odchod z Unie je jedinou možností, jak zachránit ostrovní stát před zkázou. Jaký rozdíl proti nudnému, rutinérskému vystoupení premiéra, jehož jsem slyšel v metropoli mluvit na totéž téma o pár dní později! Právě na těchto shromážděních, v těchto diskusích s občany, se rodilo budoucí brexitové překvapení.“
Jeho impulzivnost a nepředvídatelnost jsou samozřejmě dvojsečné zbraně, ale při některých vyjednáváních (jako se ukázalo i v případě Donalda Trumpa) můžou být i výhodou. A neochota zabývat se detaily může ale vést i k tomu, že po premiérech posedlých mikromanagementem popustí svým ministrům uzdu a bude tím, kdo vytyčí směr, ale detaily nechá na jiných.
Pro levici je samozřejmě Johnson jako červený hadr pro býka. Rasista! Bigot! Dovolil si napsat, že ženy v burkách vypadají jako typicky britské schránky na dopisy (mimochodem, ta podoba je opravdu zábavná…). Řekl, že by se policie měla zaměřovat na aktuální trestné činy a ne na prastaré případy sexuálního obtěžování. Zavtipkoval, že královna miluje Commonwealth, protože jí všude vítají černoušci s vlaječkami (přičemž užil hanlivého termínu picaninnies). O Ugandě řekl, že to za britské vlády byla perla Afriky. V době, kdy byl editorem časopisu Spectator, dovolil publikaci článku, ve kterém se zmiňuje, že Asiaté mají větší IQ než černoši. Když Barack Obama odstranil bustu Winstona Churchilla z Oválné pracovny, okomentoval to odkazem na Obamův částečně keňský původ (jeho biologický otec bojoval proti britské nadvládě). Dále si v básničce dělal legraci z tureckého prezidenta Erdogana a taky kdysi kdesi napsal, že tlustí lidí si za své problémy mohou sami, protože moc jí. Jak vidíte, hotový Hitler… A to jsme nezmínili, že na začátku své novinářské kariéry vložil svému kmotrovi, historiku Colinu Lucasovi do úst větu, kterou neřekl, aby článek o archeologických vykopávkách působil zajímavěji. Přišlo se na to a letěl z Timesů. Přežil to a nakonec se z něj stal vynikající novinář a autor skvělého životopisu Winstona Churchilla.
Snad přežije i post, ke kterému díky své ctižádosti asi směřoval odnepaměti a kde má šanci dokázat, že ho kritici podceňují neprávem. Politik musí mít gule, řekl kdysi Mirek Topolánek. Boris Johnson je určitě má. Jestli bude mít také dost obratnosti, pracovitosti a v neposlední řadě štěstí, se teprve uvidí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!