Násilná smrt George Floyda, jenž vyvolala nepokoje, po kterých jsou Spojené státy středem světové pozornosti, by mohla – či lépe měla – být pro zákonodárce v Kongresu motivací k přijetí legislativy, která by nejen napomohla větší obezřetnosti policistů při výkonu služby a usnadnila neprávem poškozeným domáhat se spravedlnosti, ale také napravila jedno výrazné soudcovské pochybení z minulosti.
Soudci ve Spojených státech, a soudci Nejvyššího soudu především, bývají mnohdy oslavováni pro svůj „aktivnější přístup“ k interpretaci Ústavy a zákonů. Prostřednictvím často extenzivnějších metod výkladu a rozšiřování původního významu textu přizpůsobující příslušnou právní úpravu společenskému vývoji, kdy dochází k jejímu vztahování i na případy, kterých by se při držení se prostého znění textu a jeho původního smyslu nedotkla.
Jde o dlouhodobou historickou praxi, z níž v průběhu dějin v různých obdobích těžily oba politické proudy, jak nalevo, tak napravo. Potíž ovšem je, že nezřídka v minulosti vedl k faktickému přímému nahrazení výsledku legislativního procesu vůlí soudu a může sloužit nejen ve prospěch širšího rozsahu ochrany práv a svobod, ale také přesně opačně.
Co je kvalifikovaná imunita?
Příkladem, jak dvojsečný soudní aktivismus je, je i institut tzv. kvalifikované imunity (qualified immunity, QI), který se nedotýká pouze George Floyda, nýbrž jednání policistů při provádění zásahů a výkonu služby jako takového. O co vlastně jde?
Kvalifikovaná imunita je právní koncept, jehož podstatou je omezená možnost žalovat tyto osoby v případě jejich nezákonného jednání, kterým dojde k porušení práv těch, vůči nimž policista zakročí. Poskytuje zmíněným osobám vysokou míru ochrany před civilními žalobami, kterými by se poškození mohli domáhat odškodnění za újmu na majetku či zdraví, způsobenou nepřiměřeným či přímo nezákonným postupem. Tam, kde by jinak byla velká šance na úspěch, mají zmíněné osoby onu „kvalifikovanou imunitu“, kvůli které je velmi obtížné se žalobou uspět. Dokladem toho je i statistika (ne)úspěšnosti takových žalob, kdy mezi lety 2015-2019 soudy z důvodu kvalifikované imunity rozhodly v neprospěch žalobců v 57 % případů.
Počátky problematiky kvalifikované imunity sahají až do období rekonstrukce po občanské válce – konkrétně roku 1871 k jednomu z řady Civil Rights Act (zákonů o občanských právech), přijatých Kongresem během vlády prezidenta Granta za účelem ochrany nově svobodného černošského obyvatelstva a jeho práv garantovaných čtrnáctým ústavním dodatkem z roku 1868 a cílených proti bujícímu nechvalně známému Ku Klux Klanu. V letech 1870 a 1871 byly přijaty celkem tři takovéto zákony, známé jako Civil Rights Acts či Enforcement Acts, které měly vynutit dodržování ústavních garancí jednotlivými státy, přičemž s problematikou kvalifikované imunity souvisí třetí z nich, dnes doplněný a obsažený v US Code v podobě § 1983. Ten mimo jiné stanovuje explicitní odpovědnost za zdánlivě zákonné jednání, kterým dojde k porušení svobod nebo výsad chráněných Ústavou.
Nejvyšší soud zasahuje
Velká změna nastala roku 1967. Tehdy Nejvyšší soud rozhodl v případu Pierson v. Ray, že ačkoli § 1983 o ní nehovoří, mají policisté imunitu před žalobou za předpokladu, že jednali bona fide, to jest v dobré víře a na základě probable cause, určitého odůvodněného podezření. Soud nepřisoudil policistům (narozdíl od soudců) absolutní imunitu, ale za existence výše zmíněných kritérií de facto vytvořil onu imunitu kvalifikovanou. Zásadní zlom poté nastal o 15 let později, v klíčovém případu Harlow v. Fitzgerald. Zde soud ve vztahu k government officials (jako jsou i policisté) explicitně přisoudil kvalifikovanou imunitu a co je důležitější, zásadním způsobem transformoval její rozsah.
Od rozhodnutí v případu Harlow tak je občanskoprávní žaloba pro újmu na právech možná pouze pokud poškozený prokáže, že jeho porušené právo bylo tzv. „clearly established“, tzn. že existuje přesný precedent z minulosti, případ odpovídající případu projednávanému a zasahující policista mohl a měl vědět, že porušuje zákonem nebo Ústavou chráněné právo. Nezáleží tak již na dobré víře, i když postupuje policista ve zlém úmyslu, tak pokud právo, které porušil svým rozhodnutím a jednáním při zásahu, není „clearly established“, není zde precedent, nemůže být poškozeným žalován. Zákon sice žádnou podobnou podmínku ani formulaci neobsahuje, to nicméně soudcům nebránilo ve vytvoření doktríny, jež zcela změnila význam zákona a dodnes působí více škody než užitku. V rozhodnutí sice soud výslovně odmítá, že by „poskytl oprávnění k nezákonnému jednání“, v praxi však přesně to učinil.
Kam to vede…
Jeho rozhodnutí dalo průchod někdy až doslova absurdním situacím. Příkladem hovořícím za vše je ten z roku 2019, kdy v Kalifornii dva policisté na základě příkazu k domovní prohlídce vstoupili do domu, kde následně odcizili 225 tisíc dolarů, přičemž pouze 50 tisíc nahlásili jako zabavené. Policisté se tak dopustili prosté a jasné krádeže. Obvodní soud, k němuž případ dospěl, ovšem neshledal, že by policisté porušili právo, jenž by bylo „clearly established“ (jasně uznané), nebyl zde odpovídající precedent a poškozený tak neměl ústavní právo na ochranu před krádeží ze strany policistů, kteří naopak měli kvalifikovanou imunitu.
Dalším výmluvným případem je rok 2013, kdy policisté v Texasu zasahovali proti pachateli, který se rozhodl střílet z pistole do poštovních schránek v ulici, v níž bydlel. Výsledkem zásahu bylo usmrcení, ovšem nikoli pachatele, nýbrž mentálně postiženého pětadvacetiletého Gabriela Winzera, který během zásahu jel směrem k policistům na kole s plastovou pistolí na hraní za opaskem. Soud judikoval, že zastřelení bylo v rozporu s Ústavou, nicméně policisté měli kvalifikovanou imunitu, protože právo oběti proti takto excesivnímu zásahu opět nebylo „clearly established“.
Takto funguje soudem vytvořený institut kvalifikované imunity v praxi. Ve světle podobných případů pak lze důvodně pochybovat o stanovisku soudu v případu Malley v. Briggs z roku 1986, kde konstatoval, že kvalifikovaná imunita chrání „všechny s výjimkou těch evidentně nekompetentních“.
Jde o výtvor, neopřený o zákon, ba naopak, výslovně popírající znění zákona a jeho význam. Jaký dopad poté asi může mít na činnost policistů vědomí, že „kde není přesný precedent, není ani žaloba“? Vysoká pravděpodobnost, že nebudou hnáni k odpovědnosti a povinni k případné náhradě majetkové škody či jiné újmy, snižuje jejich obezřetnost, dovoluje jim rezignovat na opatrnost při zásahu a způsobu, jakým zakročí a dává prostor nerozvážnosti, impulzivitě a někdy až svévoli.
Kongresman Justin Amash, dříve Republikán, nyní za Libertariánskou stranu, nyní přišel s návrhem zákona, který by kvalifikovanou imunitu zrušil, pro nějž již získal podporu u Demokratů a jednoho republikánského kongresmana. Jeho návrh je stručný a srozumitelný a představuje konstruktivní opatření. Na rozdíl od volání po zrušení policejních oddělení nebo zastavení jejich financování může přinést reálné pozitivní výsledky. Kongres tak může zasáhnout tam, kde soudy dříve selhaly, napravit dlouhotrvající špatný výklad zákona a zvýšit pravděpodobnost předejití případům, jako je ten George Floyda. Konec kvalifikované imunity může po letech posvěcené neodpovědnosti zajistit průchod spravedlnosti a motivovat k patřičné opatrnosti. Policisté, kteří by jednali v dobré víře, na základě odůvodněného podezření a způsobem přiměřeným situaci, by zůstali nedotčeni. Ne ovšem ti, kteří by tyto žádoucí požadavky na jejich práci ignorovali, čímž v očích veřejnosti kazí obraz policie jako celku.
Zprava i zleva
Případ dotýkající se kvalifikované imunity nyní leží i před Nejvyšším soudem, ten tak může nehledě na navrženou legislativní úpravu také zasáhnout a vrátit se k věrné interpretaci zákona. Proti aktuálnímu právnímu pojetí kvalifikované imunity se kupříkladu vyslovovali i konzervativní soudci jako Clarence Thomas či Antonin Scalia, stejně jako jejich liberální kolegyně Sonia Sotomayor. Soud by tak napomohl nejen případným poškozeným, ale i policistům, kteří by nebyli ze strany těch, jež mají chránit, vnímáni jako nedotknutelní s možností nezřídka se postavit nad zákon, který mají střežit.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
