Trump má po superúterý všechny trumfy v rukou

Demokratická strana si v týdnu prošla klíčovým okamžikem primárek – volebním superúterým, které bylo nebývale strhující a vneslo do volebního klání zásadní dynamiku. Miliardář Michael Bloomberg zcela propadl, dosavadní lídr Bernie Sanders utrpěl několik nepříjemných porážek a bývalý Obamův viceprezident Joe Biden, jehož kampaň byla takřka na odpis, je překvapivě ve vedení. Hlavním vítězem úterních voleb je ale stávající prezident Donald Trump.

Začněme největším zklamáním. Michael „Mike“ (či „Mini Mike“, jak mu posměšně říká Trump) Bloomberg, bývalý starosta New Yorku, jenž vsadil vše (včetně obrovského množství peněz) právě na volební „superúterý“, byl ze strany voličů vystaven neobyčejnému ponížení: nevyhrál ani v jediném státě a jeho výsledky byly tak mizerné, že vzápětí z boje odstoupil.

Bloombergův případ jasně ukázal, že je veliký rozdíl v tom umět vydělat jmění v byznysu a starostovat v New Yorku (což, pozor, není „Amerika“, nýbrž nanejvýš specifický „stát ve státě“) a v tom vést úspěšně politickou kampaň na celostátní úrovni. K tomu je totiž nutné mít v sobě něco, co se nedá koupit ani za miliardu dolarů a co je skutečně přitažlivé pro velkou masu voličů, ať už tomu budeme říkat charisma či jakkoli jinak. Bloomberg to v sobě zkrátka neměl a voliči a voličky to s instinktem sobě vlastním neomylně vycítili, nemluvě o tom, že jeho kampaň „páchla“ i na americké poměry až příliš penězi – i Donald Trump je proti němu div ne chudina, a to je co říct. Výsledek je nabíledni: jedna velká bublina splaskla.

Dalšími poraženými jsou představitelé demokratické levice, o níž bylo v posledních měsících nejvíce slyšet. Senátorka Elizabeth Warrenová, jejíž volební kampaň nebyla, popravdě řečeno, nijak oslnivá od samého začátku, během „superúterý“ neuspěla ani ve svém státě Massachusetts, což fakticky znamenalo její konec, který Warrenová ve čtvrtek sama oznámila. Reálně vzato prohrála i dosavadní jednička primárek, vermontský senátor Bernie Sanders. Ten sice ovládl největší (a také nejlevicovější) americký stát, Kalifornii, ve většině států včetně Texasu (na který hodně sázel) však překvapivě zvítězil Joe Biden, a stal se tak znovu hlavním favoritem primárek. Jak se to mohlo „den ze dne“ stát a co to znamená pro nejbližší budoucnost? 

V první řadě je to důsledek toho, že se z velké části hlasovalo v jižních státech americké unie s velkým množstvím voličů z řad Afroameričanů, což měla být a, jak se ukázalo, také byla výhoda Joea Bidena – právě na tento elektorát bývalý viceprezident spoléhal a spoléhá. Za druhé jde o to, že dosavadní výsledky primárek doslova vyděsily vedení Demokratické strany. Pro její nejmocnější muže je představa, že by v létě a na podzim měli vyslat do boje s Donaldem Trumpem antisystémového socialistu Sanderse, „noční můrou“. Zcela plasticky viděli, jak Trump Sanderse úspěšně „nálepkuje“ jako komunistu a jak, mimo jiné v důsledku toho, drtivě vítězí. Proto podnikli vše, aby středoví (či mainstreamoví, jak se dnes říká) kandidáti skoncovali se vzájemnými spory a podpořili toho, kdo má podle nich reálnou šanci na úspěch, tj. právě Bidena. Bývalý starosta města South Bend a dosavadní překvapení kampaně Pete Buttigieg a senátorka za Minnesotu Amy Klobucharová tak již učinili a výsledek byl znát. Následně stejné gesto udělal i Bloomberg.

To však není jediný důvod Bidenova „návratu do hry“. Sandersova možného úspěchu se zjevně zalekla i část demokratického elektorátu. Výrazně tomu pomohla též poslední televizní debata, kde výše jmenovaní i další „centristé“ takřka přestali útočit na sebe a soustředili se poprvé důsledně na dosavadního lídra, na jeho (poněkud problematickou) minulost, na nereálnost jeho slibů a na jeho (předpokládanou) neschopnost porazit úřadujícího prezidenta. Sečteno a podtrženo: stejně jako před čtyřmi lety, kdy Bernie Sanders sváděl nečekaně vyrovnaný souboj s vysoce favorizovanou Hillary Clintonovou, se nakonec ukázalo, že „socialismus“, třebaže zabalený do nejlíbivějších možných frází, není ani v současné progresivisticko-liberální Demokratické straně, ani mezi jejími voliči přitažlivý natolik, aby svému propagátorovi zajistil úspěch.

Aby nedošlo k nedorozumění: primárky nejsou zdaleka u konce a třebaže Biden momentálně vede na počet volitelů 566:501 (po dopočítání výsledků z Kalifornie bude jeho náskok ještě menší), nemluvě o výrazné psychické vzpruze, jíž se mu v Jižní Karolíně a během „superúterý“ dostalo, za týden může být znovu všechno jinak. Bývalý Obamův viceprezident má sice podporu stranických špiček i (v důsledku toho) relativní dostatek peněz, nicméně silně postrádá to, o čem již byla řeč v souvislosti s Michaelem Bloombergem: patřičné charisma. Tím naopak disponuje jeho hlavní protivník Bernie Sanders, jenž si dokázal získat nemalou část mladých Američanů (podobně jako například šéf britské Labour Party Jeremy Corbyn) i jejich starších spoluobčanů, kteří nabyli – bůhvíproč v časech klidu, míru a prosperity (anebo že by právě proto?) – dojmu, že i ten nejlepší kapitalismus je špatný a že je třeba hledat k němu nějakou funkční, přitažlivější alternativu (například v souvislosti s tzv. klimatickou krizí). Podpoří-li navíc Sanderse levicová senátorka Warrenová, která po čtvrtečním ukončení kampaně zjevně vyčkává a promýšlí, kdy a na čí stranu se přiklonit, může to být ještě po čertech zajímavé.

Nejvážnější problém Joea Bidena ale nespočívá v nedostatku „osudové přitažlivosti“, nýbrž v tom, že je až příliš dlouho součástí politického establishmentu (tzv. Washington Inner Circle), tj. „starého, prohnilého, zkorumpovaného a nefunkčního systému“, jak o něm mluví Donald Trump. Něco na tom je, v letech 1973–2009, tj. celých šestatřicet let, působil Biden jako senátor za stát Delaware a následně se na osm let stal viceprezidentem Baracka Obamy, takže strávil ve Washingtonu téměř půlstoletí. Trumpova slova o tom, že je třeba, aby v Bílém domě vládl politik, jenž není zatížen „washingtonskou degenerací“, tak v souvislosti s Bidenem u části voličů celkem logicky rezonují, mimo jiné i v souvislosti s jeho zapletením do stále aktuální „ukrajinské aféry“, kolem které se následně točil neúspěšný pokus demokratů o sesazení Trumpa.

Demokraté naopak vyzdvihují Bidenovy „státnické zkušenosti“ (především na nich bylo založeno jeho politické „tažení“ proti Peteovi Buttigiegovi, jenž řídil před vstupem do prezidentské kampaně pouze nevelké americké město), výše zmíněný „problém“ je ale poměrně silně zneklidňuje; právě kvůli němu ostatně před čtyřmi lety z velké části neuspěla Hillary Clintonová. Fakt, že Joe Biden je dalším členem Obamova kabinetu, který usiluje o Bílý dům, má prostě svá pro a hlavně proti, a to tím spíš, že politický odkaz bývalého prezidenta je dnes v USA vnímán jako dosti problematický.

V nejlepší pozici je tudíž logicky stávající prezident Donald Trump. Skoro se zdá, že nedojde-li ve Spojených státech k nějakému nečekanému dramatickému zvratu, například k výraznému poklesu ekonomické výkonnosti či přímo k hospodářské krizi, k masivnímu šíření koronaviru (abychom byli aktuální) a ke s tím souvisejícím, dnes prakticky nepredikovatelným důsledkům, nemůže v listopadu prohrát. Nabízí se, že bude-li jeho protivníkem Bernie Sanders, „vyřídí“ ho drsnou negativní kampaní coby „nebezpečného komunistu“, bude-li proti němu stát Joe Biden, povede podobně efektivní kampaň, s níž uspěl již před čtyřmi lety proti Clintonové. V obou případech bude nepochybně zdůrazňovat i vysoký věk svých protivníků, sám je totiž (přestože je mu 73 let) mladší (Bidenovi je 77, Sandersovi dokonce 78 let). 

Volební „superúterý“ nám ukázalo, že se můžeme dočkat ještě mnohých překvapení. Situace demokratů je nicméně bez ohledu na to, kdo se nakonec stane jejich prezidentským kandidátem, nezáviděníhodná, zatímco Donald Trump má – v tuto chvíli – všechny trumfy ve svých rukou.

V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme

200 Kč 500 Kč 1000 Kč