Dva muži z Downing Street 10

Budou to dva měsíce, co Británie formálně završila tzv. brexit a opustila Evropskou unii. Touto dobou měla naplno běžet jednání o rozvodových dohodách, ale situace je jiná. Brexit se jako velké politické i společenské téma z veřejného prostoru vytratil, byť – nepochybně – jen dočasně. Jako vše ostatní ho zastínila koronavirová pandemie. Ani ta ale nezměnila nic na skutečnosti, že ostrovní stát již není členem evropských společenství a že premiér Boris Johnson směřuje, ve shodě s velkou částí veřejnosti, Británii tam, kam z historické perspektivy logicky patří, tj. mimo Evropskou unii a na její roveň, či dokonce tak trochu nad ni. Tam, kde si ji po druhé světové válce představoval i nejvýznamnější britský ministerský předseda moderní éry Winston Churchill.

Životní příběh Winstona Churchilla (premiérem v letech 1940–1945 a 1951–1955) a Borise Johnsona (premiérem od roku 2019), dvou šéfů z Downing Street číslo 10, je ostatně v mnoha ohledech podobný. Oba se během své politické kariéry zdáli několikrát nezvratně poraženými, ale poté, co přežili svou politickou smrt, se následně zvedli a dosáhli ještě větších úspěchů; oba navíc vládli, respektive vládnou své zemi v době války: Churchill za druhé světové války, Johnson v době „války s koronavirem“, což je nepochybně největší výzva, jíž musel ostrovní stát od roku 1945 čelit.

Outsideři…

Že jsou oba muži (tak trochu) „z podobného těsta“ se, ponechám-li stranou všechny předchozí „signály“, poprvé jasně ukázalo na přelomu léta a podzimu loňského roku, když novopečený šéf Konzervativní strany a premiér Boris Johnson opakovaně mluvil v Dolní sněmovně britského parlamentu ke svým kolegům zákonodárcům. Nacházel se přitom v nejméně komfortní situaci, v jaké se předseda vlády ostrovního státu ocitl od druhé světové války. Jeho snaze prosadit brexit, odchod Spojeného království z Evropské unie, schválený na jaře 2016 v referendu, oponovali nejen opoziční labouristé, ale i několik poslanců jeho vlastní strany, kteří mu chtěli za každou cenu zabránit. Křehká vládní většina, jíž disponovala Johnsonova předchůdkyně v úřadu Theresa Mayová, byla dávno ta tam. Mnohá média navíc o Johnsonovi po několika prohraných hlasováních v parlamentu s neskrývanou radostí referovala jako o „nejhorším premiérovi všech dob“. Jeho postavení se zdálo být naprosto bezvýchodné.

Způsob, jakým Johnson této situaci čelil, v sobě měl, ať už jej vnímáme jakkoli, cosi imponujícího. Premiér šel bez ohledu na nepříznivý poměr sil ve sněmovně, bez ohledu na revoltu a naschvály v řadách poslanců vlastní strany a na zuřivý odpor ze strany labouristické (a liberálně demokratické) opozice, bez ohledu na opakované dílčí porážky, výsměch velké části médií a nemalé části veřejnosti „jako buldok“ za svým, až nakonec všechny odpůrce a nepřátele „udolal“. Schválení rámcové dohody o brexitu a odsouhlasení předčasných voleb do parlamentu (které následně jasně vyhrál) byly jeho skutečným triumfem.

Právě v této souvislosti si nešlo nevzpomenout na Winstona Churchilla, jenž se na jaře 1940 nacházel ve v řadě ohledů odlišné, současně však podobné „historické situaci“. Stejně jako Johnson během loňského podzimu, kdy „válčil“ o odchod země z Evropské unie, musel tehdy Churchill opakovaně obhajovat svůj názor, že ustupovat nadále hitlerovskému Německu a uzavřít s ním separátní mír, je „cestou do pekla“. Stál před poslanci, z nichž mnozí byli stále ještě v zajetí iluzorních chamberlainovských představ o appeasementu, trpěli poraženeckou náladou a pociťovali silnou nechuť vůči ministerskému předsedovi, jenž získal svůj post mnohým z nich navzdory. Churchillova odhodlanost, nepoddajnost a víra v to, že jedná ve prospěch své země, ale nakonec slavily úspěch. V tomto ohledu je srovnání obou ministerských předsedů v řadě ohledů na místě.

Terčem kritiky médií

Johnson a Churchill jsou si podobní i jinak. Není žádným tajemstvím, že hlavně (nikoli výhradně) levicová a liberální média Borisem Johnsonem před jeho nástupem do funkce ministerského předsedy dlouhodobě ostentativně pohrdala coby bezpáteřním „populistou“, typickým londýnským „buranem“ z vyšších společenských vrstev, bezpříkladným „lenochem“, komickým „šaškem“ a „nezodpovědným avanturistou“, nehodným toho, aby zastával jakýkoli „skutečně významný úřad“, pro jehož vykonávání je „naprosto nekompetentní“.

Podobně ve třicátých letech minulého století nenacházeli novináři skoro žádné dobré slovo pro Winstona Churchilla. Jeho politická kariéra byla pokládána za fakticky ukončenou a k tomu ošklivě poznamenanou několika „fatálními zkraty“, na prvním místě katastrofálním nezdarem Gallipolské operace z přelomu let 1915–1916, jíž padlo za oběť více než sto tisíc spojeneckých vojáků a na níž se Churchill jako první lord Admirality, tedy ministr námořnictva, významně podílel. Také jeho působení coby ministra financí v letech 1924–1929 bylo hodnoceno jako „kontroverzní“, zejména s ohledem na podle některých ekonomů i politiků neblahé důsledky návratu libry ke zlatému standardu, který v Baldwinově kabinetu prosazoval.

Jak vidno, ani jeden z obou mužů se před nástupem do nejvyššího politického úřadu netěšil velké přízni médií. Jejich minulé zásluhy, v případě Johnsona hlavně úspěšné starostování v Londýně v letech 2008–2016, v případě Churchilla nezpochybnitelný podíl na stabilizaci britské ekonomiky ve druhé polovině dvacátých let, byly odsunuty stranou jako „nepodstatné“.

Oportunista Churchill?

V jednom ohledu byl ale mezi Johnsonem a Churchillem velký rozdíl. Zatímco „Boris“ si po celá desátá léta našeho století a hlavně v „brexitových časech“, tj. letech 2016–2019, držel silné postavení uvnitř Konzervativní strany, o čem svědčilo i suverénní vítězství v boji o post jejího šéfa na jaře a v létě 2019 (nejprve mezi poslanci a potom i mezi řadovými členy), u „Winnieho“ tomu bylo dlouho přímo naopak.

Důvodů, proč Churchill nepatřil mezi toryi k oblíbencům, bylo hned několik: mimo jiné tomu tak bylo proto, že na čas bez skrupulí odešel k v té době úspěšnějším liberálům, a také proto, že byl pokládán za neloajálního, nespolehlivého a nevyzpytatelného muže (za tzv. „neřízenou střelu“)“, z kteréhož důvodu odmítl trojnásobný premiér Stanley Baldwin jeho přítomnost v koaliční „národní (fakticky konzervativní) vládě“ v letech 1931–1935 i ve svém posledním kabinetu z let 1935–1937. Za to, že se v roce 1939 stal – oproti vší logice a rozporu s přáním většiny členů strany – znovu ministrem námořnictva (v Chamberlainově vládě) a potom, na jaře 1940, dokonce premiérem, vděčil vnitropolitické, a hlavně mezinárodněpolitické situaci a své pověsti rozhodného odpůrce politiky appeasementu.

Máme-li se ale vrátit k tomu, co Borise Johnsona s Winstonem Churchillem spojuje, musím na prvním místě uvést jejich již naznačenou zarputilost a vytrvalost, jejich pověstný „buldočí styl“ a jejich odhodlání nikdy, za žádných okolností se nevzdat, stejně jako nechuť části elit, novinářů i veřejnosti k nim. Oba muže pojí rovněž to, že se jedná o svým způsobem „politické unikáty“, „exoty“ svého druhu, o – s nadsázkou řečeno – extravagantní exhibicionisty, kteří se navíc – svému původu, vzdělání a stranické příslušnosti navzdory – dokázali stát nejen miláčkem části středních a vyšších vrstev, ale dokonce i manuálně pracujících („Working Classes Hero“ – právě tak psal The Daily Telegraph o Johnsonovi).

Sjednocená Evropa ano. Ale bez Británie!

Připočteme-li k tomu, že jde o vynikající řečníky, kteří nezřídka dokázali (Churchill), respektive dokáží (Johnson) získat na svou stranu i své politické protihráče, a skvělé stylisty a literáty, jedná se už o pozoruhodný výčet podobností. V neposlední řadě mají oba muži společné i to, jak nahlížejí vztah mezi Británií a Evropou. Boris Johnson je sice stoupencem úzké spolupráce ostrovního státu s Evropskou unií, nechce však, aby nadále byl jejím členem, neboť se „vydala směrem, který Británii již nevyhovuje“; Winston Churchill ve své době pro změnu podporoval myšlenku francouzského politika a státníka Aristidea Brianda na vytvoření Spojených států evropských, Británie však být jejich součástí neměla.

Zda oba muže spojí i to, že dokázali úspěšně čelit největším výzvám v moderních britských dějinách – Churchill nacistické hrozbě, Johnson důsledkům odchodu Velké Británie z Evropské unie a nyní koronavirové epidemii – teprve uvidíme. Zatímco „sir Winston“ už „svoje“ dokázal, (i díky němu bylo „bezprecedentní zlo“ v roce 1945 šesti letech války poraženo), „Boris“ má za sebou teprve první, tu snazší část své „politické mise“.

Skutečně státnické úkoly hodné „churchillovské velikosti“ před ním teprve stojí: vyvést svoji zemi z Evropské unie za podmínek, jež budou příznivé pro její další úspěšný rozvoj, pro to, aby se Británie stala skutečně velkou, jak stojí v jejím názvu, nemluvě o nutnosti zvládnout co nejlépe již zmíněnou koronavirovou pandemii. Překážek, které budou stát Johnsonovi v cestě, je celá řada. Pokud jde o brexit, budou to zejména skotský nacionalismus (či, jinak řečeno, neutuchající touha mnoha Skotů po samostatnosti) nechuť špiček EU vyhovět představám britských vyjednavačů o budoucnosti vzájemných vztahů a mnohé další; pokud jde o koronavirus, půjde nejen o obrovskou zátěž pro chronicky nemocný britský zdravotnický systém, ale dost možná především o test smysluplnosti vládní (tj. Johnsonovy) strategie, jež byla od počátku výrazně odlišná například od té naší. Teprve poradí-li si Boris Johnson úspěšně s tím vším, bude srovnání, o němž je řeč, opravdu na místě.

Faktor Johnson

Vezmeme-li v potaz všechno, co bylo řečeno, není žádnou náhodou, že Boris Johnson, v té době úřadující londýnský starosta a muž, jenž se nijak netajil nejvyššími politickými ambicemi, vydal v roce 2014 v nakladatelství Hodder & Stoughton knížku s názvem „Faktor Churchill“ („Churchill Factor“). Biografie, jejíž hodnocení bylo vesměs pozitivní, se tehdy stala nejen v literárním, ale i v politickém a společenském Londýně jednou z událostí roku. Kritici viděli, ponecháme-li stranou pár faktografických nepřesností, jediný „vážnější problém“ v tom, že byla „více o Borisovi než o Winstonovi“, jak s jistou škodolibostí uváděli. Dnes, kdy autor knihy úřaduje podobně jako jeho „hrdina“ v Downing Street číslo 10, je ale i tento fakt pochopitelnější a mnohem srozumitelnější.

V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz

Původně měl vyjít v nově plánovaném magazínu „I“, jehož vydání se ale kvůli pandemii odkládá na září.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!