Marián Sekerák ve svém článku Strašák „liberalismu a neomarxismu“ obchází církev na webu Christnet.cz upozorňuje na pronikání ideologických přesvědčení do veřejných projevů některých českých biskupů. Prokazuje přitom dobrou znalost politického i církevního kontextu. Bližší pohled ovšem ukazuje, že jeho kritika může působit jako nepřiměřená. Závěry, které formuluje, tak pro českou katolickou církev nemusí nutně platit. Lze totiž poměrně snadno doložit, že řada tlaků na společenské změny jsou skutečně inspirovány (neo)marxistickými myšlenkami.
Autor nejprve cituje řadu církevních dokumentů, aby vyvodil, že katolická církev nemá upřednostňovat žádný konkrétní politický směr. Pak poukazuje na svatováclavský projev kardinála Dominika Duky, který mluví o manipulaci společenské většiny rozmary menšin. Zmiňuje také rozhovor s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem, ve kterém se moravský metropolita vymezuje vůči neomarxismu. Sekerák pak charakterizuje současné postavení české církve jako „nejlepší myslitelné“ a dává jej do kontrastu s výše zmíněnými slovy českých biskupů. Ty jsou podle něj motivovány „konzervativní ideologií“ a působí neadekvátně vzhledem k jím popsaným skvělým podmínkám českého katolicismu.
Je pravda, že termíny jako „neomarxismus“ bývají směle skloňovány všemi pády, aniž by byl čtenáři poskytnut jeho význam nebo spojitost s konkrétním společenským či politickým hnutím, které jím má být inspirováno. Škoda, že ani Marián Sekerák podobnou definici či analýzu nenabízí. V jeho příspěvku, jinak z velké části precizně vypracovaném, mi tak v tomto bodě chybí argumentační hloubka.
Co kdyby však podobný rozbor ukázal, že slova katolických biskupů mohou do značné míry korespondovat s realitou? Pokusím se čtenáři naznačit interpretační linii, v jejímž světle není snadné označit výše uvedené výroky za nepatřičné a ideologicky motivované.
Marxismus a jeho moderní odkaz
Začněme s citovaným výrokem olomouckého arcibiskupa. Jan Graubner konkrétně mluví o marxistických idejích v „nových kabátech neomarxismu“. Tento popis není těžké aplikovat např. na situaci v otázce legislativních a společenských tendencí v oblasti rodinné politiky, pokud si čtenář vzpomene na některé ideje „starého“ marxismu, který propagoval zrušení „buržoazní“ rodiny, zcela komunitní vychovávání dětí či odstranění instituce manželství a přechod k čistě soukromým sexuálním vztahům.
Na tuto tradici pak ve dvacátém století navázali oddaní marxisté Georg Lukács a Antonio Gramsci spolu s představiteli Frankfurtské školy, kteří svou pozornost odklonili od proletářské revoluce v továrnách spíše k revoluci hodnotové v kulturních institucích. Marián Sekerák ve svém článku doporučuje četbu politické filozofie, já jeho doporučení pro čtenáře zkonkretizuji např. na dílo Patricka Buchanana, amerického politického komentátora se zkušenostmi z Nixonovy a Reaganovy administrativy, který popisuje, jak velký vliv měly neomarxistické myšlenky těchto a dalších autorů, hlásající vzpouru proti sexuální umírněnosti nebo tradiční rodině, na moderní kulturu. Není zapotřebí souhlasit se všemi Buchananovými názory, aby člověk pochopil, jak Gramsciho „dlouhý pochod institucemi“ přispěl k erozi manželství nebo morálních hodnot v západní civilizaci dříve běžně předávaných.
Marxistické kořeny řady soudobých společenských hnutí ostatně nejsou ničím kontroverzním. Čtenář se tak může dočíst např. o roli Marxových myšlenek v boji za uzákonění homosexuálních sňatků, který ve Spojených státech vyvrcholil přelomovým rozsudkem v případu Obergefell vs Hodges. Dokonce i na stránkách New York Times lze najít ozvěny spojitosti mezi marxismem a některými současnými společenskými tendencemi, které brojí proti myšlenkám „vládnoucí třídy“.
Podobnou inspiraci je možné identifikovat třeba i v díle autorů propagujících myšlenky genderové fluidity a transgenderismu obecně. Doložení tohoto vztahu se v českém prostředí nedávno věnovali jiní, nebudu jej tedy dále rozebírat.
Že tato myšlenková cvičení nezůstala jen na papíře nebo televizních obrazovkách, je samozřejmě fakt známý i z českého prostředí. V Poslanecké sněmovně už dva roky leží návrh na uzákonění stejnopohlavních sňatků. Stejně tak téma transgenderu se stále častěji dotýká běžné české reality. Číst výroky arcibiskupa Graubnera v tomto světle pak znamená připustit možnost patřičnosti jeho vyjádření o neomarxismu.
Většině navzdory?
Lze najít podobnou oporu pro slova kardinála Duky o manipulaci většiny rozmary menšin? Pokud bychom tento popis vztáhli např. na debatu o stejnopohlavních sňatcích, není nemyslitelné dát kardinálovi za pravdu. Lidí, kteří se identifikují jako gayové nebo lesby, je např. podle reprezentativních amerických odhadů v dospělé populaci 1 – 2,3 %, bisexuálů potom v rozmezí 0,7 – 2,9 %. I při širším pohledu, např. v souvislosti se zastoupením zastánců stejnopohlavních sňatků ve společnosti, lze vnímat požadavek na homosexuální manželství, např. podle únorového průzkumu CVVM při Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, jako hlas menšiny. Průzkumy veřejného mínění se samozřejmě liší v čase a v závislosti na zpracovateli, proto je nemíním absolutizovat, ale jen použít pro ilustraci možnosti z nich vyplývající.
Modifikace právní úpravy by však přinesla změnu do života celé společnosti, a tedy i případné většiny, která pro sňatky dvou mužů nebo dvou žen nehoruje. Související úskalí byla již podrobně rozebrána, nejlépe asi v podání kolektivu vedeném profesorem Robertem P. Georgem z Princetonské univerzity, ale ač je to debata často zajímavá, přesahuje rámec tohoto článku.
Stejně tak návrhy z transgenderové oblasti, např. na změnu úředně vedeného pohlaví, a to i pro děti od 12 let, mohou mít zásadní dopady na většinovou společnost, i když je transgender jedinců ve společnosti podle některých reprezentativních odhadů asi jen 0,871 %. Kritika obdobných tendencí od českých i zahraničních odborníků je známá a ani ji zde tedy nebudu více rozepisovat.
Proti vatikánské zdi
Jak by se ovšem měli katoličtí biskupové k těmto otázkám postavit? Mohou snad být inspirovány marxistickým myšlením a případně prosazovány většině navzdory, ale třeba není nutné se k nim stavět kriticky. Možná je to opravdu jen „konzervativní ideologie“, která stojí v cestě společenskému pokroku?
Ani tady však nelze episkopátu příliš mnoho vyčítat. Pokud jde např. o stejnopohlavní sňatky nebo přístup k otázkám genderové identity, mají totiž poměrně svázané ruce, a to nikoliv „konzervativní ideologií“, nýbrž učením katolické církve. Nemožnost stejnopohlavního manželství již v minulosti potvrdila vatikánská Kongregace pro nauku víry (CDF) nebo nedávno Pontifikální biblické komise. Podobně zamítavě se k mnoha konceptům transgenderové problematiky staví i Kongregace pro katolickou výchovu ve vůbec prvním obsáhlejším vatikánském dokumentu, který se těmto otázkám věnuje. Člověk tedy nemusí být vůbec členem římské církve, aby uznal, že katoličtí biskupové nemohou podobným společenským tendencím tleskat. Naopak, katolíci mají podle CDF v palčivých otázkách ochrany rodiny a lidské důstojnosti obecně povinnost stát na straně politického odporu.
Ve světle mnou popsané interpretační linie lze tedy uvedené výroky Dominika Duky a Jana Graubnera vnímat jako oprávněné, pokud by byly chápány např. jako kritika výše uvedených tlaků na společenské změny, které jsou inspirovány (neo)marxistickými myšlenkami či vnucovány většině menšinou. Biskupové se k nim zároveň nemohou stavět nekriticky, a to ne z důvodu prosazování „konzervativní ideologie“, ale z povinnosti konzistentnosti s katolickým učením. V tomto kontextu pak závěr mého rozboru působí jako ne zcela kompatibilní alternativa k závěru Sekerákovu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!