Dvě věci se Netflixu v novém hereckém počinu v režii Fernanda Meirellesa (ročník 1955) skutečně povedly: herecké obsazení papeže Benedikta XVI. (Anthony Hopkins) a papeže Františka (Jonathan Pryce) je prvotřídní. Hopkins i přes náročnější roli zvládnul svůj herecký výkon o hvězdičku lépe jak jeho kolega. Právě tito dva herci dělají film uvěřitelným. Jinak jde o dost falešný pokus o ztvárnění rozdílů v křesťanské církvi a jejich překonání.
Neprozradím všechno, ale jestli se chcete na film podívat bez závanu interpretace, můžete přeskočit na následující podnadpis, za ním už o filmu nebude řeč.
Nejprve k filmu
Film má dvě dějství, první, kde je rozdíl mezi Ratzingerem a Bergogliem viditelný jak mezi černou a bílou. První je snob, antimodernista a po úřadu papeže nepokrytě touží. Červené boty, vážná hudba, latina, vybraný ročník červeného vína, pevné návyky a pravidla, navíc nulový smysl pro humor i lidské poklesky.
Ten druhý je otevřený kněz s úplně jinou minulostí. Měl dívku, možnost volby mezi dvěma kariérami, nosí obnošené boty, sám si kupuje letenky, sám vaří, cení si osobního kontaktu, pohrdá funkcemi, má smysl pro humor a rád se směje.
Dokonalé klišé. A přijde i na vtipné situace. Bergoglio má rád fotbal, Ratzinger komisaře Rexe, Ratzinger je konfrontační, Bergoglio upřednostňuje zdvořilost. Ratzinger nemá slitování, vše, čím je Bergoglio jiný, mu vyčítá – a ještě ty boty! V rozhovorech je to argentinský jezuita, kdo je uvážlivější a kulturnější. Jeden pokoru předstírá, druhý reprezentuje. Argumentační spory s odkazy na církev prvního tisíciletí vyhrává Bergoglio (celibát), a dojde i na napětí jako má církev – tvá církev. Čisté nesmysly.
Ne že by to snad mělo být naopak, že by se snad někdo měl posmívat argentinskému papeži. Nesmyslné jsou předsudky vůči německému papeži, který jednoduše není takový, jakého ho film líčí. Ratzinger například rád kouřil Marlborky, zašel si na německé pivo, každý, kdo ho kdy četl, ví, že smýšlí jinak než ve filmovém podání. A vztah k jeho oponentům? Když vydal knižní trilogii o Kristu, sám volal po kritice svého díla a když se stal papežem, pozval svého známého a tvrdého kritika Hanse Künga do Říma na dlouhou debatu. Jeho vztah k polemice je pověstný, vzpomeňte na Habermase, Marcella Peru a mnohé dalších.
Divák se už už obává, jestli má vůbec smysl film sledovat do konce. Pak přijde zvrat, a ještě větší mystifikace.
Film nám nabízí zavádějící představu, že Bergoglia si jako svého nástupce vybral sám Ratzinger. Jako prvnímu mu v rozhovoru sdělí, že na svůj post rezignuje a Bergoglio mu odhodlaně oponuje (v prvním dějství chtěl přitom rezignovat on sám). Důvod Benediktova rozhodnutí není zcela jasný, jen se dozvíme, že už neslyší Boží hlas, což se změní během dvou dnů, které stráví Benedikt s biskupem z Buenos Aires v Castel Gandolfo a v Sixtinské kapli, v síni slz, kde bydlí po zvolení sám nový papež. Je to vlastně Ratzinger, kdo ještě dříve než Bergoglio pochopí, že církev potřebuje v čele Františka, protože on je právě ten, kdo současnou krizi katolicismu vyřeší.
Role se vymění, Bergoglio tomu nechce věřit, uvědomí si, jak v minulosti selhal. Pak přijde konkláve, bílý kouř a pro zvoleného pontifika netypický pozdrav „dobrý večer“ z balkonu San Pietra.
Realita je přirozeně jiná. A to i když přijde na nejnepříjemnější ze všech témat – osobní odpovědnost za sexuální skandály a těžké kriminální provinění kněží. Dělat rozdíly mezi dvěma papeži je minimálně nevkusné a nesprávné.
Není pravda, že by Ratzinger očekával zvolení Bergoglia, favoritem číslo jedna byl před sedmi lety kardinál Scola. Bergoglio byl při konkláve, které vybralo Benedikta, podle více informací opravdu druhý, ale většina byla nakonec jinde. Pokud jde o konkláve, je film čistá fikce, realitě dosti vzdálená, a ani tvrzení inspirované skutečnými událostmi z úvodu neobstojí. Také není pravdou, že by si Benedikt zvolení někoho přímo přál (a už vůbec ne, že by si někoho vybral), a to mimo jiné i proto, že by porušil pravidla konkláve, které sám pomáhal vytvářet. Svůj odchod myslel vážně a uplynulých sedm let to potvrzuje.
Ale dost už o filmu. Navzdory všem výhradám se vyplatí ho zhlédnut. Ty kulisy a prostředí člověka donutí o některých věcech přemýšlet. Kdyby se měl film více blížit k realitě, muselo by v něm být více úcty a modliteb než mocenských intrik.
Otázky po sedmi letech
Mě dovedly k této krátké poznámce.
Kapitola papeže Benedikta XVI. je uzavřena. Něco se zřejmě ještě dozvíme, ale nejspíš nás nečeká nic převratného.
Žijeme v době papeže Františka, a to je dnes mnohem zajímavější téma – už jen proto, že je stále otevřené.
Za pár týdnů to bude sedm let, co je František papežem, čili rozdíl mezi pontifikátem Benedikta a Františka je už jen roční.
Mám pocit, že uplynulých sedm let vyvrátilo mnohá očekávání, která jsme si s Františkem spojovali. Ve velké oblibě bylo například tvrdit, že je to latinskoamerický papež, a že Evropě kvůli jiné mentalitě nerozumí.
Dnes je to již tvrzení neobhajitelné, a to například proto, že největšími entuziasty a obránci Františkových priorit jsou němečtí biskupové, od kardinála Kaspera po kardinála Marxe, a západoevropští či američtí progresivisté. Františkova obliba je v progresivních kruzích stejná, ne-li větší než v Latinské Americe. Pokud mu nejlépe rozumějí Němci, je výše zmíněnému argumentu konec.
Zadruhé, jistý čas se zdálo – a všichni katolíci v to doufali -, že František může přinést něco, co se v médiích začalo nazývat Františkovým efektem. Něco jako pastorační oživení, snad měl jeho důraz na periferii, sociální témata a pach ovcí přinést větší počet praktikujících katolíků. Nestalo se tak. Dnes již víme, že praktikování náboženství upadá v Argentině i Latinské Americe, jakožto i na Západě, v Severní Americe či Evropě. O Františkově efektu se už nepíše.
Třetí skupina věřila, že argentinský papež bude reformátor. Měla přijít hluboká reforma kurie a zásadní změny. Nestalo se však ani to. Orgán, který papež k tomuto účelu zřídil (C9), se sám připravil o renomé a někteří kardinálové z různých důvodů tento orgán opustili. Dnes se říká, že jednou z přínosných změn kuriální reformy je jednotné pojmenování kongregací a dikasterií, menší institucionální změny, kde má povýšit instituce pro charitu na úkor kongregace pro nauku víry a podobně. V Římě jsem slyšel dva druhy reakcí: podle první jde o ne zcela logické zhoršení současného stavu, podle druhé o nepodstatné změny.
Čtvrtá skupina v novém papeži, který přišel z jiného světa a za jehož zvolením nestály kuriální intriky, viděla naději pro více transparentnosti a nového institucionálního ducha. Tato teorie měla dvě těžké trhliny. Tou první byly některé nejasnosti, které papež svými kroky a texty vyvolal, a ani po všech nejasnostech nevysvětlil. Týká se to i Evropy, například kroky a rozhodnutí německých a řekněme polských biskupů se stále více liší.
Druhá trhlina přišla s podpisem mezinárodní smlouvy mezi Svatým stolcem a komunistickou Čínou. Tato smlouva dodnes nebyla zveřejněna, a tak nevíme, zda se vůbec dodržuje. Co víme je, že její obětí se stala čínská podzemní církev, a že ačkoli dnes zažíváme v Číně nejtvrdší proti-náboženskou politiku od smrti Mao Ce-tunga, tak Vatikán mlčí. Jde přitom o novodobé čínské gulagy, ve kterých režim věznil od 1 po 1,8 milionu politických vězňů, jde o protesty v Hongkongu, vývoj na Tchajwanu (se kterým měl Vatikán dlouho diplomatické vztahy na vyšší úrovni než s Pekingem), jde o zatýkání křesťanů při 30. výročí Tchien an-men. A Řím celou dobu mlčí. Bohužel tragický seznam je delší, připomíná to třeba emeritní kardinál Zen. A nepochopení jen narostlo, když mu papež František osobně řekl, že s touto smlouvou nemůže nic udělat ani on sám. Transparentnost a svobodný duch vypadají jinak, toto spíše připomíná neslavnou ostpolitik.
Nejdůležitější otázkou proto zůstává: Jak jednou budeme popisovat pontifikát papeže Františka?
A prosím, nezapomínejme přitom, že ani zde nepomohou zkratky a invektivy. Stejně jako nepomohly filmu Dva papežové předlohy popisující Benedikta XVI. Poctivá diskuse si žádá více.
Vyšlo ve slovenském deníku Postoj.sk
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!