Odboj se stal naplněním jejího života a protinacistický časopis V boj! dítětem, které sama mít nemohla. Irena Bernášková bojovala proti nacistům slovy, která mohou mít větší dopad než rány pěstí. Těch kvůli svojí statečnosti dostala od gestapa nepočítaně. Přesto zůstala statečná a nikoho neprozradila, až se stala první Češkou, kterou Němci za války odsoudili k trestu smrti… Příběh Ireny Bernáškové, která se postavila nacistům dokonce i před soudem, je tématem dalšího dílu Černé historie.
Irena Bernášková se narodila 7. února 1904 v Praze. Jejím otcem byl grafik Vojtěch Preissig. Byla prostřední ze tří sester a doma jí neřekli jinak než Inko. Když jí bylo pět let, skoro zemřela při chřipkové epidemii. Povedlo se jí ale zotavit a za rok, v roce 1910, se s rodiči i sestrami přestěhovali do Spojených států.
I daleko od domova žila rodina vlasteneckým životem. Otec tvořil propagační plakáty pro Československé legie a do jejich domu chodil na návštěvu budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk i jeho pozdější nástupce Edvard Beneš. Irena, tehdy ještě Preissigová, se rychle naučila anglicky a ve škole vynikala. Kromě toho byla skautkou a psala povídky, které si sama ilustrovala. Místo panenek a pohádek o princeznách měla dobrodružnější zájmy. Už když jí bylo 13 let, naučila se prý tajně řídit auto a chtěla se stát pilotkou. Uměla také hrát na klavír i citeru. Doba ovšem ambiciózním ženám příliš nakloněna nebyla.
V roce 1921 se Irena se svými sestrami vrátila do Československa. Rodiče ještě zůstali v Americe a všechny tři dívky žily u tety. Inka začala chodit na gymnázium a také tančit, především se svým bratrancem Františkem Bernáškem. Z tanečního páru se brzo stal i pár zamilovaný. Inčini rodiče si jejich vztah nepřáli, v roce 1925 se Irena přesto za Františka provdala. A otec s ní kvůli tomu přestal mluvit.
Vztah mladých manželů poznamenala tragédie. Irena potratila a lékaři jí řekli, že už nikdy nebude mít vlastní děti. Chtěla se tedy upnout alespoň na své zájmy. Manžel ale nechtěl, aby pracovala, jelikož to tehdy ještě nebylo příliš obvyklé, tak alespoň příležitostně překládala anglické texty. Manželovi se odcizila, ale po čtyřech letech našla naopak cestu zpět k otci, který se vrátil do vlasti.
Irena i její otec opakovaně psali články o hrozbě nacismu do zahraničních médií. Když Hitler zabral pohraničí, přihlásila se Inka dobrovolně k Červenému kříži a ošetřovala zraněné české uprchlíky, kteří museli kvapně opustit domovy a často zanechat i veškerý majetek. Po obsazení celého Československa v březnu 1939 začala rozšiřovat protinacistické letáky, a převáděla emigranty tajně přes slovenské hranice. Vždycky se ale sama vrátila zpátky. Její otec se navíc začal podílet na vydávání odbojového časopisu V boj! a Inka mu chtěla být po ruce.
Inčin otec tvořil úvodní ilustrace časopisu a vymyslel i jeho logo – českého lva, který trhá hákový kříž. Velkou část redakce zatkli nacisté už na podzim 1939. Ince a jejímu otci se ale zátah vyhnul, a proto od té doby de facto V boj! vedli. Zpočátku neměli ani tiskařský stroj. To je ale nezastavilo, a tak Inka kopie rozmnožovala u sebe doma válečkem na těsto. Zároveň psala texty a starala se i o distribuci. Do tvorby časopisu se zapojila skoro celá rodina, nejvíce práce ale na sebe brala Inka. Sestrám se opakovaně zmínila, že časopis je jako její dítě, které jí nebylo dopřáno mít.
Časopis se pravidelně dostával také do sídla pražského gestapa. Potutelně a s provokativním zalíbením ho tam pašovali i Tři králové – Balabán, Mašín a Morávek. Nacisté zuřili a chtěli vydávání časopisu, který vyzýval k vlastenectví a odporu vůči nacismu, okamžitě zlikvidovat. Inka si nebezpečí uvědomovala. Obarvila si vlasy, začala nosit brýle a opatřila si falešné doklady na jméno Vlasta Nováková. Také se zřejmě rozvedla se svým manželem. Láska vyprchala a ona ho navíc nechtěla ohrozit. Přestože se snažila být opatrná, někdo ji zradil. Neznámý konfident prozradil, že bude mít 21. září 1940 schůzku u Masarykova nádraží, a tam na ni čekali gestapáci v civilu.
Při zatýkání zůstala Inka klidná a dělala, že nerozumí, proč ji zatýkají. To prý gestapáky natolik znejistilo, že začali pochybovat, jestli je tou, kterou hledají. Přesto ji odvezli do úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Zatkli také jejího otce, sestru i bývalého manžela a teprve při společném výslechu Inka prozradila, kým opravdu je. Začala brát vinu jen na sebe, aby zachránila ostatní. Přesto se bála, aby při brutálních výsleších někoho neprozradila. V lemu šatů měla zašitou ampulku s jedem. Když ji ale rozkousla, nic se nestalo. Jed neúčinkoval.
Nacisté se z ní snažili vymlátit jména dalších spolupracovníků. Nikoho neprozradila. V motácích, které propašovala z vězení, popisuje, že jí smýkali po zemi za vlasy a bili jí hlavou o zeď, až jí tekla krev a přestala slyšet. Když jeden z motáků dozorci našli, nechali ji tři dny a tři noci stát v pankrácké věznici na chodbě. Přesto ji nezlomili. V jedné z tajných zpráv domů napsala: „Facka gestapáckého klacka mi vadit nemůže.“
V dubnu 1941 Inku převezli do Lipska, pak ještě do Drážďan a nakonec do Berlína. 5. března 1942 se konal soud. Odmítla tehdy mluvit německy, stále brala všechnu vinu jen na sebe a před soudci řekla, že doufá v porážku nacismu a obnovu Československa. Odsoudili ji k trestu smrti. Jako první Češku.
Irena Bernášková se chovala statečně až do svých posledních chvil. Na smrt čekala ve věznici v berlínském Plötzensee. Svůj život obětovala a mnohé ostatní, kteří s ní vydávali V boj!, tak zachránila. Její otec a bývalý manžel zemřeli v koncentračních táborech. Bylo jí 38 let, když položila svoji hlavu pod ostří gilotiny. Její poslední slova zněla: „A Československá republika přece bude!“
Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. března se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li se na mne nárok, že?
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
