Obětí komunistické perzekuce se staly i dvě přední osobnosti církevního života u nás ve 30. a 40. letech 20. století, strahovský opat Stanislav Jarolímek a svatovítský kanovník Josef Čihák.
Opat strahovského kláštera, generální vikář premonstrátského řádu a zástupce generála řádu P. ThDr. Stanislav Bohuslav Jarolímek OPraem se narodil 14. ledna 1900 ve Vilíně u Milevska v selské rodině jako osmé z desíti dětí. Velký vliv na utváření jeho osobnosti měli místní kněží P. Václav Brůha a kaplan Josef Dvořák. Tito duchovní doporučili rodičům pro Stanislava další studia, což pro ně nebylo jednoduché, protože už starší bratr Antonín studoval v kněžském semináři. Od roku 1914 studoval Stanislav dva roky na gymnáziu v Táboře a pak na gymnáziu v Českých Budějovicích, kde v roce 1920 odmaturoval. Po maturitě chtěl vstoupit do kněžského semináře, ale nakonec se rozhodl pro vstup k premonstrátům na Strahov. Od října 1920 absolvoval na Strahově noviciát, po roce složil časné sliby a začal studovat na pražské teologické fakultě. V létě 1923 byl poslán na studia do Říma. Po tříletém studiu na univerzitě Angelicum dosáhl v červnu 1926 titulu doktora teologie. Zde získal velmi dobré jazykové znalosti, ovládal italštinu, francouzštinu, částečně němčinu a angličtinu. V létě o prázdninách složil na Strahově slavné sliby a na kněze byl vysvěcen 30. listopadu 1926.
Nejprve nastoupil na kaplanské místo do farnosti Radonice nad Ohří, v letech 1927–1933 působil v Jihlavě. Vedl rozsáhlý apoštolát – vyučoval náboženství na městských školách i ve vesnicích v okolí, sloužil mše svaté, zpovídal, kázal, pohřbíval nejen ve farnosti, ale i v zemské nemocnici, u vojenské posádky a ve věznici. Významně přispěl k vybudování kostela v Malém Beranově. Pamětníci na něj vzpomínali jako na vzorného kněze, jenž byl oblíben pro své umění jednat s lidmi, bratrský vztah ke spolubratrům, práci na školách i v mariánských družinách. Strahovským opatem V roce 1933 byl P. Jarolímek převeden na Strahov a byly mu svěřeny funkce sekretáře opata a magistra noviců. Jako sekretář opata Zavorala se musel často věnovat náboženským, kulturním, hospodářským i politickým kontaktům a organizovat akce na domácí i zahraniční úrovni. V květnu 1939 byl zvolen koadjutorem – nástupcem opata. 2. července 1942 byl benedikován na opata. Po smrti opata Zavorala v červnu 1942 se stal strahovským opatem a generálním vikářem řádu. Přes velké vytížení především kvůli hospodářským těžkostem a zásobovacím potížím se snažil spolubratry povzbuzovat k opravdovému duchovnímu prožívání premonstrátského povolání, navštěvoval je na farách, sám v klášterním kostele kázal i zpovídal. Ve svých kázáních vybízel věřící k věrnosti víře a národu. Po válce byl vyznamenán československým válečným křížem.
V poválečných měsících byl prací přímo zahlcen – bylo třeba odstranit válečné škody na Strahově, obsadit fary v pohraničí, opuštěné po odsunu premonstrátů německé národnosti z kláštera v Teplé, a převzít i jeho správu. P. Jarolímek velmi často kázal, pravidelně zpovídal, vedl exercicie a lidové misie. Účastnil se rovněž generálních kapitul v Římě a v Belgii. V roce 1945 byl také jedním z hlavních kandidátů na arcibiskupský stolec v Praze. Velmi dobře si uvědomoval nebezpečí pro Církev, jež znamenalo poválečné posilování moci komunistů. Proto se snažil varovat spolubratry před naivními iluzemi.
Jsem hotov dát za Církev život
Brzy po komunistickém převratu začaly proticírkevní zákroky. P. Jarolímka se bolestně dotkl vznik komunisty iniciované schizmatické „Katolické akce“ jako rozkolného hnutí v Církvi. Velmi zraňující pro něj bylo, když se pod touto akcí v novinách mezi dalšími fiktivními či vynucenými podpisy kněží objevil i jeho podpis. Protestoval proti zneužití svého jména. V opatském rouchu, s mitrou a berlou vystoupil v neděli na kazatelnu a slavnostně prohlásil: „Na tomto posvátném místě prohlašuji, že jsem nic nepodepsal, že uveřejnění mého jména je záměrné matení věřících. Jsem věrný syn katolické církve, kterou miluji, a jsem hotov za ni i život dát.“
V roce 1949 se u P. Jarolímka objevilo vředové onemocnění. Kvůli rostoucím bolestem byl převezen do vinohradské nemocnice a v lednu 1950 se zde podrobil operaci žaludku. Lékaři u něj zjistili rakovinu žaludku v pokročilém stadiu. Po nemocničním pobytu byl poslán do péče sester boromejek do Piešťan. Přes veškerou péči se jeho zdravotní stav spíše zhoršoval. Ke klidu nemocného rozhodně nepřispívaly zprávy o zatčení představených mužských řádů a následném procesu s nimi. Určitě si dobře uvědomoval, že i on měl být zatčen a je jen otázkou času, kdy si pro něj StB přijde.
V druhé polovině července nařídila StB jeho předání na internu piešťanské nemocnice – měl být pod stálým dozorem a co nejdřív být připraven pro předání do vazby. V polovině srpna byl převezen do nemocnice sester alžbětinek v Bratislavě a léčen ozařováním. V této nemocnici byl 16. září zatčen, a to jako poslední oběť pro připravovaný český monstrproces s biskupy a jejich pomocníky. Strahovský opat byl obviněn z velezrádných kontaktů s bývalými ministry české protektorátní vlády, tedy z kolaborace (!), ze snah o revizi pozemkové reformy, ze zabránění realizace nového školského zákona, z kritických postojů proti komunistickému zřízení a jeho církevní politice. Jako „protistátní“ byla při vyšetřování také označena jeho účast při koncipování a organizaci distribuce pastýřských listů v roce 1949, čtení pastýřského listu „Hlas čsl. biskupů v hodině velké zkoušky“ 18. června 1950 a jeho kritická vystoupení proti státní Katolické akci.
Z lásky k Bohu a k lidem
Jarolímek byl odsouzen v monstrprocesu Zela a spol. u Státního soudu v Praze 2. prosince 1950 za velezradu a špionáž na 20 let. Při soudu byl velmi vyhublý a zesláblý, přesto při výslechu a vynesení rozsudku odmítl sedět. Při pronášení svého posledního slova byl předsedou soudu přerušen. Rozsudek přijal se slovy: „Neměli jsme důvěru k dnešnímu systému republiky, rozsudek přijímám z lásky k Bohu a z lásky k lidem.“ Po soudu nebylo ani jeho bratru Antonínovi povoleno ho krátce navštívit. Zdravotní stav odsouzeného se rychle zhoršoval. Bledozelený, maximálně zesláblý, masivně močící krev byl pan opat 18. ledna 1951 vzhledem k těžkému zánětu plic (objevilo se u něj chrlení krve) a finálnímu stadiu rakoviny (rakovinné metastázy po celém těle) převezen z věznice do pankrácké vězeňské nemocnice. V noci 31. ledna 1951 ve 21.15 opat Stanislav Jarolímek v 50 letech zemřel. O zuboženosti jeho stavu vypovídá skutečnost, že před zatčením měl 75kg, zatímco po úmrtí jen 50 kg. Prokurátor Hruban povolil konání pohřbu v Nebušicích u Prahy se mší svatou v uzavřeném kostele za účasti nejbližší rodiny a členů řádu. Na průběh pohřbu prokurátor Číže osobně dohlédl. Pan opat Jarolímek zcela naplnil svým životem své opatské heslo: Fortiter et suaviter (Statečně a ušlechtile).
Msgr.Doc.ThDr. PhDr. Josef Čihák
Prelát, kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta. Narodil se 11. září 1880 v Obděnicích u Sedlčan v zemědělské rodině. Studoval na reálném gymnáziu v Příbrami v letech 1894–1902. Po maturitě vstoupil do bohosloveckého semináře v Praze. Na návrh rektora byl roku 1902 poslán na studia filosofie a teologie do Říma. 30. března 1907 byl vysvěcen v Lateránské bazilice na kněze. V červnu téhož roku pak dokončil studia a získal doktorát teologie. Po návratu domů nastoupil na místo kaplana u sv. Havla v Praze 1. Zároveň vyučoval náboženství na několika obecných a středních školách.
Od roku 1910 začal působit na pražské teologické fakultě. V letech 1911–1917 zastával úřad kaplana u kostela Matky Boží před Týnem. Po první světové válce odjel do Říma na studia pro přípravu vysokoškolských profesorů teologie a filosofie. Získal zde titul doktora filosofie. V roce 1921 podnikl studijní cesty po Švýcarsku, Německu, Francii. Po návratu v roce 1923 se stal arcibiskupským notářem a synodálním soudcem církevního soudu a také suplentem na teologické fakultě v Praze a přednášel morální teologii. Ve 20. letech vykonal návštěvy charitativních středisek po Evropě, absolvoval speciální charitní kurs a na teologické fakultě pak přednášel o charitativní práci. Aktivně pracoval v několika náboženských sdruženích – Apoštolské unii, III. řádu sv. Františka, Jednotě kněží misionářů, společnosti sv. Rafaela, pečující o emigranty, či v charitativním sdružení sv. Vincence de Paul, pečujícím o chudé. Také stál u zrodu několika ženských organizací, jako např. Odborového Sdružení katolických pomocnic v domácnosti či Jednoty katolických úřednic.
Kanovníkem u sv. Víta
V roce 1928 byl zvolen metropolitním kanovníkem u sv. Víta, dále konsistorním radou a ordinariátním komisařem Charity pražské arcidiecéze. Od téhož roku se stal také ředitelem Katolické akce v českých zemích. Ve třicátých letech se také stal komisařem ženských řádů – karmelitek a sester kongregace Cyrilometodějské. Rovněž se věnoval publikační a redaktorské činnosti a publikoval desítky textů v náboženských časopisech. Byl členem vědecké sekce Křesťanské akademie a Lidové akademie. V roce 1947 byl jmenován prelátem arcijáhnem Svatovítské kapituly, patřil tedy k předním osobnostem Arcibiskupství pražského a spolupracovníkům arcibiskupa Berana. Jako výrazně exponovaný kněz, svatovítský kanovník a blízký spolupracovník arcibiskupa Berana byl jako nepohodlný 18. července 1950 zatčen a přiřazen do procesu s českými biskupy a jejich společníky. Při přelíčení konaném 27. 11. – 2. 12. 1950 u Státního soudu v Praze byl v monstrprocesu s biskupem Zelou a spol. odsouzen pro trestné činy velezrady a vyzvědačství na 10 let. P. Čihák byl obviněn, že při své práci na konzistoři vedl „archiv štvavých protistátních letáků, oběžníků a pastýřských listů“, tyto pak dále předával a rozmnožoval. Rovněž byl obviněn, že byl arcibiskupem Beranem vybaven tzv. fakultami a s tajně vysvěceným biskupem Matouškem měl vést „rozvratnickou špionážní síť“ v pražské arcidiecézi. Také měl získávat zprávy nejrůznějšího charakteru a přes klášter sester voršilek je měl dopravovat na internunciaturu.
„Náboženský fanatik“
Čihák byl vězněn v Praze-Pankráci, ve Valdicích a od prosince 1951 v Leopoldově. Během věznění v roce 1951 byl léčen a operován na vředy, v roce 1953 prodělal ve vězeňské nemocnici dvojí těžký zápal plic. Kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu a vysokému věku byl zařazen jen na lehčí práce a od roku 1953 uznán práce neschopným. Přesto však Krajská prokuratura v Nitře v roce 1956 jeho žádost o předčasné propuštění zamítla. Koncem 50. let byl P. Čihák v posudku náčelníka NPT Leopoldova charakterizován: „… Je náboženský fanatik a náboženskú ideologiu šírí i medzi ostatných odsúdených vo svojom okolí. Je ostre zameraný proti ľudovodemokratickému zriadeniu, čo dává otvorene najevo každému při svojich rozhovoroch, jako osoba vyššiej cirkevnej hodnosti má značný vplyv na odsúdených. Je účastníkom a jedným z vodcov ilegálnej činnosti rim.kat. kňazov v NPT při prevádzaní nedovolených zpovedí a náboženských obradov.“
S rostoucí délkou času stráveného ve věznici se zdravotní stav P. Čiháka stále zhoršoval. Žádosti nemocného o propuštění však nebylo opakovaně vyhověno a P. Čihák zemřel ve vězeňské nemocnici v Leopoldově 18. února 1960 ve věku svých nedožitých 80 let (!). Jako příčina smrti byla v pitevním protokolu stanovena srdeční slabost a stařecká sešlost. Jeho trest měl skončit 18. července 1960. Ostatky P. Čiháka byly přes žádost příbuzných zřejmě pohřbeny nakonec v Leopoldově a teprve v roce 1967 bylo umožněno jejich převezení na hřbitov do rodných Obděnic
Autor je historik a pedagog, spolupracuje s Českou křesťanskou akademií a Ústavem pro studium totalitních režimů.
Seriál Mučedníci komunismu přebíráme z časopisu RC Monitor
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!