Oslavy sametové revoluce se svým podtónem se sunoucím se odstupem, jak se také přezdívá vyhasínání paměti, podobají zřetelněji a povážlivěji povinnému karu se švarnou kapelou. Jako bychom si na nevědomé úrovni připustili, že to, co naše svoboda větří, nebude možná znovuzrození.
No jo. Svoboda s námi toho času nezažívá „brnkačku“. A není divu. Jsme její dědicové. Pěkné, ale nic víc. Nic víc.
Potíž se zděděnou svobodou je táž co se zděděnou vilou: čím propastněji se generace uživatelů od generace zakladatelů vzdaluje, tím náročněji lze porozumět prvotní oběti. Tím ona (prvotní, iniciační, rodná) oběť „vyklízí“ scénu pro banality: banality provozu, banalitu komfortu i zla. Až se oběti a obětavost vůbec scvrknou na němý sten mrtvého jazyka v propadlišti – mimo dosah překladače. Až svoboda zkape – zas.
Je proti postupu výše řečené choroby k mání lék „po ruce“? Snad… Snad v příbězích těch, jejichž odhozenými ctižádostmi, rozšmelcovanými perspektivami i (ano, ovšem) prolitou krví drží doposud základy našeho zděděného domu při sobě.
Svoboda bez vděčnosti je jak svíčková bez piva: nevstřebatelná.
Knižní tip pro nácvik vděčnosti: Křížová cesta P. Antonína Huvara. Příběh kněze vězněného a mučeného bolševickými pochopy čtyřicátých až padesátých let, na něhož po propuštění číhala štítivá lhostejnost „vlastních“ lidí. Napsal František Fábry. Vydalo nakladatelství FLÉTNA roku 2024.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
