Všichni úspěšní lidé bývají časem kritizováni, ale Donald Trump je nepochybně nejvýznačnější a nejznámější člověk, u kterého nejen jeho vyhlášení odpůrci přiznávají, že důvody jeho úspěšnosti nechápou.
Donald Trump bývá nejčastěji prezentován jako neotesaný nevzdělanec, hrubián a otrok svých pudů. Podobné charakteristiky amerického prezidenta však narážejí na dvě obtíže.
První nesnáz spočívá v tom, že podobný obraz lze jen těžko sladit s jeho životní dráhou, během níž dokázal shromáždit majetek v odhadované hodnotě více než tři miliardy dolarů, který navíc dokázal obnovit po bankrotu během krize. Později se stal moderátorem úspěšného televizního pořadu ve Spojených státech, získal nominaci Republikánské strany do prezidentských voleb přes odpor většiny jejích představitelů, a nakonec se prosadil proti kandidátce, která se čtyřicet let angažovala v politice a která se mohla spolehnout na nejlépe placený politický aparát na světě.
Druhá nesnáz spočívá v tom, že i když budeme Trumpa častovat přízvisky jako hloupý a příliš impulzivní, stejně nikdy nedokážeme přesně odhadnout, jak se bude chovat. Komentátoři hned několikrát (při konfrontaci se Severní Koreou a později s Íránem) bili na poplach před rizikem války, která světu hrozí kvůli tomu, jak se světový představitel tak nízké úrovně chová, ale nakonec byli svědky toho, jak prezident volí v prvním případě cestu dialogu a ve druhém výlučně ekonomický nátlak. Trumpova spektakulární prohlášení – ať šlo o stavbu zdi na hranicích s Mexikem nebo o přesun amerického velvyslanectví do Jeruzaléma – byla většinou hodnocena jako plané sliby: Trump nechápe složitost situace a nedokáže překonat administrativní překážky. O dva roky později bylo v jeruzalémské čtvrti Talpiot otevřeno velvyslanectví a mexická zeď se rozrostla o další kilometry.
Abychom Trumpovi porozuměli, je třeba nalézt společného jmenovatele nejen jeho slovních „úletů“ a různých bizarností, ale také jeho úspěchů i nejméně předvídatelných rozhodnutí.
Naštěstí nám prezident sám poskytuje vodítko volbou svých citací. Není pravděpodobně vybaven příliš velkým kulturním rozhledem, ale má několik oblíbených autorů. Nejen ve svých projevech, ale i v tweetech Trump často cituje čínského válečného stratéga Mistra Suna (Sun-c’), jímž se určitě musel zabývat jako student vojenského lycea a patrně rovněž na obchodní škole ve Whartonu. Budeme-li analyzovat prezidentovy akce a reakce ve světle zásad Mistra Suna, poskytne nám to úplnější a přesvědčivější vysvětlení, než jsou ta dosud nejčastěji využívaná.
Etika střetu a dvojakosti
Traktát O válečném umění je připisován čínskému vojevůdci nazývanému Mistr Sun, Sun Wu nebo Sun-c’, který byl na rozhraní šestého a pátého století před naším letopočtem válečným rádcem knížete státu Wu. Text knihy se dále postupně tříbil ještě několik století po stratégově smrti. Ve své definitivní podobě tak spíše než hlas jediného člověka představuje shrnutí zásad válečné moudrosti společenské třídy, kterou představovali vojevůdci států bojujících spolu před prvním sjednocením Číny dynastií Čchin v roce 221 před naším letopočtem.
Kniha O válečném umění se nezabývá odsuzováním nebo ospravedlňováním válečného násilí. Nezabývá se ani vazbami mezi válkou a politikou. Ve skutečnosti postrádá smysl už samo toto rozlišování, neboť válka je podle Mistra Suna základní, prvořadou skutečností a politika je pouze jejím pokračováním jinými prostředky.
Umění vítězit nespočívá v první řadě ve schopnosti vést, cvičit a zásobovat armádu, velet jí a manévrovat s ní na bojišti. Mistr Sun k těmto tématům vypozoroval řadu užitečných poznatků, ty však netvoří jádro jeho výroků. Pro něj je všechno válka, a válka se nevyhrává na bitevním poli. Tajemství vítězství lze shrnout do dvou vět: dokonale poznat a vyhodnotit situaci a protivníka nepřetržitě klamat informacemi o vlastních záměrech.
Pokud jde o první bod, Mistr Sun uvádí svůj proslulý přehledný rozbor toho, co velitel musí ve válečné situaci znát:
- cestu, tj. velké zásady sjednocující národ od základny po vrchol, jeho hodnoty a smysl jeho poslání;
- tendence, jinými slovy kolektivní souhlas nebo odmítnutí, které převažují v daném okamžiku;
- terén, na kterém má dojít ke střetnutí, s detaily uspořádání a logistiky každého tábora a s důsledky, které to může mít pro vojáky;
- velitele pověřené vedením boje s podrobnostmi o jejich charakteru a slabostech;
- metody zahrnující pravidla používaná uvnitř armády, vedení důstojníků a správu výdajů.
Tento analytický rámec umožňuje porovnat síly obou armád a rozhodnout se, je-li nevyhnutelné zahájit boj, či nikoli.
Mistr Sun zdůrazňuje, že uvnitř tohoto rámce je třeba vytvářet něco, co bychom dnes nazvali nepoměrem mezi informacemi, které máme o nepříteli, a tím, co o nás ví on. Je třeba dokonale znát nepřátelský tábor a zároveň jednat tak, aby nepřátelští velitelé nevěděli, na čem s námi jsou. Děje se tak zejména systematickým využíváním vyzvědačů; skuteční zvědové mají být kryti obětováním těch viditelnějších, které by mohl nepřítel odhalit. Vojevůdce musí také vypouštět o své strategii falešné informace, zasévat do řad nepřítele zmatek a obratně ho nutit, aby mrhal svými silami.
Tato etika střetu a dvojakosti je vyjádřena v krátkých maximách, jež nepochybně patří mezi nejcitovanější výroky na světě: „Jsi-li silný, tvař se, že jsi slabý. Jsi-li slabý, předstírej, že jsi silný.“ „Generál je silný při útoku tehdy, když nepřítel neví, co má bránit. Je silný při obraně, když nepřítel neví, na co má zaútočit.“ Vrcholem talentu je zvítězit nad nepřítelem bez boje.
Volební kampaň inspirovaná Mistrem Sunem
Ze zpětného pohledu spočívala strategie prezidentského kandidáta Donalda Trumpa mezi zahájením kampaně 15. června 2015 v New Yorku a vítězstvím 8. listopadu 2016 na dvou základních pilířích.
Ze strategického hlediska šlo o to systematicky využít téma, které si obě velké americké strany postupně osvojily: oslovit lidi přehlížené modernizací a vyloučené z hlavní debaty, o kterých už prezident Roosevelt hovořil jako o „zapomenutých lidech u základů hospodářské pyramidy“. Po útlumu průmyslu a finanční krizi předchozího dvacetiletí nalezly tyto populistické podněty u Trumpa výraz v jeho protekcionistickém programu: podpořit průmyslové a zemědělské podniky ohrožované konkurencí menším dovozem a ochránit příjmy nejméně kvalifikovaných Američanů menším počtem imigrantů.
Z taktického hlediska zahrnoval plán jeho volebního boje mobilizaci nespokojených voličů v tradičních průmyslových státech středozápadu a severovýchodu, kde si Obama ve volbách v roce 2012 trochu polepšil: Wisconsin, Michigan, Ohio, Pensylvánie. Software sledující debaty na internetu, spravovaný týmem, který vedl kandidátův zeť Jared Kushner, umožňoval dotahovat a precizovat Trumpovy projevy a doporučoval mu také zásadně důležitá místa na mapě, na které se musí aktuálně zaměřit.
Tyto dvě základní osy jsou z časového odstupu zjevné, ale kandidátka Demokratické strany na ně ve své kampani nikdy nezareagovala. Demokraté se ve svých projevech v žádném okamžiku nesoustředili na škodlivé důsledky protekcionismu, spokojili se pouze s tím, že ho charakterizovali jako variantu rasismu, aniž o tom však dokázali přesvědčit váhající voliče. Demokratická kandidátka nikdy nepochopila taktický význam pozornosti věnované státům severovýchodu, ani se nesnažila svůj program přizpůsobit lidem opomíjeným modernizací.
Kromě špatně zakrývané arogance těch, kdo byli v Demokratické straně předem přesvědčeni o vítězství, spočíval základní důvod tohoto zanedbání v tom, že se republikánský kandidát důsledně snažil odvrátit pozornost od svého bojového plánu.
Efektivní řízení kampaně zajišťoval Jared Kushner, ale pozornost protivníka odvracely neustálé trapasy šéfů volební kampaně, jmenovitě Coreye Lewandowského a Paula Manaforta, kteří vytvářeli dojem chaosu a vlastní zkorumpovanosti a utvrzovali demokratický tábor v tom, že má velké šance na úspěch.
Zatímco Trump si postupně vytvářel motivační základnu pro podporu populistických a protekcionistických argumentů ve zmíněných klíčových státech, demokraté soustřeďovali své útoky na osobnost republikánského kandidáta. Zpochybňovali reálnou výši jeho majetku, jako kdyby něco takového mohlo mít na voliče vliv. Jeho výroky obraceli tak, aby vznikal dojem, že je rasista nebo sexista a že opovrhuje handicapovanými lidmi. Neúměrnou pozornost věnovali barvě jeho kůže – zvláštnímu oranžovému zabarvení, které před kampaní neměla a jehož se Trump zbavil bezprostředně po zvolení, jako kdyby se tím snažil obrátit protivníkovu pozornost na nepodstatné detaily. Čistým výsledkem této taktiky bylo, že hlavní myšlenky republikánského kandidáta – protekcionismus a populismus – procházely bez nejmenší námitky, a bez problémů se tedy šířily i mezi voliči.
Demokratická strana zažila večer 8. listopadu 2016 tvrdý šok, neboť jí začalo docházet, že veškerá její snaha mířila na falešný terč. Demokraté soustředili útok na osobu, zatímco myšlenky se šířily dál. Mobilizovali vítěze a šťastné výherce modernizace, místo aby se snažili vyjít vstříc těm „opomíjeným“. Posilovali svoji převahu v rozvinutých a sofistikovaných pobřežních oblastech, které již měli ať tak či onak zajištěné – což při hlasování volitelů neznamená žádnou výhodu –, a okrajové státy, které byly klíčem k úspěchu, přenechali svému soupeři. Nechali se zkrátka porazit protivníkem, jenž na počátku neměl příliš dobré karty, ale dokázal doslovně aplikovat zásady boje Mistra Suna: „Válka je především důmyslná lest: takže jsi-li schopný, předstírej neschopnost, jsi-li připraven, předstírej nepřipravenost. Když rozvíjíš šiky svých vojáků, vyvolávej dojem, že se nic neděje.“
Prezident Trump nejprve soustředil pozornost demokratů na falešné terče a poté je v souladu se zásadami starého Mistra zmátl i v otázce, co je třeba bránit.
Ruské spiknutí: mistrovský kousek taktiky
Důležitá součást taktiky demokratů se na konci kampaně opírala o vykonstruované obvinění Trumpa z tajných dohod s Putinovým Ruskem. Kompromitující zprávu si strůjci kampaně Clintonové objednali v létě 2016 u firmy Fusion GPS, která jejím vypracováním pověřila bývalého britského špiona Christophera Steeleho. Ten vytvořil zmatený slepenec obvinění, aniž uvedl sebemenší detaily, prameny a důkazy.1
„Steeleho zpráva“ byla tak nevěrohodná, že ji většina amerického tisku, a to i demokratického, odmítla před volbami publikovat. Ale v říjnu 2016 ji demokratická vláda použila k tomu, aby od speciálního Soudu Foreign Intelligence Surveillance Act (Zákon o sledování zahraničních agentů), zkráceně nazývaného Soud FISA, dostala povolení telefonicky odposlouchávat důležitého člena Trumpovy kampaně Cartera Page.
Tato akce demokratů začala špatně. Mizerná kvalita zprávy a absence jakéhokoli důkazu proti Pageovi ji předem odsoudily k nezdaru. Kromě toho byl Trump včas informován o intrikách demokratů především díky svému vojenskému poradci generálu Michaelovi Flynnovi, bývalému šéfu vojenského zpravodajství, kterého Obama v roce 2014 propustil.
Jiný vedoucí činitel okamžitě vyzradil aktivity demokratů, jež měly za cíl zesměšnit jejich protivníka. Mohla to být pro demokraty příležitost k tomu, aby spočítali své ztráty, změnili taktiku a přešli do protiútoku.
Trump dal svým skvělým mistrovským úderem přednost opačnému postupu, který před nějakými šestadvaceti stoletími doporučoval Mistr Sun: „Máš-li talent provokovat nepřítele, ukaž se mu, aby tě začal pronásledovat, vyprovokuj ho tím, že mu předhodíš něco, na co musí skočit. Potom už na něj jen čekej se svými vojáky.“ Rozhodl se dát pokusům demokratů dostat jej co největší šanci a také co nejvíc možného času, aby mohl vychutnávat jejich ztroskotání, v něž vyústila léta promrhané energie a ztracených nadějí.
Miliony demokratů a zahraničních pozorovatelů během více než dvou let uplynuvších od zveřejnění Steeleho zprávy (k němuž nakonec došlo v lednu 2017) do publikace závěrů zvláštního zástupce ministerstva spravedlnosti USA Roberta Muellera v květnu 2019 dennodenně očekávaly, že se každou chvíli objeví definitivní důkaz tajné spolupráce Putinova Ruska s prezidentským kandidátem Trumpem. Následovat bude potupný pád prezidenta a pokud možno i jeho uvěznění.
Trump se podle většiny analytiků choval nevysvětlitelně. Nadále živil podezření vzletnými prohlášeními o Putinovi a o nadcházejícím velkém přátelství mezi oběma zeměmi. Nicméně ve stejné době přijal řadu opatření proti Rusku v reakci na kybernetické útoky a špionáž. Schválil prodej zbraní Ukrajině, což prezident Obama neustále odmítal. A neváhal – na rozdíl od Obamy – zaútočit v Sýrii na spojence Ruska.
Trump byl ostatně nápadně smířlivý během vyšetřování zvláštního zástupce ministerstva spravedlnosti Roberta Muellera, jmenovaného v květnu 2017 na základě návrhu samotného prezidenta, aby vyšetřoval spolupráci jeho volebního štábu s Ruskem. Toto vyšetřování poznamenal zjevný střet zájmů, neboť jím byli pověřováni výlučně vyšetřovatelé politicky angažovaní na straně demokratů, často s blízkým vztahem ke Clintonovým a Obamovi. Trump se nikdy nesnažil podobné střety zájmu využívat. Zatímco se vyšetřování donekonečna vleklo, on sám odolával doporučením těch, kteří mu radili, ať využije své pravomoci a vyšetřování ukončí.
Jeho chování se vyjasnilo, jakmile Robert Mueller v květnu 2019 ukončil své vyšetřování a o dva měsíce později stanul jako svědek před Kongresem. Namísto muže, od kterého demokraté očekávali, že je zbaví oranžového prezidenta, se objevil vysílený stařec zjevně ztrácející své schopnosti, jenž neznal závěry své vlastní zprávy. A z těchto závěrů, které mu jeho spolupracovníci nakonec museli diktovat, jasně vyplývalo, že nebyl zjištěn ani náznak spolupráce s Ruskem.
Velká naděje demokratů se zhroutila. Tuto ztrátu jen znásobila zbytečně vynaložená energie a debaty během posledních dvou let, které poskytnou blížící se kampani za Trumpovo znovuzvolení mimořádně cenné výpovědi všech možných kandidátů, kteří předpovídali brzký Trumpův pád a dušovali se, že o jeho provinění nemají sebemenší pochybnosti. Trump jedním mistrovským úderem, který by se pravděpodobně setkal s otcovským souhlasem Mistra Suna, vyhrál souboj z nařčení z ruského spiknutí výlučně díky tomu, že se v něm odmítl angažovat.
Model, kdy je demokratická opozice přesvědčena, že snadno zvítězí, zbytečně vynakládá značné množství energie, dává všanc svou věrohodnost a nakonec musí přihlížet, jak se její plány hroutí a její obraz degraduje, se v posledních letech stal konstantou amerického politického života. Jeden smyšlený skandál následuje za druhým – staré „sexuální predátorství“, vyplácení jedné Trumpovy milenky jeho advokátem, údajné vydírání v souvislosti s vojenskou pomocí Rusku proti Ukrajině – demokraté a jejich tisk o nich vzrušeně hovoří jako o znamení brzkého neslavného konce Trumpovy éry, ale tato znamení se nakonec jedno po druhém hroutí.
Kdyby se tak stalo pouze jednou, mohlo by jít o náhodu. Ale když se průběh soustavně opakuje a výsledek je vždy stejný, je tomu tak proto, že funguje určitý plán. Prezident při všech zmíněných aférách místo okamžité horlivé obhajoby začíná tím, že svým odpůrcům dává naději na vítězství. A teprve poté, co do hry vložili své prostředky i svoji pověst, je zveřejněna pravda, která jej zbavuje podezření. Záměrným uváděním protivníků v omyl jen využívá lekcí svého starého učitele. „Abys upoutal pozornost nepřítele, pracuj s perspektivou jeho převahy […]. Je-li vznětlivý, provokuj ho. Jsou-li jeho síly loajální, rozděl je. Zaútoč na něj, není-li připraven; postupuj tam, kde tě nečeká.“
Zahraniční politika: blízkost globálních konfliktů
Vliv Mistra Suna se projevuje rovněž v zahraniční politice prezidenta Trumpa. Ta ve srovnání s politikou jeho předchůdců, především prezidentů Bushe a Obamy, vykazuje dva hlavní rozdíly.
Ten nejzásadnější – který nemá od druhé světové války obdoby – spočívá v tom, že Trump chápe mezinárodní politiku především jako množinu konfrontací, nikoli jako příležitost pro vytváření spolupráce.
Obama se ve spolupráci, a možná i ve spojenectví, snažil proměnit dokonce i nepřátelský postoj Íránu. Bush zaútočil na Irák, ale doufal, že země zbavená diktátora se přirozeně přikloní k demokracii a bude stát o sblížení s Amerikou. Všichni prezidenti od konce druhé světové války vkládali v různých souvislostech své naděje do rozvíjení multilaterálního diplomatického systému, který měl napomáhat při řešení konfliktů.
Trump podle všeho naopak chápe veškeré bilaterální vztahy jako konflikty, při nichž se jedna ze zúčastněných stran snaží získat převahu nad druhou a při nichž Spojené státy musejí mít navrch (zvláštní případ patrně představují vztahy se Saúdskou Arábií a s Izraelem, dvěma politickými silami, pro něž je americká strategická podpora existenční nutností a jež výměnou poskytují potřebnou podporu americké přítomnosti na Blízkém východě). Prezident USA neskrývá svůj zásadní odpor k systému OSN a Světové obchodní organizace, které vnímá jako nástroje konkurentů, jež jim mají umožnit využívat bohatství Američanů a těžit z jejich naivity. Odvolal účast Spojených států na Pařížské dohodě o klimatu, na dohodě s Íránem o nešíření jaderných zbraní a v Transpacifickém partnerství. Omezil americkou angažovanost v OSN a ochromil Světovou obchodní organizaci tím, že ji obešel jednostrannými opatřeními ohledně celních sazeb a vyzval ji, aby bohatým asijským zemím přestala poskytovat pozměňující (a zvýhodňující) postavení „rozvojových zemí“.
Každý může podle toho, komu straní, připisovat tyto kroky buď krátkozrakosti, která americkému prezidentovi znemožňuje pochopit dobrodiní multilateralismu, nebo jasnozřivé analýze příliš složitého systému nepříznivého pro Spojené státy. Jeho vize světa není sama o sobě originální, původní. Jeho jediným novým vkladem je, že tuto vizi vrátil na vrchol mocenského vlivu, odkud byla na více než sedmdesát let vyloučena. Nejvíce novátorská součást nové americké zahraniční politiky nespočívá v jejích zásadách, ale v jejích metodách.
V zahraniční politice prezidenta Trumpa ve skutečnosti ve srovnání s jeho předchůdci existuje ještě jeden zásadní předěl: výjimečná zdrženlivost, jde-li o použití vojenské síly. Americká armáda nebyla nikdy tak málo využívána (s výjimkou leteckých útoků na nepřátelské skupiny v Sýrii a v Pákistánu) jako po nástupu současného prezidenta. Došlo k omezení leteckých sil v Afghánistánu a v Sýrii. Americká armáda navzdory mnoha předpovědím nezaútočila dokonce ani po řadě íránských provokací v Perském zálivu a spokojila se s tím, že nechala izraelské vzdušné síly a izraelské a arabské oddíly ničit íránské ozbrojené složky v Sýrii a v Iráku a občas i v samotném Íránu.
Tento druhý zásadní rozdíl se může jevit jako opak toho prvního. Vůdce směřující ke konfrontaci by mohl být v pokušení použít v širokém rozsahu všechny nástroje, které má k dispozici, včetně ozbrojených sil. Rozhodnutí omezit v maximální míře toto řešení je naopak možné vysvětlit koherentním způsobem ve světle celkového řešení konfliktů doporučovaného Mistrem Sunem.
Čínský vojevůdce několikrát zdůrazňuje skutečnost, že obezřelost a zvážení všech dimenzí situace hrají při vítězství větší roli než střet vojsk. „Ten, kdo chce vést boj, musí mít nejprve spočítané náklady.“ „Dosažení sta vítězství ve sto bitvách nepředstavuje vrchol talentu, vrcholem talentu je podrobit si nepřítele bez boje.“ A má-li už dojít k boji, Mistr Sun doporučuje, že má být drtivý, náhlý a pro nepřipraveného nepřítele překvapující.
Použití těchto zásad v případě Íránu poskytuje Trumpově strategii vnitřní soudržnost. Islámská republika je pod tlakem sankcí, ochromují ji vnitřní rozpory, ztrácí legitimitu u vlastních obyvatel a navíc ji ruinují výdaje na armádu. Nyní se v podstatě nachází v situaci zaručující její vojenskou porážku. Ozbrojený útok na Írán by však Spojené státy stál značné finanční a politické náklady a vytvořil by nové nejistoty. Trumpovým záměrem je zvítězit bez porážek protivníka na bojišti, nechává krvácet íránskou ekonomiku a dále podporuje nepřátelství lidu k režimu. Pokud by se tamní moc v dávkování svých provokací přepočítala, mohlo by dojít k americkému útoku. Ale i kdyby se něco takového stalo, šlo by o útok mnohem masivnější, než jaký předpokládají mulláhové, o útok soustředěný na cíle, které by nedokázali předvídat.
Obchodní politika: hledání výhody pomocí chaosu
Trumpovo odmítání spolupráce při řešení mezinárodních záležitostí je zvlášť výrazně znát v obchodní politice.
Trump odmítl dědictví klasického obchodního liberalismu, který požaduje, aby výhody, jež je možné získat liberalizací v oblasti obchodu (snižování cen, efektivnější rozdělování a využívání zdrojů), měly vždy navrch nad přechodnými nepříjemnostmi, kterými volná výměna zasahuje část populace. Prezident stejně jako všichni četl Ricarda, ale do svého uvažování zahrnuje dvě proměnné, které v liberálním modelu chybějí:
Především jde o dopad, vliv formátu amerického trhu na nabídku pro podnikání. Hrozba, že budou celními poplatky vyloučeni z předního světového trhu, může výrobce přimět k tomu, aby v USA uvedli do provozu výrobní prostředky, které by čistě ricardovská analýza doporučila zprovoznit jinde. Celosvětové rozdělování surovin se stává méně optimální, ale americká výkonnost je tím posílena.
Dále jde o politickou kalkulaci. Konec dislokací, návrat výrobních kapacit zpět do vlasti, zpomalování a snižování imigrace, to vše prospívá zaměstnanosti a příjmům „zapomenutých lidí“ – jde o drobné a opomíjené, málo kvalifikované zaměstnance doplácející na globalizaci, kteří tvoří jádro Trumpovy voličské základny. Rychlá proměna pocitu nevyhnutelného ekonomického úpadku, kterým tyto sociální kategorie trpěly po několik desetiletí, způsobila masový politický entuziasmus, proti němuž demokraté nedokázali postavit nic analogického.
Trump se tak pustil do útoku proti obchodním partnerům USA, jejichž ekonomiky zažívají růst – Číně, Indii, Brazílii, Mexiku, a dokonce i proti Evropě –, aby část tohoto růstu přesměroval do Spojených států.
Tento útok na všech frontách vedený v zásadě prostřednictvím hrozeb zvýšených celních poplatků, později mírněných výměnou za záruky kupování amerických produktů, je často v Evropě popisován jako ohrožení světové ekonomiky. Je skutečně pravděpodobné, že omezí růst, ale to z něj ještě nečiní iracionální záležitost.
Čínská vláda ostatně nikdy nesdílela evropskou představu o Trumpovi jako o nevypočitatelném iracionálním primitivovi. Postoj Číňanů vůči americkému prezidentovi znamenitě analyzoval ředitel European Council of Foreign Relations (Evropská rada pro zahraniční vztahy) Mark Leonard.2
Podle Leonarda amerického prezidenta v Číně vnímají jako vynikajícího taktika, který vyvíjí nejvyšší možný nátlak proto, aby dosáhl ústupků; později přechází k jinému tématu, přičemž se snaží oslabit nepřátelství a odvrací pozornost prohlášeními, že všechno probíhá dobře. Trump je dokonce ochoten přistoupit na krátkodobé ztráty, aby dosáhl celkového přehodnocení těch nejvýznamnějších bilaterálních vztahů ve světě: snížení obchodního deficitu, pozvolnějšího postupu při vytváření světové sítě čínského vlivu a méně agresivního vojenského postoje Číny v Jihočínském moři.
Čína má z dlouhodobého pohledu při těchto jednáních výhodu: není rozdělena stejnými vnitřními spory jako Spojené státy ani politickým systémem, který v Americe jednoho dne způsobí, že země dá před pokračováním Trumpova odkazu přednost změně. Ale z krátkodobého hlediska si Čína uvědomuje, že jí nezbývá než činit ústupky: světová ekonomika stále stojí na dolaru, znevýhodňující celní poplatky by Čínu oslabily víc než Ameriku a americká vojenská síla má stále výraznou převahu nad tou čínskou.
Čína tak asistuje, aniž tomu mohla zabránit, systematické destrukci multilaterálních institucí – Světové obchodní organizace, Severoamerické dohody o volném obchodu (North American Free Trade Agreement) a dohody o íránských nukleárních zbraních. Tyto instituce totiž omezují výkon a působnost americké síly a tvoří rámec umožňující vstoupit do hry čínské supervelmoci, která se pod pláštíkem těchto institucí proměnila ve světovou továrnu chránící svůj trh před dovozem. Jejich oslabení či vymizení ohrožuje, alespoň z krátkodobého hlediska, čínskou strategii a Spojeným státům dává možnost posílit vlastní strategickou pozici řadou bilaterálních jednání, bez výjimky vedených z pozice síly, zatímco multilateralismus takový přístup neumožňoval.
Jinými slovy, čínští analytici pozorují chaos vytvářený americkým zpochybňováním mezinárodních institucí a spatřují v tom pokračování úvah Mistra Suna o výhodě, kterou mohl starému generálovi přinést chaos.
Neboť Mistr Sun skutečně napsal: „Uprostřed shonu a zmatku bojujeme zdánlivě chaotickým způsobem, ale nesmíme dopustit, aby nám zavládl skutečný nepořádek. […] Zdání chaosu je dílem síly.“
Čínští analytici, kteří studovali Mistra Suna, vidí jeho vliv v krocích prezidenta Trumpa, který jej studoval rovněž. Západní analytici, kteří jej neznají, v jeho skutcích spatřují raději impulzivnost, agresivitu a neschopnost analýzy. Trvat tváří v tvář tomuto kontrastu na myšlence, že méně dobře informovaní západní analytici mají pravdu a Číňané se, pokud jde o Trumpovy reference, mýlí, by znamenalo šířit riziko významného kulturního (a matoucího) posunu. Mohlo by nás to také přivést k poznání, že největšími blbci nemusejí být vždy ti, které za ně považujeme.
Poznámky
- Tato zpráva je veřejně dostupná a lze si ji ověřit na následující adrese: https://www.documentcloud.org/documents/3259984-Trump-Intelligence-Allegations.html.
- „The Chinese are wary of Donald Trump’s creative destruction“, Financial Times, červenec 2018.
Commentaire, 168, zima 2019–2020, s. 829–835.
/ Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. /