Zní to možná až neuvěřitelně, ale byly časy, kdy dva dnešní nesmiřitelní polští političtí rivalové měli k sobě docela blízko. Jak Právo a spravedlnost (PiS), tak i Občanská platforma (PO) byly v roce 2005 symboly změny politických poměrů v Polsku.
Mnoho Poláků bylo tehdy nespokojeno se stavem, kdy postkomunistické elity stále držely v rukou velkou politickou a ekonomickou moc. Veřejnému prostoru zároveň dominoval okruh kolem největšího deníku Gazeta Wyborcza v čele s šéfredaktorem Adamem Michnikem, který za největší hrozby pro moderní Polsko považoval vlastenectví (v jejich pojetí nacionalismus) a katolicismus.
Všechno je jinak
Politickým vyjádřením vzpoury vůči těmto poměrům byly právě PiS a PO. Obě strany spojoval zájem skoncovat s privilegovaným postavením postkomunistických oligarchů, reformovat justici a zbavit ji soudců, kteří během komunismu posílali do vězení aktivisty opozice, a vrátit Polsku historickou paměť.
Obě strany nebyly tehdy vzdáleny ani hodnotově. I v Občanské platformě působilo několik veřejně angažovaných katolíků a lidí s konzervativními názory, jako byl například Jan Rokita. Ani mezi tehdejším šéfem PiS Lechem Kaczyńským a Donaldem Tuskem neexistovaly ještě nepřekonatelné ideologické rozdíly.
Uplynulo dvacet let a všechno se změnilo. Občanská platforma se posunula natolik doleva, že v kulturních tématech je dnes mezi dvěma nejsilnějšími polskými stranami téměř nepřekonatelný zákop.
Součástí tohoto vývoje jsou také víkendové prezidentské nominace.
Prezidentským kandidátem Občanské koalice, což je koalice PO s několika malými stranami, bude primátor Varšavy Rafał Trzaskowski. Kandidoval už v roce 2020, kdy v prezidentském souboji prohrál s Andrzejem Dudou.
V prezidentském souboji se Trzaskowski setká s nominantem PiS, konzervativním historikem Karlem Nawrockým. Ten dosud vedl Institut národní paměti, přičemž dříve působil jako ředitel Muzea druhé světové války v Gdaňsku, kde se také narodil.
Trzaskowski je tváří progresivního křídla Občanské platformy. Jako varšavský primátor zřídil post zmocněnce pro komunitu LGBT+, převzal záštitu nad Pride pochody a zastává progresivistický přístup v otázkách vzdělávání či sexuální výchovy.
Kde zůstal Sikorski?
Ve stranických primárkách o prezidentskou nominaci Trzaskowski porazil ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského.
Ani Sikorski přitom není žádný zanícený konzervativec. Kdysi z prostředí křesťanské demokracie a umírněného konzervatismu ideově čerpal, ministrem obrany v roce 2005 se stal ještě jako nominant PiS, jeho názory na témata jako interrupce či registrovaná partnerství osob stejného pohlaví se však postupně liberalizovaly.
V porovnání s Trzaskowským však u něj absentuje progresivní aktivismus a ukotven je spíše v tématech zahraniční politiky. I generačně patří k politikům, které ještě formovaly jiné zápasy -studená válka a civilizační souboj se Sovětským svazem, kterého se Sikorski v Afghánistánu sám aktivně zúčastnil jako novinář.
Nečekané vysoké vítězství Trzaskowského nad Sikorským v poměru 75 k 25 je přesvědčivým důkazem cesty, po které se vydala kdysi středopravá a v kulturních tématech umírněně konzervativní Občanská platforma.
Tuto cestu jí vytyčil Donald Tusk, který ještě před deseti lety vehementně obhajoval přísnou polskou potratovou legislativu. Dnes je jeho strana politickým přístavem i pro radikální aktivistky bojující za co největší liberalizaci potratů a vícero europoslanci PO (součást EPP) hlasují v kulturních tématech nerozeznatelně od západní progresivní levice.
Pro středoevropské konzervativce je to poučný příběh.
Převzato ze slovenského deníku Postoj
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
