Jméno David John More Cornwell drtivé většině lidí nic neřekne. Jakmile ale uvedeme literární pseudonym tohoto muže – John le Carré (* 1931), zejména fanouškům špionážních a detektivních románů se okamžitě vybaví řada napínavých knížek (a filmů jako třeba Špion, který přišel z chladu nebo Jeden musí z kola ven), napsaných ve strhujícím tempu a s vynikající znalostí prostředí, v nichž se jednotlivé příběhy odehrávají, nemluvě o filmových adaptacích nejslavnějších z nich. Když v roce 2016 vydal autor paměti nazvané The Pigeon Tunnel: Stories from My Life, staly se v Británii okamžitě senzací a jedním z nejprodávanějších titulů. Na konci loňského roku vyšly pod názvem „Holubí tunel. Příběhy ze života“ konečně také česky.
Název knížky, přesněji druhá část jejího názvu je naprosto výstižná. Spíše než o klasické memoáry se totiž opravdu jedná o „příběhy ze života“, kaleidoskop vzpomínek řazený víceméně, ale nikoli výhradně chronologicky, ať už se jedná o vyprávění o mládí stráveném v tajné službě Jejího Veličenstva v době vrcholící studené války (jak v MI5 – kontrašpionáži působící v Británii, tak v MI6 – špionážní službě v zahraničí), o cestách po světě, zejména po „neuralgických bodech“ poválečného světa, kam poté umisťoval své špionážní příběhy, o setkáních se zajímavými lidmi ze světa politiky či umění, nebo o „rodinné historky“ a také o jednom slavném českém herci.
Obecně platí, že ať už le Carré píše o čemkoli, píše nesmírně čtivým způsobem, přičemž je jedno, zda popisuje hektické dění v londýnské vládní čtvrti Whitehallu, inervující atmosféru v kambodžském Phnom Penhu v předvečer obsazení Rudými Khméry, dramatickou situaci na Blízkém východě v osmdesátých letech, konkrétně svá setkání s vůdcem Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem, v Rusku v éře „perestrojky a glasnosti“ Michaila Gorbačova či v letech „divokého, mafiánského kapitalismu“ za vlády Borise Jelcina, anebo dobrodružnou cestu za náčelníky konžských kmenů při hranicích s Rwandou v novém tisíciletí.
Jakkoli čtenář nemusí vždy sdílet autorovo pochopení pro jednání těch či oněch osobností (například pochopení pro motivy, nikoli činy členů Frakce Rudé armády ve Spolkové republice Německo v sedmdesátých letech), nezbývá mu než respektovat autorův názor, a to tím spíš, že jej nikomu nevnucuje.
Kulisou velké části le Carrého pamětí je studená válka, jíž se autor aktivně účastnil, nejprve jako již zmíněný příslušník britské tajné služby a poté jako nanejvýš aktivní pozorovatel, čerpající ze střetu mezi Západem a Východem náměty pro své knihy. Vzhledem ke své celoživotní lásce k německé kultuře se autor na mnoha místech věnuje právě Německu, primárně otázce denacifikace Německa po roce 1945, případně způsobu, jakým se Spolková republika podílela na boji proti „mezinárodnímu terorismu“ po 11. září 2001. Tyto části knihy jsou zajímavé už jen tím, že le Carré poskytuje netradiční, mnohem kritičtější náhled na západoněmeckou „zdařilou demokracii“ (název známé knihy Edgara Wolfruma, která vyšla v roce 2008 také česky), než na jaký jsme zvyklí.
Jak jsem již naznačil, kniha je doslova zahlcena jmény a mikroportréty osobností ze světa špionáže, politiky a kumštu. Někdy autorovi stačí k výstižné charakteristice dotyčného jedna či dvě věty (případ zakladatele CIA Allena Dullese, pro něhož zjevně neměl mnoho pochopení), jiným věnuje velké pasáže svého textu, například zřejmě nejznámějšímu dvojitému agentovi Kimu Philbymu, vůči kterému je naopak, třebaže zradil svoji zemi, Británii, komunistickému Sovětskému svazu, smířlivější, než bych alespoň já očekával.
Vynikající jsou rovněž miniatury některých velkých hráčů světové politiky – kromě již zmíněného Jásira Arafata jde kupříkladu o ruského ministra zahraničí Jevgenije Primakova, italského prezidenta Franceska Cossigu či britskou premiérku Margaret Thatcherovou a další. Autor přitom sympaticky připouští svoji fascinaci „velkou politikou“ i výše zmíněnými osobnostmi, stejně jako svoji neschopnost chovat se vůči nim při osobním setkání kriticky, a to i v případech, že se nejedná o jeho oblíbence.
Pro le Carrého paměti je typická všudypřítomná ironie a hlavně sebeironie. Zejména kapitola nazvaná „Ztracená veledíla“ je v nejlepším smyslu takřka k popukání, když autor líčí svá setkání s velkými světovými režiséry (Sydney Pollack, Francis Ford Coppola, Stanley Kubrick či Fritz Lang), kteří třebaže zpočátku projevovali neobyčejnou touhu přenést na filmové plátno některou z jeho knih, postupně jejich zájem klesal, až ze všech velkolepých projektů zcela sešlo. Také líčení natáčení s Richardem Burtonem či přátelství se sirem Alekem Guinnessem jsou fakticky vzato skvělými živými portréty mimořádných osobností světového filmu a světové kultury obecně.
Velmi důležitou součástí životního příběhu Johna le Carrého je vztah (anebo hledání vztahu) k celoživotnímu podvodníkovi, falešnému hráči, nezodpovědnému hochštaplerovi, jenž dostal spoustu lidí do malérů, ale také k okouzlujícímu bonvivánovi, tj. k jeho otci Ronniemu. Na rozdíl od matky Olive, která opustila rodinu, když bylo Johnovi pouhých pět let, a nebyla pro něj tedy příliš důležitá, vyrovná(vá)ní se s existencí takového otce jako Ronnie by nejspíš vydalo na mnohem víc než na jednu, byť poměrně dlouho kapitolu. Le Carré v té souvislosti cituje výrok svého přítele a taktéž slavného spisovatele Grahama Greena, podle něhož „je dětství bankovním kontem každého spisovatele“, přičemž vtipně dodává: „Alespoň podle tohoto měřítka jsem se narodil jako milionář…“
Českého čtenáře jistě zvlášť zaujme a potěší jedna z posledních kapitol knihy, v níž John le Carré prostřednictvím ministra vnitra Roye Jenkinse (přesněji řečeno prostřednictvím jeho manželky) úspěšně vyřídí do té doby odpíraný neomezený souhlas k pobytu ve Velké Británii pro jednu z nejzářivějších hvězd filmové české (československé) „nové vlny“ Vladimíra Pucholta poté, co se překvapivě rozhodl skončit s filmem a studovat medicínu, aby se z něj později stal v kanadském Torontu úspěšný pediatr…
Shrnuto a podtrženo, paměti – nepaměti Davida Johna Morea Cornwella – Johna le Carrého jsou jednak skvěle napsaným zábavným čtením pro všechny fanoušky jeho knih, současně jsou ale i nesmírně cennými memoáry, postřehy o životě brilantního intelektuála a, v neposlední řadě, dosti neutěšenou zprávou o stavu světa v pohnuté druhé polovině dvacátého a na počátku jednadvacátého století. Memoáry o to cennější, že se le Carré (téměř až úzkostlivě) vyhýbá jakýmkoli morálním soudům (a odsudkům), byť zároveň nenechává čtenáře takřka nikdy na pochybách, co si o věcech a o jednání lidí, s nimiž se setkal, myslí. Kdyby autor slavného „Špióna, který přišel z chladu“ nenapsal nic víc než tento román, jenž z něj udělal „světového spisovatele“ a umožnil mu věnovat se naplno umělecké kariéře, a tyto paměti, nebylo by to vůbec málo.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!