Přečetli jsme si: Douglas Murray a Výchova Gret v Čechách

V týdeníku Echo hovořil Daniel Kaiser s Douglasem Murrayem, (40) známou postavou britské intelektuální scény. Je autorem šesti knih, z nichž předposlední – Podivná smrt Evropy – vyšla i česky. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu. Jeho poslední kniha Šílenství davů se věnuje čtyřem iracionálním jevům současného Západu: kampaním za práva gayů, za práva žen, za práva nebělošských menšin a nakonec i za právo měnit si co nejsnáz pohlaví. Co o nich říká?

„Nejvyšinutější je hnutí za práva translidí. Taky je historicky nejnovější. Snaží se nám vnutit, že u pohlaví neexistují žádné jistoty. Přičemž to tvrdí lidé, kteří pro svou vlastní hypotézu sami žádný pevný základ nemají, kteří nesnesli důkazy, že by lidská mysl a tělo spolu spolu mohly v tolika případech nesouviset. Z ideologie trans se stalo dogma v rekordně krátkém čase. Toto hnutí zastrašuje širokou veřejnost, aby sdílela jejich naprosto krkolomné představy. Co jiného než šikana je, když policie buzeruje lidi, kteří nepoužili správné zájmeno pro někoho, kdo si usmyslel, že je opačného pohlaví, než jakému napovídá jeho fyzický zjev? Já jsem pro účely své knihy mluvil s několika lidmi, kteří v útlém věku v transhnutí uvázli, a pak pro ně nebylo lehké se vymanit. Transkampaň je nejvyšinutější i proto, že šikanuje společnost, aby přijala a podporovala lékařské experimenty prováděné na dětech. Jinak ovšem hnutí, které má na svém kontě nejvíc obětí, je feminismus čtvrté generace. Těm se podařilo vztahy mezi pohlavími zmilitarizovat do té míry, že mladý heterosexuální muž se opakovaně ocitá v postavení, které známe z šachů. Musíte táhnout, bohužel v tu chvíli neexistuje tah, jímž byste své postavení mohl zlepšit.“

Murray se dotýká i tzv. intersekcionalismu. Tedy „podivné a rozporuplná teorie“, která hlásá, že „všechny formy útlaku jsou propojené, a pokud chcete bojovat proti jedné, musíte napadnout všechny ostatní formy útlaku současně. Překonat stávající řád.“

Daniel Kaiser se pak ptá: „Při čtení vaší knihy, kde je popis spousty afér na univerzitách, v popkultuře a jinde, čtenáře zaráží jedna věc. Skoro každý, kdo se provinil proti novému dogmatu, to nakonec nevydrží, stačí pár dnů shitstormu na Facebooku a on provede sebekritiku. Proč? Nežijete v komunismu, abyste museli mít skutečný strach.“ A Murray odpovídá: „Komunismus taky ve své druhé fázi fyzicky už příliš neohrožoval. V kurzu je vyhrožování, což je jemnější forma násilí… Stádovitost, kterou popisuji v knížce, je v tuto chvíli nepochybně rozvinutější na západě Evropy a v anglosaském světě. Tam asi vůbec nejvíc. V zemích, kde ještě máte v živé paměti zkušenost s totalitním systémem, nejsou lidé tak ochotni nechat si předpisovat, co dělat a co si myslet.“

A dodává: „Charakteristická je tu překotnost ve vývoji. Konzervativní ministr britské vlády, který před šesti lety ještě hlasoval proti manželství pro homosexuály, o dva roky později prohlásí, že žák, který ve škole vyřkl cosi takzvaně homofobního, by měl být oznámen na policii… Vsugerovávání jakési jistoty, o níž se už nediskutuje, je podle mě zásadní problém. Ať už se to týká genderové fluidity, nebo vztahů mezi pohlavími.“

V tom samém týdeníku se Lenka Zlámalová věnuje Výchově Gret v Čechách. Připomíná loňský průzkum agentury Median, podle kterého  v generaci mezi 18 a 30 lety s tím, že přijde ekologická katastrofa  souhlasí nebo spíš souhlasí 68 procent dotázaných.  A pokračuje tím, že to je něco, co do mládeže za veřejné peníze lifruje třeba Rádio Wave nebo Člověk v tísni. Ten na školní programy získal částku 86 milionů korun, což je víc než polovina ze 156 milionů korun, které získá přímo ze státního rozpočtu. A na co se neziskovka ve školách kromě historie zaměřuje nejvíc? Na  migraci, mediální výchovu a klimatickou politiku. „Školy totiž musejí naplňovat takzvané Rámcové vzdělávací programy. Do nich byla zařazená i takzvaná průřezová témata. Tam už se přímo ekologická témata nebo soužití kultur vyžadují vyučovat. Naklikat si kurz od Člověka v tísni zdarma i s certifikátem je tak pro pohodlného ředitele školy nejsnazší cesta, jak školní inspekci ukázat, že plní Rámcový vzdělávací program. Aktivní lidé z neziskovek to velmi dobře vědí. Financuje je přímo státní rozpočet přes ministerstvo zahraničí v rámci Programu zahraniční a rozvojové spolupráce České republiky a České rozvojové agentury. Proč má zrovna ministerstvo zahraničí platit ekologickou výchovu ve školách, není jasné.“

Mimochodem, při projednávání státního rozpočtu se řešilo financování neziskových organizací, kterým stát posílá 14 miliard korun.  Andrej Babiš přišel už loni s tím, že by se výdaje na ně měly omezit. Jenže to dopadlo jako vždycky – příspěvek se naopak zvýší.

V Deníku N měl zajímavý komentář k zabití hlavního exportéra íránské islámské revoluce Kásema Sulejmáního ředitel knihovny Václava Havla Michael Žantovský . Varuje před ukvapenými reakcemi a píše: „Jakékoli reálné hodnocení závisí na informacích, které nemá kromě Trumpova nejužšího kruhu a úzké skupiny vojenských činitelů a zpravodajců nikdo k dispozici, rozhodně ne u nás doma. Mnohé z domácích reakcí připomínají přístup typického českého lidového odborníka na zahraniční a bezpečnostní politiku: ´Pane vrchní, přineste mi pivo a glóbus.´ Můžeme tedy v této chvíli maximálně naznačit, a to jen ve variantní podobě, možné příčiny, které k americké operaci vedly, cíle, které sledovala, a důsledky, které z toho mohou vyplývat pro USA, pro Blízký východ a pro celý svět. V první řadě je, domnívám se, třeba vyloučit možnost, že se Donald Trump po novoroční večeři rozhodl furiantsky zlikvidovat prvního teroristu na Blízkém východě, na jehož jméno si dokázal vzpomenout. Přes všechny své idiosynkratické projevy prokázal Trump za tři roky vlády o to větší zdrženlivost při skutečném používání síly, oč větší byla jeho prostořekost. Velení Sboru náčelníků štábů, bez jejichž spoluúčasti nebyla taková operace možná, by se navíc energicky bránilo vojenskému avanturismu bez hlubšího zdůvodnění.“

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Knižní postřehy: Douglas Murray a Šílenství davů

V Týdeníku Echo vyšel nejen rozhovor s Douglasem Murraym, ale i recenze jeho knihy Šílenství davů, která dosud česky nevyšla.  Nejnovějším hitem je tu transgender. Ze zápasu o práva lidí se skutečným problémem, jímž přítomnost mužských i ženských pohlavních znaků samozřejmě je, se rychle stalo tažení za právo kohokoli prohlašovat se podle svého momentálního rozpoložení tu za muže, tu za ženu, tu za třetí pohlaví.

Murray celé identitní hnutí na závěr své knihy rekapituluje takto: „Základy jsou následující: každý může být gay, ženy jsou pravděpodobně lepší než muži, každý se může stát bělochem, ale nikoli černochem, a každý může změnit pohlaví. Kdo se nevejde do těchto schémat, je utlačovatel. A absolutně všechno ve vašich životech by se mělo stát předmětem politiky.“

Tato šílenství na současném Západě rychle postupují. Kniha obsahuje řadu až neuvěřitelných příběhů lidí, kteří – nejčastěji v univerzitním světě nebo v showbyznysu – vykročili z řady, porušili ortodoxii, někdy naprosto bezděčně, a museli se buď okamžitě omluvit, nebo přišli o své postavení. Je to defilé nového konformismu, pro člověka ze střední Evropy vychovaného v obdivu ke svobodnému světu překvapivé. Navíc – soudí nejenom Murray – tento fenomén můžeme z větší části řadit k neomarxismu. Autor to dokládá množstvím citátů z prací (post)marxistů, kteří u zrodu politiky identit stáli. Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová, významná dvojice v panteonu zakladatelů politiky identit, kteří napsali základní dílo v 80. letech, byli otevřeně postmarxisté (publikovali v časopise Marxismus dnes). Popis společnosti jako mocenské pyramidy, hodnocení vztahu mezi jednotlivci podle jejich příslušnosti k privilegovaným nebo utlačovaným skupinám převzali dnešní radikální profesoři sociálních věd od Michela Foucaulta a ovšem i od Karla Marxe. Od Antonia Gramsciho zase chápou, jak je pro úspěch ideologického tažení důležité ovládnout kulturu, tuto „hegemonizační sílu“.

Douglas Murray: The Madness of Crowds, Londýn 2019, 280 str.