Františkův zeť Jirka plánoval naložit brambory, které jeho žena, Františkova dcera Pavlínka, s dětmi sesbírala na konci brázd rodinných polí za vsí. K plánu potřeboval traktor. Ten měl. Všechny pokusy jej nastartovat ale dopadly nezdarem. Když Jirka otevřel kapotu, všiml si přecvaklých žilek drátů. Současně si všiml chomáčku hnědých chloupků. Podobnými se pyšní kuny. Navíc pár dnů nazpět z okna vypozoroval, kterak si to kolem stodoly se zaparkovaným traktorem štráduje kuňák Luďa z Kuňovic. Jako hlavního podezřelého dal řečeného kuňáka František předvolat k výslechu.
Jakmile Luďa k výslechu dorazil, František se bez vytáček zeptal: „Překousl jsi Jirkovi dráty v motoru od traktoru?“
Luďa bez vytáček odvětil: „Co tě nemá, hospodáři! Nepřekousl.“
„Viděli tě, jak se ometáš kolem stodoly, kde Jirka traktor schovával.“
„Kolem Jirkovy stodoly vede sice úzká, zato pro nás menší zvířata akorát vhodná cestička. Ne sám ji využívám. Hraboši a rejsci by mohli povídat.“
„Ale pod kapotou Jirka objevil chlupy. Hnědé, tmavě hnědé, místy skoro čokoládové. Přesně jako ty zdobící vás – kuny.“
„A nejen kuny. Také hranostaje. Nebo tvé věrné jezevčíky.“
Poslední Luďova odpověď přiměla Františka, aby přeťatými konci stočil dráty z traktoru k sebejistému kunímu čumáku: „Koukej na drát! Poznáváš ty otisky? Zuby kteréhože tvora vypadají stejně?“
„Kuny, pochopitelně,“ reagoval Luďa, „ale jsem snad jediná kuna na světě? Nejsem dokonce ani jediná v okolí tvého hospodářství. Hospodáři, co proti mně máš? Byl jsem spatřen tvým zeťem zvenčí u vrat stodoly. Ale traktor stál uvnitř, viď? A tam mě neviděl Jirka, ani nikdo další. Nebo to snad někdo tvrdí? Jirkovo svědectví hovoří v můj prospěch.“
Hospodář kuňáka Luďu zbavil obvinění. Udělal to nerad, ovšem správně. S nedostatkem usvědčujících důkazů hrozilo, že se jinak Luďa stane obětí špatného úsudku soudní moci, takzvaného justičního omylu.
František zároveň jako moudrý člověk znal odvěkou pravdu: lidské skutky mají bratry. Jeden zakládá vzor pro druhý. Pokud by teď Luďu s chabými důkazy odsoudil, zvýší se pravděpodobnost, že na základě matných podkladů odsoudí nějakého údajného škůdce zase příště. Časem by se důkazy ze soudního rozhodování zcela vypařily, a vinu i s trestem by určovala pokažená, těžko předvídatelná a často náhodná vůle toho, kdo zrovna soudí. Takovému nežádoucímu druhu vůle se říká libovůle nebo svévole.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
