V amerických volbách se už staly různé bizarnosti. Například ve volbách v roce 1824 nezískal žádný ze čtyř kandidátů většinu ve Sboru volitelů. Rozhodnout musela Sněmovna reprezentantů.
Jeden z této čtveřice, Henry Clay, přesvědčil většinu kongresmanů, aby podpořili druhého v pořadí, Johna Quincyho Adamse (ministra zahraničí, syna druhého prezidenta Johna Adamse), před kandidátem, který byl první v pořadí, generálem Andrewem Jacksonem. Prezidentem se tak stal Quincy Adams (o čtyři roky později byl však prezidentem zvolen Jackson).
Volby v USA v roce 1924 byly posledními, kdy proti sobě kandidovali dva konzervativci, Davis za demokraty a Coolidge za republikány (od té doby byl vždy alespoň jeden kandidát na prezidenta pokrokový, někdy oba).
Zvítězil Coolidge, skvělý muž a skvělý prezident. Zbytečně nežvanil, mluvil málo, stručně a k věci. Jednou mu při večeři jedna dáma řekla: „Pane prezidente, vsadila jsem se, že vás přiměju říct víc než jen dvě slova, co na to říkáte?“. Odpověděl jí: „Prohrála jste.“
Kdo rozhodne?
A v roce 2024? Volby rozhodne sedm států z padesáti a v těch třiačtyřiceti je jasné, kdo vyhraje; v těchto státech ani neprobíhá kampaň, protože většiny v nich jsou již rozhodnuty pro demokraty nebo republikány.
Jedná se o sedm klíčových států, kde jsou voliči rozděleni jen těsně: dva jsou na jihozápadě (Arizona a Nevada), dva jsou jižní z bývalé Konfederace (Georgia a Severní Karolína) a tři jsou na severovýchodě (Wisconsin a Michigan na severu tzv. středozápadu a Pensylvánie na východním pobřeží).
Nejtěsnější výsledek bude pravděpodobně v Pensylvánii.
Rozdíl v zprůměrovaných preferencích Donalda Trumpa a Kamaly Harrisové v těchto státech je hluboko pod třemi procenty, a tedy pod hranicí statistické chyby.
Proto v každém z nich – a tedy i v USA – může volby vyhrát jak ona, tak on.
Když se však podívám na trajektorii kampaně a dynamiku preferencí, jasně vidím, že Donald Trump pomalu a mírně stoupá a Kamala Harrisová stagnuje. Proto tipuji, že volby vyhraje Donald Trump.
Z 538 členů Sboru volitelů získá přes 300 a možná i přes 310 hlasů volitelů, zatímco ona získá pod 240 a možná i pod 230 hlasů volitelů.
Pokud se moje analýza ukáže jako správná, po volbách vysvětlím, proč jsem měl pravdu. A pokud se mýlím, vysvětlím, proč jsem se vlastně mýlil; co bylo tím faktorem.
Jak volí Američané?
Před touto poslední zajímavou otázkou ještě pár drobností.
Většina mužů bude volit Donalda, většina žen Kamalu. Většina bílých mužů Donalda, většina občanů tmavší pleti Kamalu. Těsná většina bílých žen Donalda; většina žen vdaných a s dětmi Donalda; velká, drtivá většina svobodných bezdětných žen Kamalu.
Většina věřících (jakékoli víry nebo náboženství) Donalda; většina nevěřících Kamalu. Většina s vysokoškolským vzděláním Kamalu, většina s dosaženým středoškolským vzděláním Donalda. Většina obyvatel velkých měst Kamalu, většina obyvatel malých měst a venkova Donalda.
Většina černochů a Američanů latinskoamerického původu (ze zemí na jih od Rio Grande) Kamalu, ale s výjimkou těch ze zemí s komunistickým nebo radikálně socialistickým režimem – tedy většina Američanů kubánského a venezuelského původu hlasuje pro Donalda.
Nicméně pozoruhodná a na republikány neobvykle velká menšina černochů a hispánců (až 25 % u prvních, až 40 % u druhých) může volit Donalda. Pokud až 25 procent černochů a více než 40 procent hispánských mužů dá svůj hlas Donaldovi, má Kamala problém.
Hlasy katolíků v USA jsou vždy rozdělené, a proto jsou pro volby vždy rozhodující, někdy těsná většina katolíků hlasuje pro republikána, jindy pro demokrata; pak obvykle zvítězí jeden nebo druhý. Lze se tedy na to dívat tak, že katolíci buď vybírají prezidenta, nebo se instinktivně staví na stranu vítěze.
Obecně platí, že katolíci evropského (irského, italského, německého, slovanského) původu volí republikány a katolíci latinskoamerického (kromě kubánského a venezuelského) původu volí demokraty nebo demokratky. Proto jsou hlasy katolíků v USA rozdělené a těsné pro obě strany.
Koho bych volil?
A nyní poslední otázka: Koho bych volil, kdybych byl občanem USA? V letošních prezidentských volbách bych nevolil.
Trumpa pro jeho osobnostní a charakterové vady, Harrisovou pro její ideologii a síly, které reprezentuje.
Donald Trump je namyšlený, egoistický, ješitný narcis, který není mentálně, psychologicky ani morálně způsobilý být prezidentem Burkiny Faso, natož Spojených států amerických.
Kamala Harrisová je prázdná, hloupá nádoba, která svůj centrismus nyní pouze předstírá, ale je nástrojem, symbolem a maskotem radikálního progresivismu, který nenávidí západní civilizaci, jak byla historicky ustavena, a Spojené státy americké, jak je zamýšleli jejich otcové zakladatelé.
Takže bych prezidentské volby vynechal a volil do Kongresu nebo ve státních a místních volbách.
Tento postoj jsem zaujal v roce 2016 při volbě mezi Hillary a Donaldem. Jeden student mi však tehdy položil zajímavou otázku: „Kdybyste měl na výběr pouze ze tří možností: Donald, Hillary nebo smrt (myšleno moje smrt), kterou variantu byste si vybral?“ Neochotně jsem odpověděl: „Donald.“
V roce 2020 bych naopak ochotně volil Trumpa, protože (a) mé nejhorší obavy z něj se nenaplnily a (b) jeho administrativa – nebo spíše politika jeho administrativy – byla dobrá až kýčovitá.
Pravda, ne primárně kvůli němu, ale kvůli lidem, kterými se obklopil (z nichž ale většina postupně upadla v nemilost).
Ale když pak prohrál volby, zachoval se jako nejhanebnější prezident v dějinách USA, protože jako jediný poražený kandidát na prezidenta (v jeho případě na znovuzvolení) neuznal porážku.
To je hrubé a diskvalifikující porušení základní ústavní demokratické etikety a bontonu. Od té doby je pro mě nevolitelný.
Kdybych však znovu stál před Sofiinou volbou „Donald, Kamala nebo smrt“, opět bych si neochotně vybral Donalda.
Proč? Ani na okamžik nevěřím, že by dokázal zničit americký ústavní systém. Díky rozdělení moci na tři větve a federalismu je stabilní, silný a mocný; a žádný politik ani státník ho nemůže zničit.
A za druhé, on reprezentuje síly, které vnímají člověka jako originálního, jedinečného jedince, nikoli primárně jako člena skupiny, kolektivní entity (definované pohlavím, rasou, třídou, sexuální orientací, cis- či transgenderem atd.) A tyto síly také zdůrazňují rozdíl mezi občany a neobčany, přičemž základní lidská práva mají všichni, ale politická práva vládnout – rozhodovat o vládnutí – mají pouze občané.
Naopak Kamala Harrisová a demokraté si pohrávají s nebezpečnými myšlenkami ústavních změn, téměř ústavního převratu, prostřednictvím nápadů, jako je zrušení Kolegia volitelů, zavedení volby prezidenta podle největšího počtu odevzdaných hlasů (dokonce ne nutně většinových), převrácení Nejvyššího soudu dosazením nových, progresivních soudců (protože se jim nelíbí rozhodnutí současného Nejvyššího soudu); prostě převrácení současného amerického ústavního systému.
V tom jsou pro ústavní demokracii větší hrozbou než Trump. A to říkám s plnou odpovědností.
Ale člověk nemusí volit menší zlo; nemusí volit žádné zlo. I když pak bude muset trpět a snášet důsledky své nevolby.
C’est la vie.
Převzato ze slovenského deníku Postoj
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
