I v Reflexu se věnovali kandidatuře Hany Lipovské do Rady České rozhlasu. Dušan Šrámek se podivuje nad tím, že by názor, že veřejnoprávní média vlastně nepotřebujeme, měl být pro kandidáta do Rady ČT tabu. „Opět – jde o naprosto legitimní názor, který rezonuje značnou částí veřejnosti. I zde se roky vedou seriózní diskuse, zda je vůbec úlohou státu, aby zajišťoval občanům jakési cejchované zpravodajství a publicistiku, zda s ohledem na mediální pluralitu a prakticky neomezené zdroje informací se nejedná o přežitek. To samé lze s ještě větším důrazem říci o pořadech pro „většinového“ diváka.“
A pokračuje: „Senátoři se sice farizejsky zaklínají demokracií a eliminací politického vlivu, ale svým dopisem se naopak sami dopouštějí toho nejbrutálnějšího politického nátlaku. Lipovská přitom není ani nijak politicky angažovaná, jen má konzervativní ukotvení, které nejde pod fousy nositelům toho jedině správného, progresivistického názoru.“
V týdeníku Echo se Martin Weiss vrací k projevu Donalda Trumpa o stavu unie a připomíná, že se Trumpovi jeho proklamované heslo o „vysoušení washingtonské bažiny“ zatím moc nedaří. Popisuje to na případu J. Davida Pattersona, který neprošel schvalovacím procesem Senátu na pozici hlavního zástupce náměstka ministra obrany pro personální otázky a připravenost Ministerstva obrany. Mimochodem, nijak zvlášť důležitý post… Proč? V roce 2017 napsal článek do umírněně pravicového časopisu The Federalist na téma „Jak multikulturalismus přispívá k růstu domácího terorismu“. Zmínil, že jedním z vysvětlení růstu terorismu vzniklého na americké půdě (v kontextu islámského terorismu) je „selhání asimilace do adoptované kultury“. A pokračoval: „Multikulturalismus je antitezí toho, co Spojené státy představují, a myšlení našich otců zakladatelů, jež udržuje Ameriku jako unikátní společnost. Přijímáme legální přistěhovalce s předpokladem, že přicházejí ze své vlastní vůle. To znamená, že hodlají akceptovat život ve Spojených státech s našimi zákony a naší kulturou takovou, jaká je, a ne takovou, jak by ji případně chtěli změnit oni.“
A Martin Weiss to komentuje: „Něco takového dnes může říct americký prezident a má veřejnost na své straně, ale třetí podnáměstek na ministerstvu obrany už to říct nesmí. Tam už moc a zájem prezidenta nesahá. Tam drží moc administrativní stát se svými paralelními, vlastními hodnotami, legitimní demokratickou politikou nedotknutelný. Je to držitel skutečné moci – rozhoduje o tom, jakou práci smějí vykonávat a jak se smějí chovat miliony Američanů. Trump na tuto paralelní moc útočí zejména svými tweety a jeho fanoušci mu za to aplaudují. Ale ve skutečnosti s ní nepohnul ani o píď.“
Daniel Kaiser se také v Echu věnoval známé polské soudní reformě, kvůli které Varšavě hrozí EU. Zmiňuje, že boj o nominace soudců začal už za vlády předchozí „proevropské“ Občanské platformy. „Toto bojiště zvolila předchozí vláda Občanské platformy, z pohledu Bruselu ta „hodnější“ (vzešel z ní mj. bývalý prezident Evropské rady Donald Tusk). V červnu 2015, čtyři měsíce před volbami a v předtuše porážky, pozměnila Platforma zákon o obsazování Ústavního soudu tak, aby dva soudce, kteří měli být voleni už novým Sejmem, mohl vybrat ještě ancien régime. To bylo naprosté pošlapání politické etikety a prezident Andrzej Duda (konzervativec, PiS) toho využil. S oběma takto kontroverzně vybranými soudci odmítl jmenovat ještě tři, kteří byli vybráni sice taky dosluhujícím Sejmem, ovšem řádně.“ A dodává, že nyní „obě strany bojují bez ohledu na zvyklosti a ta, která má právě navrch, nebere zajatce.“
Velmi zjednodušeně to je tak, že dosud vládla v Polsku soudcovská samospráva, jejímž výsledkem se soudcovský stav stal státem ve státě. „Soudci byli víc než čtvrtstoletí jmenováni a dál povyšováni jinými soudci. Řízení trvají v průměru pět let. Kritika rozsudků byla uzákoněna jako trestný čin znevažování autority soudce. Z justice se tím pádem stala kasta nedotknutelných, jejíž příslušníci se navzájem chrání.“ Následuje několik dosti odstrašujících příkladů, jak takový systém fungoval.
Nynější vláda se pokouší o úplný opak – jmenování soudců by přešlo do rukou sněmovny. To je diskutabilní, chybí tam třeba slovo senátu či prezidenta, ale Daniel Kaiser si všímá jedné zajímavé skutečnosti. Z Německa designovaný předseda Spolkového ústavního soudu Stephan Harbarth prohlásí, že „EU má povinnost vyvinout na Polsko nátlak“. „Sám Harbarth byl přitom do loňska místopředsedou frakce vládní CDU v Bundestagu. A zrovna v Německu je výběr nominantů ke spolkovým soudům v hlavních rysech už dávno tam, kam Polsko směřuje. Tzv. spolkový výbor pro volbu soudců čítá 32 členů, polovinu tvoří zemští ministři spravedlnosti, tedy kompletně politici. Druhou polovinu volí Spolkový sněm. Německá právní věda tu vyvinula teorii „demokratische Legitimationskette“, tedy že soudy získávají demokratickou legitimitu skrze řetěz institucí, na jehož počátku však musí stát parlament. O tomto principu ať se vede diskuse, ale svět ještě neslyšel rozumné vysvětlení, proč by v Polsku měl vadit, a v Německu a několika dalších zemích EU ne.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!