Pokud jste dvakrát viděli fotbal, jednou v televizi a jednou řekněme v Chudonicích u Nového Bydžova, můžete krásně poradit trenérovi reprezentace se soupiskou. Je to úplně snadné, není, na čem by to mohlo selhat. A jestli máte bakaláře z FHS, obor Studium humanitní vzdělanosti, můžete poradit Tomáši Halíkovi s filosofií. Nebo vlastně s čímkoli. Problém nastane, když do nějaké problematiky proniknete až do té míry, že si osvojíte základní pojmový aparát oboru. V tu chvíli je konec. Všechny možnosti charitativní edukace potřebných se před vámi uzavřou, nemáte-li si připadat jako šašci.
Tak ani já nemohu poradit Martinu Buchtíkovi, absolventu doktorského programu Sociologie na Univerzitě Karlově a dlouholetému řediteli agentury STEM, jak má dělat sociologii. Škoda. Ale mohu alespoň krátce pojmenovat své rozpaky nad jeho posledním rozhovorem pro Radio Wave, kde se opakovaně exponuje. Z dalších médií nacházíme jeho jméno na stránkách Aktuálně, Deníku N nebo podcastu deníku Alarm. Čistě abychom si zmapovali názorová východiska a možná předporozumění.
Rozhovor se jmenuje „Rodiče cinkali v sametové revoluci za svobodu a zboží ze Západu. Mladí chtějí zdraví pro planetu i pro sebe“ a já jej pociťuji jako urážlivý. Když jsem v podmínkách lehce nekomfortních, které by současní mladí patrně označili za survival, zajišťoval organizaci pobytu studentů na obsazené fakultě a rozvážel po republice letáky, německé mýdlo Fa rozhodně nebylo mou stěžejní motivací. Možná mě ale pan doktor ze své tříkolky, pádícího v pleteném svetru, této uniformě revoluce, s batohem na zádech, nemytého a nečesaného, někde zahlédl a usoudil, že právě Fačko je to, za co bych teď dal život. Těžko říct.
V pořadu Moderní láska ovšem hovoří především o tom, jak se proměňují vztahy v různých generacích obývajících náš svět. Tradičně v této souvislosti upozorňuje na to, že přesvědčení starší generace o mladých jako nevychovaných, sebestředných a nevzdělaných fraccích, je stará tisíce let. „Vždycky ta starší generace si o té mladší myslí, že je prostě nedovzdělaná, nemoudrá, nedisciplinovaná a já nevím jaká, a to si myslíme zhruba tak od Platóna,“ konstatuje. Na chvíli nastalého ticha pak naváže zpřesňující poznámkou pro mladé posluchače: „To je docela dlouho, to je jakoby ještě před internetem, ale jako ještě hodně dlouho předtím,“ dodává bez nejmenší stopy ironie – vysvětluje to zcela vážně.
Tato potřeba kontextualizace nejbanálnějších sdělení mu ovšem nebrání tvrdit, že „tahle generace, která dokončuje vzdělávací kariéru, tak je nejvzdělanější, která tady kdy byla.“ Své odvážné tvrzení dokládá neprůstřelným argumentem: „Největší procento lidí absolvuje vůbec tu vysokou školu.“ Trochu smutné ovšem je, že takhle se vzdělanost neměří. Nejrelevantnější data o vzdělanosti populace poskytují baterie testů ne nepodobných těm, které se používají ve výzkumech TIMSS nebo PISA a jejichž příprava je mimořádně náročná. Usoudit na míru vzdělanosti generace z podílu absolventů vysokých škol, aniž bychom jakkoli zohledňovali jejich kvalitu a výstupy, je naopak mimořádně jednoduché. A mimořádně zpozdilé.
Největší problém radiovlnitého přístupu k sociologii je ovšem dominantní diskurz celého pořadu. Zejména paní doktorka Šetinová má velikou péči o to, kdy se tedy společnost posune a převažující konzervativní názory, že na rande má zvát první muž a s dítětem má doma zůstat matka, konečně padnou. Jenže to není smyslem sociologie. Sociologie má nabrat data a interpretovat je. Nemá je hodnotit na žádné etické škále, to není její role. A už vůbec nemá hledat způsoby, jak to udělat, aby ta data příště byla jiná. Daleko snazší než usilovat o to změnit názor 98 % populace je zamyslet se nad tím, zda to neukazuje na nějaký sebezáchovný pud společnosti. Nebo to prostě jen vzít na vědomí.
Vojtěch Libický
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme