Je to skoro přesně pět let od chvíle, co jsem napsal článek Digitální Moloch, a zpětně vzato bych na něm změnil jen jednu věc. Podcenil jsem tehdy skutečnost, jak moc se ten dav dokáže zradikalizovat na základě skutečnosti, že tahle myšlenková linie zatím neměla moc velký úspěch ve volbách. To, že v nedávné minulosti vyhráli volby lidé jako Johnson nebo Trump, je pro ty pravé věřící spíš důvod k tomu, aby ještě přitvrdili.
Komentátor Ross Douthat, kterého zatím ještě nevyhodili z New York Times (ale jeho šéfeditor James Bennet už letěl a myslím, že Douthata to v nejbližší době čeká taky), ve svém dnešním sloupku píše o „nástupnické ideologii“, která už se ani nesnaží tvářit nějak liberálně a jejímž cílem je ten liberalismus nahradit.
Přesně tuhle ideologii a skupinu lidí kolem ní jsem tehdy označil souslovím „digitální Moloch“. Je chaotická a agresivní, vnitřně nestabilní a bez lídra. Její jednotlivé podgrupy jsou schopny se skoro na povel, „lusknutím prstů“, obrátit proti sobě a zatnout do sebe zuby se stejnou zuřivostí, jakou běžně uplatňují proti vnějším protivníkům. Jednotlivé skupiny soupeří o to, kdo bude na totemu ušlechtilých obětí útlaku nejvýše, přičemž i dříve zavedené a dominantní skupině neustále hrozí tvrdý pád z místa na slunci až do kategorie systémových nepřátel. Mezi těmito dvěma protipóly je pramálo prostoru, jak vám potvrdí každá feministka obviněná z transfobie.
Douthat se ve svém článku lehce otírá i o skutečnost, kterou já bych zdůraznil více. Tohle hnutí má totiž nápadně náboženské až sektářské rysy, i když postrádá jak centrální deitu, tak nejvyššího klerika. Točí se kolem dvou věcí, které jsou pro sekty dost typické: kolem dědičné viny (bělochů) a rituální očisty (svrhávání a pomalovávání soch bez ohledu na to, koho představují, vyhazování lidí z práce, stahování starých filmů z online služeb). Do toho pseudonáboženského charakteru perfektně zapadají i takové ty obřady typu hromadného poklekávání, ať už na ulici nebo ve veřejných budovách.
(Mimochodem, všimli jste si, za co vyhodili toho mladého výzkumníka Davida Shora z práce? Za to, že si dovolil sdílet odborný článek o tom, že v 70. letech vedly násilné nepokoje k poklesu preferencí Demokratické strany a vítězství Nixona ve volbách.)
Ve Velké Británii přebral tenhle typ lidí dočasně kontrolu nad labouristickou stranou, drtivě prohrál loňské volby a teď se realizuje v pouličním virválu, ale bezprostřední nebezpečí od nich nehrozí, i když některé sochy (třeba ta Churchillova) byly raději zakryty proti vandalům.
V USA je demokratická strana infiltrovaná dost podobně, ale s tím, že na podzim zvítězit reálně může. Demografie obou zemí je naprosto jiná. Donald Trump není tak zběhlý v reálpolitice jako Boris Johnson, nasírá více lidí, a koronavirová krize zamíchala s dříve silnou ekonomikou natolik, že ještě nevíme, jestli se dokáže do podzimu vzpamatovat. Obecně má americká ekonomika tendenci se zotavovat rychle, ale výjimek bylo v historii dost.
Představa „digitálního Molocha“ u pák moci v USA je poněkud strašidelná, zejména když si člověk uvědomí, kolik moci se na internetu mezitím soustředilo do rukou velkých korporací jako Google, které jsou vesměs naprosto na straně demokratů.
(Jak moc? Tenhle obrázek ukazuje dary, které dali zaměstnanci jednotlivých firem politickým stranám před volbami do kongresu roku 2018. Pěkná monokultura, připomínající výsledky voleb v ČSSR dávné paměti. Zdroj.)
Dokud jsou spolu prezidentská exekutiva a Google, Facebook či Twitter na kordy, tak to docela jde. Horší varianta je ta, že se do Bílého domu spolu s novým prezidentem nastěhují příznivci cancel culture a začnou si s velkými firmami vytvářet nějaké neoficiální dohody o tom, kdo a jak má skončit na nějaké doživotní černé listině.
Dnešní internet je centralizovanější, než si myslíme. Ocitne-li se například vaše doména na nějakém seznamu spammerů, nepošlete nikomu ani e-mail, respektive ho ten dotyčný nedostane, protože jej antispamová ochrana smaže už po cestě. Zatím se takové likvidační mechanismy používaly převážně nestranně, ale dostanou-li je do ruky nějací bezskrupulózní fanatici bojující za Jedinou Pravdu, samozřejmě je s radostí použijí k tomu, aby své odpůrce vymazali z digitálního světa.
K tomu, aby vám nefungovala platební karta, nemohli jste komunikovat e-mailem, používat moderní smartphone, spustit si vůbec Windows atd. stačí, aby se na takovém postupu dohodlo jen cca 10 velkých firem. Ano, dá se to fyzicky přežít, ale je to postih, který by spoustu lidí přesvědčil k tomu, že mlčeti zlato. Zejména, pokud by se začal uplatňovat nejen proti samotnému disidentovi, ale i proti příbuzným, dětem atd. Tenhle mechanismus už svého času různá totalitní hnutí vyladila do dokonalosti.
No, konec spekulací o možné digitální dystopii blízké budoucnosti. Zpátky k současnosti.
Už jsme zmiňovali, že jedna ze slabin, které tohle hnutí má, je ta neustálá připravenost požírat se mezi sebou navzájem. „Diverzita“, která je v něm uctívána jako jedno z přikázání, je zároveň slabinou. Ideologická hnutí bývají v praktické politice nejsilnější, dokáží-li se aspoň na nějaký rok-dva sjednotit za jedním lídrem a jednou sadou principů. V téhle postmoderní kakofonii žádný takový trend nevidím.
Druhá slabina je, že vlastně nevíme, kolik lidí souhlas s tímhle tažením jenom předstírá – ze strachu. Jedním z hesel, které se v téhle souvislosti hojně užívají, je „Silence is violence“ (Ticho je násilí), což znamená, že probíhá-li nějaký boj, spojencem nepřítele je i ten, kdo jenom mlčí a stojí opodál. (Vysvětlení.) Samozřejmě je to jen nové vtělení hesla „Kdo není s námi, je proti nám“, ale kopírovat až takhle doslova nacisty by přeci jen bylo příliš trapné.
Z toho ale plyne, že ani skutečnost, že si někdo na svůj Instagram či Facebook připíchne černou ikonku, neznamená nutně, že jde o upřímný projev souhlasu. Taky to může být ekvivalent sovětské vlaječky v okně na výročí VŘSR – gesto, které má přesvědčit vševidoucí dozorovatele, že tenhle jedinec nepatří na seznam podezřelých.
(Zajímavý, leč placený článek jedné Němky žijící v Bostonu. Její vlastní dcera jí řekla, že by nikdy nešla na schůzku s klukem, který se zřetelně a jasně nepřihlásil k Black Lives Matter. To samé jí řekl sousedův syn: musím být vidět na demonstracích, pokud mám mít v létě aspoň nějakou šanci na schůzky. Trochu to připomíná Kunderův Žert.)
Testem reálných poměrů tak nakonec zase můžou být jen přímé a tajné volby. V malém jsme tenhle jev viděli už u brexitu.
Článek začíná být dlouhý, tak tedy jen poslední poznámka na závěr. Týká se titulku.
Tenhle druh ideologie má veškeré důvody mít hrůzu z historie a snažit se ji vymazat. Jestliže deset let stará poznámka na sociálních sítích může být záminkou k okamžité likvidaci, co teprve dvacet let stará kniha nebo třicet let stará událost. Tím, že vymažete vzpomínku na to, že se něco stalo, se zároveň zbavujete nutnosti rozhodovat o tom, zda je „čistá“ nebo „hříšná“, zda o ní smíte mluvit kladně, nebo zda je určena k zatracení. Už vůbec se nemusíte zabývat otázkou, jestli reální lidé nejsou zevnitř složitější, než jak by je chtělo vidět současné morální pozérství. Kde nic není, ani smrt nebere.
Toto je zároveň ta nejlepší a nejpřímočařejší cesta stát se duševním primitivem. Někým, kdo jenom reaguje na bezprostřední podněty, nejlépe řevem, a nemusí přemýšlet, protože k tomu přemýšlení nemá žádný materiál. Všechno „nevhodné“ dávno skončilo v díře zapomnění.
Je dost šílené, že tenhle druh mentality se dnes kultivuje právě na univerzitách, které měly být centrem vědění, debaty a uchovávání znalostí. To je jedna z ironií života…
Osobně si myslím, že i tuhle vlnu šílenství ta naše civilizace přežije, přežila už horší věci. Ale na přežití všech jejích institucí bych rozhodně nevsadil.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/.
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy , Zapomenuté příběhy 2. a Krvavé levandule
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!