Kdo bude vládnout v Německu?

22. srpna 2019 Marian Kechlibar Zahraničí

Co se voleb do Bundestagu týče, jsme právě v polovině volebního období. Můžeme už tedy hovořit o nějakých trendech. Sociální a křesťanští demokraté padají, liberálové a AfD jsou na svém a jediný kdo roste (a to hodně) jsou Zelení. Na jejich straně je navíc demografie  – volí je nejvíc mladých voličů.  Mohla by se v Německu za dva roky ujmout moci levicová koalice? 

Pohled na vývoj preferencí ukazuje tři základní tendence:
  • stagnaci tří menších stran (AfD, FDP a Die Linke) zhruba na úrovni svých volebních výsledků před dvěma lety; drobné oscilace tam jsou, ale nic zásadního. Nezmění-li se tento trend, žádná z těchto stran ze Spolkového sněmu nevypadne. Hranice je stejně jako u nás 5 procent, od kterých jsou všechny tři bezpečně daleko,
  • pozvolnou erozi dříve největších stran CDU a SPD, teď už natolik pokročilou, že opakování „velké koalice“ nepřipadá v úvahu (většina křesel by nebyla dosažena),
  • jedinou stranou, která může opravdu slavit úspěch, jsou Zelení. Bude-li jejich nárůst ještě pokračovat, v příštích volbách zvítězí a budou stavět kancléře. Přitom Zelení nabrali více hlasů, než kolik SPD ztratila – významně více. Nejde tedy čistě o spojené nádoby.

Nicméně ani zelený strom neporoste do nebes a 50 procent strana skoro určitě nezíská. I po roce 2021 tedy nejspíš povládne koaliční vláda. Jaká?

Nezmění-li se situace nějak zásadně, přicházejí v úvahu dvě koalice:

  • Zelení + CDU/CSU. To je kombinace, o které se v Německu mluví poměrně často. Její výhodou je, že bude skoro určitě numericky možná, protože obě strany jsou dnes „velké“. Nevýhodou by byla značná ideologická rozpolcenost. Zvláště Bavoři z CSU by progresivní linii Zelených těžko snášeli, a naopak. Rovněž Annegret Kramp-Karrenbauer, která nemá ty správné názory na sv. Gender, by pro Zelené byla jen obtížně přijatelnou partnerkou. (Ale AKK tam za dva roky nemusí být.)
  • Zelení – SPD – Die Linke, čili „rudo-rudo-zelená“ koalice (Rot-Rot-Grün). Ideologicky daleko konzistentnější, ale nemusí číselně vyjít na nezbytnou většinu. V současnosti by stále ještě nevycházela, ale pokud by Zelení dokázali ještě posílit na úkor CDU, vyjít by těsně mohla. A to je varianta, která mě poněkud znepokojuje. Za chvíli se k ní vrátím.

Celý tento vývoj je dán hlavně erozí velkých stran, více ovšem CDU. Ta trpí hned ze dvou stran, a to procesy, které bude těžké, ne-li nemožné zvrátit. (SPD je na tom ale velmi podobně.)

První proces ohrožující CDU je změna volebního chování u mladších generací. Zhruba polovina voličů CDU je starších šedesáti let (viz třeba tato studie, PDF). Ve věku nad sedmdesát let má unie skoro poloviční podporu, ve středním věku jich ubývá (ve věku 35-59  jde o zhruba čtvrtinu voličů) a u mladých jde o okrajovou stranu (dvanáct procent) . Německá mládež je nyní jednoznačně zelená. Poslední velké volby v SRN byly volby do Evropského parlamentu před třemi měsíci, kde se tento trend jasně ukázal (zdroj).

Věková struktura voličů Zelených

Kmenových voličů CDU tedy ubývá zcela přirozenou cestou a strana zároveň nedokáže dostatečně efektivně oslovit ty mladší.

Už jen tento jeden jediný proces může dříve nejsilnější straně kontinentální Evropy do příštích voleb ubrat dalších pár procent. Ale je tu ještě druhý.

Druhý proces ohrožující CDU je ztráta – zatím, jak se zdá, trvalá – určitých voličských skupin ve prospěch jiných stran.

Nacionálněji orientovaní voliči našli nový domov v AfD, jejíž podpora nedokáže překročit 16 procent, ale na druhé straně málokdy klesne pod 12 procent, ať už se do ní noviny a televize opírají jakkoliv. V případě voličstva AfD přestal tento běžný politický marketing fungovat. V bývalé NDR je AfD podle průzkumů aktuálně dokonce nejsilnější stranou a podzimní volby do třech zemských sněmů (Sasko, Braniborsko a Durynsko) budou ještě pro CDU velkým „nervákem“.

V západní části Německa zase několik procent voličů uteklo k FDP, která díky tomu zažila skoro zázračné zmrtvýchstání – ještě před pěti lety na tom byla hodně bledě. Na rozdíl od AfD je FDP vnímána jako nekontroverzní až samozřejmý koaliční partner, ale její voliči přeci jen CDU scházejí; a předseda FDP Christian Lindner předloni torpédoval jednání o dost nesourodé zeleno-černo-žluté „Jamajka“ koalici s tím, že je lépe nevládnout vůbec, než vládnout špatně. Což je v alternativlos světě skoro zjevení, které má svoji přitažlivost.

CDU si zvolila novou předsedkyni, Annegret Kramp-Karrenbauer, v prosinci 2018. Vedlo to k mírnému výkyvu preferencí nahoru, ale po pár měsících se křivka zase obrátila k dlouhodobému trendu dolů. AKK zatím neprokázala žádnou viditelnou schopnost navracet uprchlé voliče zpátky (na rozdíl od jejího rakouského kolegy Sebastiana Kurze). Nedá se úplně vyloučit, že ji znervóznělá strana příští rok vymění za někoho jiného.

Nu, a sečtu-li si všechny tyto trendy, vychází mi z toho, že:

a) musíme akceptovat skutečnost, že CDU, která de facto vytvořila moderní Německo a do značné míry spoluvytvořila dnešní podobu EU, se nachází v trvalém úpadku a na budoucnost kontinentu budou mít vliv jiné politické strany a směry,

b) možnost rudo-rudo-zelené koalice na nejvyšší úrovni je v roce 2021 zcela reálná, i když zdaleka ne jistá; stačí k ní drobné posuny v jednotkách procent.

Tak, jsme u toho. Pokažený semafor čili Rot-Rot-Grün.

 

Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/

Je autorem knihy Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!