My katolíci věříme, že každý v sobě má zakódovanou potřebu se něčemu nebo někomu klanět. Asi to bylo myšleno tak, že prostřednictvím úcty ke Stvořiteli člověk líp dospěje k vděku za svůj život a líp ho přijme. Ovšem Bůh je grand a dal lidem svobodu v tom, kam to klanění nasměrují.
A protože dnes většina v Boha nevěří, objevují se náhražky adorovaného subjektu. Může jím být konzum, pokrok, starý dobrý, ale i nový lepší svět či záchrana klimatu. Navíc dochází k erozi autorit, počínaje rodiči, přes učitele až po vědce, soudy a armádu. Před sto lety byl na vsi autoritou 60letý soused, který dokázal uživit čtyři děti a pracoval tak poctivě, že si ještě přikoupil políčko. Dnes je tento „prototyp“ terčem posměchu vnuků za to, že je to blázen, který se nadře a nevyužívá moderní technologie. A nasloucháme radikálním adolescentům, kteří ještě nemohou mít zralé zkušenosti.
Ale i dnes se někdo adorovat musí, a protože žijeme v době vypjatého individualismu, musí to být osobnost, anebo aspoň „osobnost“. A kritéria pro výběr osobnosti se nám za poslední desetiletí posunula. Před sto lety byl osobností ten, kdo měl buď lepší morální kvality, nebo větší sílu překonat krizi než většina, a díky tomu mohl národ někam „vést“ (Masaryk, Churchill). Dnes je osobností ten, kdo je spíš „národu podobný“ a přináší mu povzbuzení vesměs na emocionální rovině – a hlavně: je možné se s ním v lecčem ztotožnit, moderně řečeno „sdílet se s ním“.
U Karla Gotta to znamená asi toto: „Posiloval nás svými písničkami.“ Ano, je to pravda, někomu to stačí a není třeba to shazovat. Ale je to důvod k tomu, aby měl dotyčný státní pohřeb a aby jím média celý den plnila veřejný prostor? Kupodivu si zaadorovala i veřejnoprávní média: vleklé rozhovory s pamětníky přinášel i Český rozhlas Plus a ČTK citovala sousedku z Bertramky, která sdělila, že „to byl hrozně milý člověk. Obdivovala jsem, jak byl vždycky upravený a měl perfektně naleštěné boty.“
Je jen zvláštní, že se tohle děje i v národě, který má spíš plebejskou pověst, nemá rád patos a v jehož povaze je spíš autority shazovat. V národě, který vymyslel kult Járy Cimrmana a který dal světu řadu skvělých satiriků včetně Karla Havlíčka nebo Jaroslava Haška. Ten si třeba z uctívání Jana Žižky dělal legraci takto: „Výbor spolku pro zbudování Žižkova pomníku vypůjčí si z muzea čáslavského Žižkovu lebku a za přispění žižkovského kroužku spiritistů uspořádá seanci, při které bude duch slavného našeho válečníka vyvolán a požádán, aby se sám vyjádřil, který pomník by se mu nejlíp zamlouval.“
Dá se očekávat, že hodnocení uměleckého přínosu Karla Gotta poběží dál ve vyjetých kolejích: Zlatý slavík, který byl pracovitý, nepovyšoval se nad lidi, byl milý a bezezbytku zužitkoval dar vynikajícího hlasu. Maximálně nějaký šťoural možná vytáhne jeho kompromisy s minulým režimem, na což ale jeho fanoušci zareagují spíš popuzeně: „A kdo si nezadal?!“
Gottovy písničky jsou dobré, chytlavé, „nemontuje“ do nich nějakou angažovanost, jistě řadu lidí spojují. Ale je to podobné, jako když jedete rolls roycem po rovině: dokonalá jízda, síla v motoru, pocit bezpečí. Jenže občas potřebuje člověk taky šplhat do hor, jít do rizika, překonat sám sebe a usilovat o něco, co ho přesahuje. Tohle se ale v Mistrových písních hledá těžko. A jeho osobní snaha hledat něco, co ho přesahuje („Buddhisté vás nenutí věřit, chtějí si s vámi povídat, rádi vám na vše odpoví, ale nenutí ani netrestají.“ – více zde) je opět spíš jen odrazem toho, jak toto téma chápe většina z nás. Vždyť i my vlastně chceme být v pohodě, neřešit nějaký přesah, ale makat a přežít, a navíc… navíc mít i ty perfektně naleštěné boty.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!