… aneb zamyšlení nad tím, jak vypadají jednotlivé složky Digitálního Molocha. Delší čtení, pohodlně se posaďte.
Tenhle příspěvek by asi nevznikl, nebýt toho, že jsem před pár dny narazil na jeden článek psaný poměrně známým publicistou, který se dočkal určité pozitivní odezvy i na pravicovém Twitteru.
K této chvále se nedokážu připojit, a to ani přesto, že ve druhé půlce článku řeší autor podobná témata jako já. Úroveň textu trpí například tím, že je napsaný moc žlučovitě.
Nejde přitom jenom o estetiku, ale i o samotnou podstatu sdělení. Pokud autor píše, že mu vadí, že je zaměňován s digitálním davem, možná by se od těch lidí měl snažit nějak odlišit. Což by ale znamenalo mírnit se při používání slovníku jako “flaztenci a konvičky”, protože přesně z takové agresivní rétoriky ta dnešní cancel culture vyrostla a na ní taky žije. Rostete-li ve stejném květináči a máte-li podobné listí, nedivte se, že se při pohledu zdálky budete jevit jako dva bráchanci.
Nicméně kvůli tomu bych dnes ke klávesnici nezasedl. Tahanice mezi dvěma blogery může být zajímavá leda tak pro ně samotné, případně pro ty nejskalnější fandy; ten zbytek si při čtení takových žabomyších přestřelek připadá jak v čekárně u zubaře.
Nikoliv, jde o něco zcela jiného, co je ve věci Digitálního Molocha zásadní.
To, co mě skutečně zaujalo a z čeho vyrostl dnešní článek, jsou ty partie na začátku, ve kterých autor textu opakovaně zdůrazňuje svůj shlíživý přístup k lidem z jiné části politického spektra, než na které se nachází on sám:
“obskurní party” … “my si o nich myslíme, že jsou jednoduší” … “Oni nás nemají rádi, protože tuší, že si o nich myslíme, že jsou hloupí”
Yep, to je chyba, kterou lidi dělají od antiky, ne-li ještě déle: považovat protivníka za hloupého, protože nechápu, či případně ani nechci pochopit (abych se jaksi duševně neposkvrnil), na základě jakých pohnutek vlastně jedná.
Je velmi snadné tomu jednoduchému vzorci “já chytřec – on hlupec” podlehnout, zejména pro lidi, kteří nasbírali nějaké akademické tituly, protože to člověku zároveň dodává příjemný pocit nadřazenosti nad tamtěmi idioty. Navíc to vytváří určitou kohezi ve skupině podobně smýšlejících, která se může navzájem poplácávat po ramenou a ujišťovat o tom, že jsou dobří. Fyzicky nebo na Twitteru, to je jedno.
Ve skutečnosti je to ze strategického hlediska daleko horší přehmat, než napsat na transparent “imigracace”. Někteří protivníci možná hloupí jsou, jiní třeba taky ne, ale v momentě, kdy začnete uvažovat tímhle způsobem, si koledujete o problémy. Už v té antice vedlo podobné smýšlení ke katastrofám, porážkám ve válkách a vyvrácení celých říší.
Velký čínský válečník Sun-c’ před nepochopením protistrany důrazně varoval. Naneštěstí i teď, po 2500 letech, se najde dost vzdělaných lidí, kteří jej buď nečetli, nebo nepochopili, nebo jej snad považují za irelevantního pro dnešní dobu. Je relevantní až moc, protože na lidské povaze a na povaze konfliktů se zas tak moc nezměnilo.
„Znáš-li nepřítele i sám sebe, můžeš bez obav svést sto bitev. Pokud znáš sebe, ale nikoliv nepřítele, jednou vyhraješ a podruhé prohraješ. Jestliže neznáš ani sebe ani nepřítele, prohraješ v každé bitvě.“
SUN-C, UMĚNÍ VÁLKY
No dobrá, vezměme starého válečníka vážně a přemýšlejme o dnešní situaci. Cancel culture je velký problém a lidé, kteří ji ženou dopředu, nejsou archetypní hlupáci. Kdo tedy vlastně jsou?
Až moc často vidím, že odpůrci mazací kultury považují ty její podporovatele za pitomce. To je slepá a neproduktivní ulička. Je-li cílem tu bitvu s nimi aspoň neprohrát, musíme je nějak analyzovat a nebrat je apriorně za blbce, kteří dělají to, co dělají, z čistého kretenismu.
V následujícím textu se pokusím ty jednotlivé typy protivníků od sebe nějak oddělit a charakterizovat je. Je to čistě můj subjektivní dojem získaný pozorováním politického kvasu na sítích i mimo ně. Berte jej s rezervou, za doplnění budu vděčný.
První subtyp jedince, který se angažuje v těchto bitvách, je fanatik. Přesně podle definice Winstona Churchilla, který jako fanatika označil člověka, který “nedokáže změnit názor a odmítá změnit téma”.
Fanatici nejsou hlupáci, i když se to tak zvenčí může jevit. Jejich problém je jiný. Součástí valné většiny lidských duší je nějaké morální centrum, které se rozhořčí v případě, že vidíme nějakou nespravedlnost. U fanatiků je tohle centrum obludně, až rakovinně přebujelé, v naprosté nerovnováze se zbytkem jejich psychiky. Pak už záleží jenom na tom, jaký druh ideologie ze svého okolí chytnou. Je-li agresivní, potěš koště.
Pravých fanatiků je málo a pravě fanatických institucí ještě míň. Byly by nestabilní. Několik desítek pravých fanatiků by se nedokázalo shodnout na tomtéž krédu, na drobných doktrinálních odchylkách se sežerou navzájem. Pochybujete-li o tom, sledujte chvilku zuřivé boje o transsexuální témata v komunitě online feministek. Outsider nepochopí, odkud se ta ochota trávit celé roky vzájemným ostřelováním vůbec bere. Pro fanatika je to samozřejmá povinnost a obětuje jí nejlepší léta života naprosto bez váhání.
Všechno to mazání a vyhazování z práce, které nyní vidíme, je důsledkem toho, že zejména v anglosaském světě tenhle malý segment populace získal neúměrnou moc nad veřejným míněním. Zároveň je to určitá demoverze toho, jak budou vypadat i jiné oblasti života, pokud jim to projde.
V získání vlivu na veřejné mínění fanatikům silně pomohly sociální sítě, které posilují jejich hlas do dunivého hřmění; ve fyzickém prostoru tak silné hlasivky neměli. Těžko říci, kolik procent politických příspěvků dnes napíšou fanatici, ale odhaduji, že disproporčně mnoho, protože mají “sicflajš” a odhodlání neustále hledat nové nepřátele a nové jevy, které je třeba zadupat do země. Na rozdíl od klasické literární aktivity navíc nemusejí umět čitelně psát nebo argumentovat. Takový Facebook či Twitter vysloveně navádějí své uživatele k tomu, aby plodili krátké výkřiky.
Nedá se čekat, že by se fanatici přestali rodit, dokonce ani to, že by proti nim začaly nějak postupovat právě ty sítě, které jim propůjčily dosah a vliv. Kontroverze, které fanatici vyvolávají, přitahují pozornost uživatelů a pozornost je způsob, jak prodat reklamu, na které sociální sítě žijí. Nicméně hlavní zbraní těchto fanatiků je strach. Účinná protiopatření proti jejich vládě musejí tenhle strach rozptylovat.
V jednom minulém článku jsem psal o tom, že je potřeba projevit osobní odvahu a zastat se napadeného člověka. Jako další opatření bych navrhoval zavést tajné hlasování o veškerých požadavcích fanatiků, pokud situace neumožňuje odmítnout je rovnou. Chtějí-li někoho vyhodit z práce, nechť se na tom pracovišti sejde něco jako porota a tajným hlasováním o tom rozhodne. Ta tajnost je nezbytně důležitá, protože upřeného pohledu fanatiků se budou jednotliví porotci bát a při veřejném hlasování by se situace mohla snadno změnit v urválkovskou aklamaci “psovi psí smrt”.
Toto jde bohužel proti klasické vertikální struktuře firem a institucí, kde typicky máte jen jednoho nadřízeného. Ale pokud jsi, čtenáři, náhodou vysoce postaveným manažerem, zkus toto ve své firmě navrhnout.
Osamělý fanatik by byl směšná figurka, ani dva-tři nevypadají moc impozantně. Celospolečenskou sílu tomu tažení dodávají řadoví věřící, což je vidět třeba na amerických kampusech.
Přemýšlel jsem nad tím, co odlišuje běžného člena zástupů od pravých fanatiků, a dospěl k názoru, že zmanipulovatelnost. Pravého fanatika je těžké zmanipulovat do něčeho, o co nestojí. Běžný člen zástupu se dá strhnout, zejména nemá-li možnost se seznámit s jinými myšlenkami, které by jej v jeho přesvědčení zviklaly. Proto asi ta snaha vymazávat nepřípustné ideje a jejich autory z digitálního světa.
Je nápadné, že na fanatiky narážíte v dějinách neustále, ale strhnout za sebou davy se jim daří jenom v určitých obdobích, po zbytek času nikoliv. Tady už si netroufám odhadnout, proč tomu tak je, to je otázka pro lidi, kteří sociálním a historickým pochodům rozumějí více.
Jedna věc mě nicméně zaujala. Typickým místem, kde v USA a Velké Británii už po desítky let dochází k těmto davovým akcím, jsou univerzitní kampusy – malá městečka, kde jsou školní budovy a koleje hned vedle sebe. To vypadá jako fyzický ekvivalent sociální bubliny, vzniklý už dávno před internetem.
Možná by bylo dobré nestavět kampusy, aby studující mládež přišla do styku i s někým jiným, než jen sama se sebou a se svými učiteli. Žádný demokratický stát světa by asi nenapadlo zřizovat v každém větším městě separátní čtvrtě pro, dejme tomu, vojáky a policisty. Rizika plynoucí z vytvoření oddělené a uzavřené kasty ozbrojenců, která už není v kontaktu se svými spoluobčany, jsou snad každému intuitivně jasná.
Ale ono to přeci platí i o jiných profesích. Na kampusu je profesor obrovská autorita, nejenom odborná, ale i jaksi pseudorodičovská. Mimo něj už jen jedním z mnoha dalších lidí středního a staršího věku, kteří se mu nebudou bát oponovat.
Jelikož i u nás se objevují dobře míněné snahy sjednocovat roztříštěné univerzity v kampusech, možná by stálo za to je přehodnotit. Nikomu nemůže prospět, pohybuje-li se po valnou většinu svého času po jediném kilometru čtverečním a s těmi samými lidmi.
(Já vím, dojíždění je “opruz”…)
Oportunista je typ člověka, který na první pohled vypadá jako fanatik. Na rozdíl od fanatika se ale na celé situaci snaží nějak vydělat, buď přímo peníze, nebo sociální postavení. Pravému fanatikovi jsou takové hmotné a přízemní starosti putna. Ajatolláh Chomejní prý až do smrti jedl skromná jídla a přespával na jakési rohoži. Také prý byl naprosto neúplatný. Jeho nástupci jsou zkorumpovaní neuvěřitelným způsobem.
Oportunisti jsou nebezpeční úměrně tomu, kolik dobrých fleků už si vytvořili. Pokud nějaká univerzita zaměstná “prorektora pro diverzitu” se čtyřiceti podřízenými a rozpočtem v milionech dolarů ročně, vytvořila v podstatě sekulárního ajatolláha, který bude proti své případné demontáži bojovat ze všech sil. Tady je na místě co nejdůslednější prevence v organizacích, které ještě ten problém nemají, ale časem by mohly.
Za klasický příklad dobře manévrujícího oportunisty považuji autorku knihy White Fragility Robin diAngelo, která má velmi draze placený konzultační byznys a očividně se ráda prezentuje v médiích. Její základní fungování je prosté: jsi běloch, tak jsi rasista, a pokud s tím nesouhlasíš, je to dalším důkazem tvého rasismu. Bohužel jsou lidi ochotní za tyhle řeči platit. Zajímalo by mě, co by si o tomhle kolektivním neuroticismu pomyslel Sigmund Freud, který měl ke sžíravé kritice veliký talent.
Sem podle mého názoru patří taky ty velké korporace a velcí politici, kteří si obřadně poklekají a předvádějí svoje zaujetí pro tu či onu věc. Na devadesát procent to bude čistý kalkul pro public relations.
Specifickým podtypem oportunisty je čirý sadista, který nehledá ani peníze, ani dobré pracovní místo, ale který ujíždí na tom, někoho zničit. Na první pohled se jeví totožný s fanatikem, ale při zabřednutí do minulosti shledáte, že je to prostě hnusná osobnost, která dřív šikanovala lidi ze zcela jiných důvodů.
Poslední součástí davu, ke které jako k jediné pociťuji opravdovou lítost, jsou zastrašení malí lidé. Ti, kteří se bojí nepodepsat odsuzující dopis, aby se neocitli na grilu taky.
Pokušení použít nálepku zbabělec je sice velké, ale nedělejte to. Ne každý je v postavení, aby si odvahu mohl dovolit, navíc si je tím odcizíte. Osobně mám největší starost o vědce, které nikdy politika nezajímala, vstoupili do svého oboru proto, aby řešili zajímavé problémy a pomáhali lidstvu, a najednou zjistili, že buď budou “s vlky výti”, nebo mají utrum.
Tenhle typ geniálního (ale sociálně trochu naivního) člověka stojí za velkou částí opravdu důležitých objevů. Vyhnat je z laboratoří a fakult by byla děsivá ztráta. A při představě, že si vykupují svoji další zaměstnatelnost podepisováním rezolucí, se zase já osobně stávám fanatikem.
V případě těchto lidí je potřeba dělat maximum k tomu, aby se cítili dost bezpečně aspoň k tomu, mlčet. Ještě lepší cíl je ovšem snažit se dodat jim odvahu a zároveň podmínky k tomu, aby projev této odvahy nebyl okamžitým sebevražedným atentátem. Jakmile to tak bude, je dost pravděpodobné, že vizuální mohutnost a strašidelnost Molocha se poněkud scvrkne.
Tenhle odstavec je zatím pro české poměry víceméně hypotetický. Situace ještě tak daleko nedošla. Ale to neznamená tu věc ignorovat.
Občas dostávám od kritických čtenářů komentáře, že se věnuji věci, která je u nás bezvýznamná a větší dopad má v jiných státech. Na to říkám, že prevence je vždycky řádově levnější a jednodušší než léčba. U diabetu, infarktu i Digitálního Molocha.
Malinký slib do budoucna: v dohledné době vám přeložím jednu proklamaci odsuzující Rowlingovou, abyste tušili, jak daleko to poslední dobou zašlo. Opravdu není o co stát.
Autor je matematik, publikuje pravidelně na svém blogu http://www.kechlibar.net/.
Je autorem knihy Zapomenuté příběhy , Zapomenuté příběhy 2. a Krvavé levandule
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!