S kardinálem Dominikem Dukou si povídáme o tom, kdy se jako kněz cítil nejsvobodněji, proč je kardinál něčím mezi předsedou golfového klubu a britskou královnou, jaká nebezpečí na nás čekají a zde leží budoucnost církve v Africe či Americe. A že pokud křičíme „ohrožuje nás Čína!“, možná bychom měli podporovat současnou americkou politiku vůči Pekingu.
Trápí vás sestra Dominika ještě hladem?
No jo! (smích)
A jak se jí to daří?
Trošku… On je problém v tom, že jezdím na různé slavnosti, visitace a výlety do farností. A tam je těžké ty hospodyňky přesvědčit, aby mi připravily poloviční porce. Oni dají tak jednu a tři čtvrtě a skončí to tak na jedna celá deset… A já byl vychován v tom, že se dojídá. Že to je jinak urážka hospodyně. Ale když jste za neděli třeba na třech čtyřech místech, tak to prostě nejde. To už jsem se naučil odmítat.
Nevzpomínáte občas s jistou nostalgií na časy v Hradci Králové, kdy jste byl možná na méně prestižním místě, ale možná jste byl více svým pánem?
Já nebyl pán ani tam, ani nejsem tady. Já se snažím vykonávat svojí službu tak, jako když je na současném papeži poznat, že je jezuita, tak aby se na mě dalo poznat, že jsem dominikán. My máme takové trošku kolegiálnější vedení. Některé věci nerozhoduji sám a některé věci opravdu jenom podepisuji, protože to jinak ani není možné. Ale s tou nostalgií… Víte, já už se blížím věku, kdy se nostalgie netýká žádných výkonů funkcí, ale života a jeho podstaty.
Protože v laickém prostředí panuje taková představa, že jako kardinál a primas český o všem rozhodujete. Není to ale spíš tak, že sice nerozhodujete, ale v očích veřejnosti za to stejně nesete zodpovědnost?
V očích veřejnosti ano! Ale na to já upozorňuji pořád, že předseda biskupské konference je něco mezi britskou královnou a čestným předsedou golfového klubu. Nikdy jsem sice golf nehrál, ale čestným předsedou jednoho golfového klubu jsem dokonce jmenován byl. To je opravdu koordinační funkce. Takže určitý vliv má, ale asi jako britská královna, když jezdí po britském společenství národů. Má respekt, ale musí znát svoje meze. Ale i v samotné církvi panuje představa, že biskup je jakýsi samoděržavný monarcha. Já třeba jako pražský arcibiskup mohu rozhodnout o částce do jednoho milionu, třeba na nějakou kulturní aktivitu, charitu nebo nějakou publikaci. Vše ostatní už musí projít dalšími orgány. A je to tak správně.
Kdy jste se tedy cítil nejsvobodněji? Nebo možná lépe řečeno – nejméně svazován břemenem úřadu?
Nejsvobodnější jsem jako kněz byl, když jsem pracoval za totality bez státního souhlasu. Bylo to s rizikem, ale měl jsem méně problémů, než kněží, co pracovali se státním souhlasem, a byli po každé slavnosti předvolávání okresním tajemníkem, Státní bezpečností atd.
Dnes nejste svobodný?
To ano, ale dnes třeba své politické názory nemohu jen tak prezentovat. Církev žije v určitém dvojdomí. Jednak jsme občané Božího království a jednak jsem občany státu. A to je důsledek velkého procesu, kterým procházela církev se státem. Církevní moc není moc ve smyslu fyzickém, ale je to určitý vliv. A musela si vybojovat svou svobodu. Svobodu svědomí. A ten boj se vede stále. Nežijeme ve světě, kde ideologie zemřely. To je omyl devadesátých let. Historie neskončila a ani ideologie neskončily. Ale já musím respektovat, že katolíci jsou členy nejrůznějších hnutí. Jako neexistuje křesťanská matematika a fyzika, ale jen matematika a fyzika, tak neexistuje křesťanská politika. To se možná křesťanské strany ozvou a budou protestovat, ale je to tak. Na to existuje podnětná kniha, napsaná švýcarským kardinálem Journetem. Jmenuje se Křesťanské požadavky na politiky. A je to o tom vnést ten kvas evangelia do politiky. To ano! Ale nemůže se postavit do linie…
Ale platí ještě to, že katolík nesmí být členem komunistické strany?
Ten dekret proti komunismu nebyl zrušen, ale tak trochu vyprchal. V řadě zemí se komunisté zřekli některých forem boje. Ale to není jen komunistická strana. Katolík by neměl být členem takových organizací, které principiálně popírají základní křesťanské hodnoty. Ale záleží, do jaké míry si to katolík ve svém svědomí uvědomuje.
Genderová ideologie byla také odsouzena v řadě dokumentů a za různých papežů, včetně toho současného, který je jinak celkem liberální. Přesto řada katolíků minimálně nebezpečí genderové ideologie nechápe. Jak si to vysvětlujete?
Musíme si uvědomit souvislosti, které nás možná překvapí. Antropologie musí mít určitou interdisciplinaritu – na rovině biologie, medicíny, psychologie… To genderové teorii – i když tedy spíš ideologii, teorie vypadá jinak – chybí. To je i stanovisko nejvyšších špiček těchto oborů u nás. I v parlamentu to jsou lékaři, kteří jsou v tomto pilířem racionality. Naopak italský komunista a jeden z ideových otců neomarxismu Antonio Gramschi jako vzdělaný muž pochopil, že dělník, který se má dobře, nepůjde na barikády. A přenesl ideu třídního boje – což je vlastně zmaterializovaný hegelianismus – na pole pohlaví. Mám-li vytvořit beztřídní společnost, musím potlačit i dichotomii muž × žena.
Proto tu byly požadavky biskupských konferencí, a byl to i můj požadavek, aby se papež v této otázce vyjádřil z hlediska učitelského úřadu církve a to se stalo. A český překlad finišuje
Vy jste se setkal se Svatým otcem?
Několikrát ano. Ale musíme si přiznat, že jako já nemohu splnit požadavek papeže Františka, abych se setkal s každým knězem kdykoliv potřebuje, tak i papež se nemůže setkat s každým kardinálem nějak důkladněji. Když třeba srovnáme dnešek s dobou Pavla VI., tak máme víc než dvojnásobek katolíků. A Vatikán se nezvětšil. Počet vatikánských úředníků se nezvětšil. Ale problémy narostly. V době druhého vatikánského koncilu byla církev církví evropskou. Dnes prapor většiny drží Amerika, severní a jižní.
Papež František nemá mezi katolickými konzervativci dobré jméno…
Ale to je jako když jsem popisoval svojí situaci. Ani papež není všemocný. Proto je taky trochu legrační představa, že má nějaký smysl posílat mu třeba nějaké petice. Uvažujme přece. Čím je organizace větší, tím víc se řízení musí vkládat do Božích rukou.
Jak funguje dynamika vztahů mezi evropskými a třeba africkými biskupy? Nepanuje tam nějaká nadřazenost? Něco takového prosáklo třeba při synodě o rodině…
Podívejte se, jsme děti své doby. Afrika je jiná. Ale když hovoříte s takovým kardinálem Sarahem, tak je člověk udiven a musí si uvědomit, že řada profesorů teologie v Evropě nemá jeho vzdělání. A přitom je to chlapec, který se narodil „v buši“. Afrika udělala obrovský skok. Má ale samozřejmě také obrovské problémy. Vzpomínám si na biskupa z Eritreje, takový droboučký člověk, vypadal, že potřebuje podepřít. Ale když začal hovořit, ukázal nám, že nemáme ponětí, jak svět vypadá. My to známe z cestopisných seriálů, vidíme slumy, chudobu, bídu.
Vy jste se v oblasti genderové ideologie či nelegální migrace vyjadřoval dosti razantně, což Vám přineslo mnoho přátel a také mnoho nepřátel. Necítíte ale jistou obavu i z toho, co dělá prezident Zeman? Z té jasné příchylnosti k Rusku a k Číně? Protože přes všechnu kritiku některých trendů ze Západu, je třeba pohrdání osobní svobodou v Rusku či Číně nepochybně mnohem více zakořeněno než na Západě, který je naopak kolébkou individuálních svobod a demokracie.
Já souhlasím s Vámi, neboť jsem člověkem Západu. Ale na současném Západě je nejhorší to, že si podřízl sám pod sebou větev. Evropská unie odmítla židovsko-křesťanské kořeny, které mimochodem pocházejí z Blízkého východu, ale setkaly se s vyspělou řecko-římskou kulturou, kterou ale křesťanství nezamítá, ale obohacuje ji.
My si musíme uvědomit dějiny Ruska. Kyjevská Rus přijala křesťanství v době, kdy bylo daleko před námi. Patriarcha Fotios byl Einsteinem své doby. Ale zápas mezi duchovní a světskou mocí vybojoval Západ, ne Východ. To souvisí i s pojetím Svaté trojice – jednota bytí, rovnost v osobách. Východní způsob, kde je subordinace Otec – Syn – Duch svatý do jisté míry vytvořil samoděržaví. Ale musíme si uvědomit dějiny Ruska, to jsou Tataři. No ale je vzorem třeba Francie?
Není, ale já vidím něco jako myšlenku, ideální Západ. Ale nevidím ideální Rusko.
No já taky vzor nevidím v Putinovi! (smích)
Ale já ho nevidím nikde v dějinách Ruska, alespoň od dob Tatarů.
Je Churchill ideální postavou Západu? Ano! Ale rozbombardované Drážďany se nám nelíbí. Teď si vezměte třeba Ivana Hrozného – musíme vycházet z toho, že to jsou reakce, které musely probíhat po letech tatarské nadvlády. Já nejsem z těch, co říká „Rusko je náš vzor!“ To jsem nikdy neřekl. Ale nemohu říci, že Dostojevskij, Tolstoj, Gogol, Lermontov byli nějací hlupáci…
To ale byli často lidé velice kritičtí k ruské realitě…
To jsem já také. A budu! Ale realita je, že Rusko svou rozlohou a historií je velmoc. Rozpad SSSR z Ruska udělal méně podstatnou zem. A v tom se oni pohybují. My tomu musíme věnovat pozornost. Ale co nejvíce ohrožuje naši bezpečnost? Rozbití euro-americké aliance! Nebo řešení Brexitu tak, jak ho prosazuje Evropská unie? Jestliže odečtete Spojené státy a Británii, jak bychom dopadli v nějakém případném vojenském střetnutí? A kdo ví, co bude s Francií za deset let? Velitel atomové ponorky už může být muslim… A Čína? Tady křičíme „ohrožuje nás Čína!“ Ale podporujeme současnou americkou politiku vůči Pekingu?
Vrátím se ještě k Miloši Zemanovi. On nikdy nedával najevo nějakou náklonnost k církvi. Jako premiér se jako první (v roce 1998) přihlásil k multikulturalismu. A teď se tváří jako takový „lidový konzervativec“, abych tak řekl. Mění se on nebo se mění svět?
Chcete-li o politikovi vědět víc, musíte být v přátelském vztahu. Jako Karel Čapek a TGM. I já mluvím jinak s Vámi, a jinak třeba se Seznamem. Protože vím, že každá třetí věta může být překroucena. To se prostě takovému člověku neotevřete… Já mohu říct, že ho znám velmi dlouhou dobu. A to člověka poznáte ve všech rovinách. Nejenom že se mění on, jako se měnil i prezident Klaus nebo i Václav Havel. Ale mění se společnost.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
