Pět současných rektorů českých vysokých škol a jeden bývalý rektor podepsali výzvu, aby společnost nediskutovala jen o zdravotních a ekonomických dopadech pandemie koronaviru, ale věnovala se i jiným důležitým aspektům, vyplývajícím z takzvané koronavirové krize. Patří mezi ně například výchova dětí, vztah k seniorům nebo otázka přístupu dětí z chudých rodin ke vzdělání. Stejně důležité je na základě zkušeností z pandemie i hledání odpovědi na otázku, jak by se měla společnost napříště postavit k záplavě někdy zcela protichůdných informací od odborníků. Podle jednoho ze signatářů výzvy, emeritního rektora Jihočeské univerzity, teologa a filozofa Tomáše Machuly, totiž krize ukázala, že i mnozí slovutní vědci a odborníci jsou dnes z ješitnosti či jiných důvodů schopni vynášet zcela neověřené a unáhlené soudy bez dostatečných důkazů.
Výzvu s názvem „Co po koronaviru“ podepsali rektoři Jihočeské a Ostravské univerzity, Univerzity Palackého, JAMU a AMU, ovšem například podpis rektora Univerzity Karlovy chybí. Proč?
Výzva vznikla víceméně náhodou při jedné přátelské diskusi několika rektorů, kteří jsou nakonec pod ní podepsaní, nejde o výzvu nabídnutou vedení všech vysokých škol v republice a nemá žádné ambice tvářit se jako nějaká reprezentace všech rektorů.
Ve výzvě vyjadřujete mimo jiné obavu, aby politici nezneužili krize k potlačování lidských svobod a práv. Ovšem v ryze obecné rovině. Čeho se tedy vlastně obáváte?
Těch věcí je víc a nejde jen o Českou republiku, ale o celý civilizovaný svět. S krizí se totiž objevilo velké lákadlo, kterému jsou dnes politici a různí lobbisté na světě vystaveni. Od možné snahy o omezování shromažďování, zrychlené schvalování zákonů až třeba k možné snaze využít krize k zákazu hotovosti a přechodu pouze k bezhotovostním platbám. A to se zdůvodněním, že i peníze jsou vlastně špinavé a mohou být zdrojem nákazy.
Můžete být ale přece jen konkrétnější a popsat konkrétní hrozbu pro ohrožené svobody v České republice? Samotná výzva totiž moc konkrétní není…
Pokud bychom byli konkrétnější, mohl by nás někdo snadno obvinit z toho, že nám jde například jen o podporu dalších demonstrací vůči současnému premiérovi nebo jiné politické cíle. A to nechceme. Je to opravdu obecná, celosvětová hrozba. Po každé válce, a krize je vlastně také svým způsobem válka, se objeví snahy využít či zneužít zkušeností lidí z této krize k různým politickým a ekonomickým cílům. My jen říkáme: buďme obezřetní a nenechme si od některých politiků namluvit, že v rámci dokonalé ochrany zdraví musíme žít trvale v určitém druhu nesvobody a omezování toho, co je obecně lidské.
Dobře, zároveň ale vyzýváte k tomu, abychom nezapomínali, že tato krize není jen epidemiologická a ekonomická, ale přináší i důležité sociální otázky. Jaké?
Těch je celá řada, například ve vztahu k dětem a rodině. A upozorňuji, že teď mluvím sám za sebe a prezentuji své chápání těch obecně popsaných hrozeb. Když museli být kvůli uzavření škol rodiče s dětmi doma, najednou se ukázalo, jak je rodičovská péče důležitá a cenná, takže pojem rodičovská dovolená je vlastně zavádějící a nesmyslný. Protože celodenní starost o malé děti opravdu není nic odpočinkového. My na jednu stranu, zcela právem, odmítáme takové urážející soudy, jako že třeba žena patří k plotně a podobně, na druhou stranu ale strašně podceňujeme roli rodiče při výchově a péči o děti.
A co by se tedy podle vás mělo v této věci změnit?
Rozhodně bychom měli možná začít diskutovat třeba o tom, že se není třeba stydět za to, že místo budování takzvané kariéry zůstanu s dětmi doma. Protože, a opět nám to napověděly zkušenosti z pandemie, se klidně mohou lidé naopak chlubit tím, že jejich kariéra spočívá právě v péči o děti. A není vůbec méně hodnotná než nějaký kariérní postup v zaměstnání. Stejně tak bychom se možná měli zamyslet nad tím, jak se jako společnost stavíme k výchově dětí v rodinách s nízkými příjmy.
V jakém smyslu?
Koronavirová krize odhalila, že stát sice vyhlásil „on-line“ výuku, řada dětí ale nemá doma vůbec přístup k internetu, rodina ani nevlastní počítač. Případně má více dětí a jen jeden počítač, o který se ve stejný čas výuky děti nemohou podělit. A pak je tedy na místě se ptát, jak s touto informací jako stát do budoucna naložíme. Jestliže vyžadujeme a zřejmě i budeme v budoucnu vyžadovat po dětech, aby byly schopny komunikovat s vyučujícím na dálku, koupíme těm, které si to nemohou dovolit, počítač a přístup k internetu za státní peníze? Já neříkám, že by to tak mělo být. Říkám, že to je otázka, o které bychom měli začít diskutovat.
Výzva zmiňuje i možné mezigenerační konflikty po krizi či změnu v přístupu k seniorům. Jakým směrem by měla jít podle vás diskuze v tomto případě?
Opět jeden příklad za všechny. Ve snaze ochránit seniory před koronavirem jsme řadu z nich v domovech důchodců a různých pečovatelských zařízeních na dlouho naprosto izolovali od okolí. Je to dobře, nebo špatně? Nebylo by z hlediska životního pocitu mnoha seniorů lepší, kdybychom jim s nějakou rozumnou regulací umožnili návštěvy blízkých a netraumatizovali je tou naprostou izolací? Stojí opravdu ochrana nebo prodloužení života každého seniora za to, aby strávil třeba zbytek života bez kontaktu se svými nejbližšími? A opět. Nenabízím odpověď, jen otázku k zamyšlení.
Samostatnou kapitolou v koronavirové krizi byla záplava protichůdných informací nikoliv jen od laiků a zastánců konspiračních teorií, ale také od slovutných odborníků a institucí. Existuje podle vás způsob, jak odbornou diskuzi neomezovat a přitom jí dát nějaký rámec, ve kterém by se lidé v podobných krizích mohli lépe orientovat?
Problém takzvaných fake news a vůbec sporných informací je podle mého názoru opravdu zásadní. A to hned v několika rovinách. Jakási minimální regulace pro vysloveně kriminální výzvy je samozřejmě potřebná, ale velmi snadno vznikne snaha, což už se děje, cenzurovat informace ve větší míře, což osobně považuji za špatné. I kdyby šlo o stupidní tvrzení typu, že je Země placatá. Prostě my jako společnost musíme do značné míry unést a vyrovnat se s tím, že tady budou stále kolovat různé fake news. Pořád je to mnohem lepší, než když na někoho delegujeme právo rozhodovat o tom, co může jít do veřejné diskuse a co nikoliv. Můžeme si být totiž jistí, že to bude velmi brzy zneužito.
Dobře, ale řekněme, že nastane opravdu vážná krize, ve které jde mnoha lidem o život a při ní vystoupí nějaký odborník s neověřenou informací nebo domněnkou, která může ovlivnit veřejné mínění až katastrofickým směrem. I tady byste byl pro naprostou, bezbřehou svobodu diskuze?
Zakázat některé typy veřejných výroků je asi potřebné. Ale nelze tak řešit vše. Jediná cesta je naučit se s informacemi pracovat. Koneckonců, i kdybychom nakrásně chtěli takové informace cenzurovat hned na začátku, nejsme schopni je shora zakázat. To prostě nejde. V případě tvrzení odborníků musí jít spíš o osobní odpovědnost konkrétního jednotlivce a negativní ohlas, který jeho falešná domněnka nebo neověřená informace může vyvolat mezi dalšími odborníky z jeho oboru.
Řeknu konkrétní případ. Profesor Jan Pirk, známý kardiochirurg a lékařská celebrita už v březnu prohlásil, že koronavirus je prostě nový typ chřipky a nejlepší by bylo, kdyby nákazu prodělali rychle všichni. Sám se poté nakazil a za zlehčování hrozby koronaviru se omluvil s tím, že reagoval příliš zbrkle a zjednodušeně. Mělo by mít jeho jednání nějaké profesní následky, nebo si prostě každý odborník může říkat, co chce a jak chce?
Já se nechci a ani nemohu vyjadřovat ke konkrétní diskuzi v oblasti medicíny, to mi nepřísluší. Je jasné, že i v této oblasti panují různé názory, včetně těch navzájem vyhrocených.
Ano, ale tady přece nejde o odborný názor. Profesor Pirk přišel s nějakým tvrzením, které v té době, krátce po začátku pandemie v Evropě, prostě nemohlo být nijak podložené důkazy. O koronaviru se mezi odborníky vědělo velmi málo, prakticky nic. Přesto už profesor Pirk hodnotil a radil, jako kdyby šlo o známou virózu. Není to úplně pregnantní porušení nějaké profesní etiky? Máme si zvyknout na to, že i vědci a slovutní odborníci se řídí spíše domněnkami než důkazy?
Pravda je, že odborná diskuse je dnes hodně ovlivněna snahou být viděn a publikovat za každou cenu. Na úspěšné publicitě závisí z části vědecké granty, přístup k financím, proto se chodí takzvaně ven i s domněnkami. V mnoha případech hraje při vyjadřování roli určitě i ješitnost. Na rozdíl od poměrně nedávné minulosti je přitom také možnost publikovat a vyjadřovat se ke všem a ke všemu mnohem snadnější. To všechno přispívá k tomu, že pro laika musí být odborná diskuze opravdu v mnoha ohledech nepřehledná, možná až zmatečná.
A dalo by se na tom podle vás něco změnit?
Určitě by se měl změnit přístup odborníků třeba v tom, že by se měla dodržovat nějaká základní pravidla hierarchizace odborné diskuze. Jinými slovy: určitě by bylo lepší, kdyby se odborníci nejprve pokusili své názory obhájit před kolegy z branže a teprve poté s nimi šli na veřejnost. Dnes se to někdy děje přesně obráceně. Taky je důležité, aby odborník, který nemá pro své tvrzení úplně jasné důkazy, vždy přiznal určitou míru nejistoty, s kterou pracuje. To ale nejde jednoduše přikázat zákonem. Je to spíš podnět pro kultivaci profesní odpovědnosti odborníků a o dobré rozlišování na jedné straně diskuse ve vědecké komunitě (kde v rámci různých vědeckých rad, recenzních řízení apod. taková pravidla existují a fungují) a na druhé straně prohlášení pro veřejnost, kde taková pravidla nemáme, a kde je velmi často určující míra senzačnosti dané zprávy.
Dobře, ale co když prostě nějaký odborník vydává na veřejnosti domněnky za průkazná tvrzení? Zvlášť v krizi, ve které jde o život? Není to nakonec ještě větší prohřešek proti profesionální etice než tolik propírané opisování cizích prací pro tituly?
To se nedá úplně srovnávat. V prvním případě se jedná o klasický podvod, ve druhém může jít opravdu o ješitnost nebo profesní chybu. Ta by měla mít větší následky asi až poté, co se jí odborník dopouští opakovaně a záměrně.
Jenže jaké následky? Právě koronavirová krize prokázala, že s nepodloženými domněnkami dnes pracují mnozí vědci a odborníci zcela běžně…
Věda není fotbal, kde když hrajete rukou, dostanete červenou kartu a jdete ze hřiště. My nemáme rozhodčího a ani nemůžeme mít. Dovedu si ale představit, že by se profesní vědecké organizace měly více snažit o to, aby byl kolega, který se opakovaně dopouští faulů a na veřejnosti hlásá nepodložené věci, takzvaně profesně znemožněn. To znamená, že by si na solidní instituci už takříkajíc ani neškrtnul. Což se sice děje, ale možná, že bychom měli být ještě přísnější. Je to ale věc citlivá a i zde neexistuje jeden jasný ideál. Pořád musíme hledat rovnováhu mezi svobodou bádání a svobodou slova na jedné straně a odpovědností za chyby a fauly na straně druhé. Jednoduše řečeno, nelze přehlížet plácání hloupostí, pseudovědecká tvrzení a zneužívání vědy pro populistickou politiku, ale zároveň nelze drakonicky trestat každý drobný poklesek.
Když už jsme u těch odborníků. I v Česku se dlouho vedla diskuse, zda by například krizový štáb měl vést odborník nebo politik, zda by politici neměli v krizi dát více pravomocí lidem s patřičným vzděláním a zkušeností. Vím, že to není zrovna váš obor, ale přesto: jaký máte vy názor na vedení státu v krizové situaci?
V tomhle jednoznačný. Politika není technokratická. Pokud by byla, už by nešlo o politiku. Jestliže chceme žít v demokratickém systému, tak, ať se nám to líbí nebo ne, musí rozhodovat lidé, které jsme si zvolili ve volbách právě proto, aby rozhodovali. Samozřejmě, že se každý politik musí radit s odborníky, vyslechnout imunology i epidemiology s často opačnými názory. Pak je ale odpovědnost a rozhodnutí pouze na něm. Nemůže se za odborníky schovávat. V tomhle se mi třeba líbil přístup německé kancléřky Angely Merkelové. V mnoha věcech s ní a její politikou nesouhlasím, ale právě to, jak přijala v krizi politickou odpovědnost a za nikoho se neschovávala, se mi moc líbilo.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!