Jakkoli se domnívám, že summit rozhodl špatně o v principu špatné věci – je otázkou, zda mimořádně vysoká půjčka ekonomikám jednotlivých států skutečně pomůže a zda v řadě případů nebude, mimo jiné, udržovat při životě firmy, které by ani za normálních okolností, natož v době koronakrize, neměly šanci na přežití, protože prostě nefungují dobře, nemluvě o tom, že půjčky neospravedlnitelným způsobem zatíží budoucí generaci/generace, která/které dluhy, jež EU v čele s von der Leyenovou, Michelem, Merkelovou, Macronem a spol. tak říkajíc „nasekala“ a ještě jistě „naseká“, bude/budou muset zaplatit – rozumím tomu, proč německá kancléřka udělala pro „úspěch“, co mohla.
Jednotná Evropa
Hamburská rodačka s polskými kořeny řídí od roku 2000 Křesťanskodemokratickou unii Německa (Christlich Demokratische Union Deutschlands; CDU) a k tomu od roku 2005, již čtvrté volební období v řadě, vládne nejen celé Spolkové republice, ale i, s malou nadsázkou řečeno, Evropské unii. Dětství v komunistické NDR, kam se rodina přestěhovala poté, co byl její otec přeložen na místo evangelického faráře do Quitzova u Perlebergu, a luteránská výchova měly na dívku zásadní vliv, stejně jako, o více než čtvrt století později, pád komunismu a poté i politická „učednická léta“ u „kancléře sjednotitele“ Helmuta Kohla. Právě v té době se Merkelová stala nejen přesvědčenou křesťanskou demokratkou, ale i stejně přesvědčenou Evropankou ve smyslu stoupenkyně procesu evropské integrace směřující k evropské federaci, k tzv. „evropskému superstátu“, jak EU nazývají spíše její kritikové než její stoupenci.
Angela Merkelová si je po mém soudu naprosto jistá, že nejlepší možnou budoucností Evropy je tzv. jednotná Evropa, ať už bude konkrétně vypadat jakkoli, a tomu podřizuje, kromě toho, že se snaží co nejracionálněji, „po mateřsku“ (odtud přezdívka „Mutti“), spravovat „své“ Německo, svoji politiku. Podobně jistá si, mimochodem, byla i v době tzv. migrační krize v letech 2015–2016, kdy právě její vstřícný postoj a její „zvládneme to“ („Wir schaffen das“) vyvolaly na jedné straně silnou touhu pomoci uprchlíkům (nejen) z krizových, válkou zasažených oblastí (Sýrie a Blízký a Střední východ obecně, ale i část severní Afriky) na druhé straně ale vyprovokovaly stejně silný až zuřivý, nenávistný odpor. V obou případech, tj. v jejím přístupu k evropské integraci i k migrantům, hrály a hrají, stejně jako v celé politické kariéře Merkelové, klíčovou roli již naznačená „formativní léta“ a všechny tehdejší vlivy, tj. neodbytný pocit viny za zločiny spáchané ve jménu nacionálního socialismu, jenž je pro její generaci Němců (Merkelová se narodila v roce 1954) příznačný, již zmíněná křesťanská výchova, dětství a mládí prožité ve východoněmecké totalitě, stejně jako „proevropská víra“, již převzala od Helmuta Kohla, který byl, spolu s francouzským socialistickým prezidentem Françoisem Mitterrandem, označován za „největšího Evropana své doby“.
Právě z těchto kořenů a vlivů vyrostla dnešní Angela Merkelová, a právě proto její (nejen) dnešní politika vypadá tak, jak vypadá, s tím se zkrátka nedá nic dělat, ani kdybychom chtěli. V souvislosti s německou kancléřkou, jež měla rozhodující vliv na bruselské jednání evropských špiček, o němž je v tomto článku řeč, a v souvislosti s tím, že Velká Británie již není, bohužel pro nás, členem Evropské unie, jsem si nicméně s lítostí vzpomněl na jinou velkou evropskou političku, která byla vůči evropské integraci včetně rozhazovačnosti evropských společenství velmi, velmi kritická, a sice na Margaret Thatcherovou. Tváří v tvář úternímu jásotu evropských lídrů nad tím, kolik vypůjčených peněz budou moci ve „svých“ zemích rozdělovat, jsem vzpomínal na její racionalitu, na její odpovědnost, na její spořivost, na její přesvědčení, že utrácet smíme jen tolik, kolik jsme si vydělali, na její obavy ze zadlužování, na její slavný projev v belgických Bruggách z roku 1988, v němž mimo jiné varovala před výše zmíněným evropským „superstátem“ a ve kterém řekla, že „Evropa bude silnější přesně proto, že má Francii jako Francii, Španělsko jako Španělsko, Británii jako Británii, každou zemi s jejími zvyky, tradicemi a identitou“, a že by „bylo by pošetilé snažit se upravit je do nějaké uměle vytvořené evropské osobnosti“.
Co jsou to evropské hodnoty…?
Na to všechno jsem myslel, když Evropská unie slavila svůj „triumf“, po kterém ale zůstává spousta otazníků a nevyřešených problémů. Tyto otazníky jsou o to viditelnější, že EU prožívá všechno jenom ne dobré období. Velká Británie ji opustila s tím, že se její vývoj ubírá „směrem, který je pro ni dále nepřijatelný“, jak řekl její premiér Boris Johnson, a více než žádoucí reflexe ze strany Bruselu se v zásadě nekonala. Společná zahraniční a bezpečnostní politika zůstává navzdory spoustě ambiciózních až velkohubých prohlášení i nadále naprostou chimérou elit EU, jež je vůči vnějším tlakům vojensky bezbranná jako malé dítě. Samostatnou kapitolou je energetická závislost EU na putinovském Rusku. Hrozbou jsou rovněž sílící spory mezi „severem“ a „jihem“ EU, což se nad jiné jasně projevilo i na bruselském summitu, stejně jako separatistické tendence v některých unijních státech (Itálie, Španělsko, složitá situace v Belgii).
Na otázku, co tvoří ony „evropské hodnoty“, o nichž se tolik diskutovalo v letech migrační krize a na jejichž dodržování má dbát česká eurokomisařka Věra Jourová, nedokáže jasně odpovědět více než padesát procent obyvatel EU. Poslance Evropského parlamentu ve Štrasburku volí mnohem méně lidí, než kolik jich přišlo k prvním a druhým eurovolbám v letech 1979 a 1984, z čehož vyplývají logické diskuse o jejich legitimitě. Senát Francouzské republiky, jedné ze dvou nejdůležitějších zemí unie, vydal v minulém týdnu dokument, podle něhož je stát vážně ohrožen „radikálním islámem“ s tím, že nezakročí-li, začne se „rozpadat na jednotlivé regiony“. Státostrana prezidenta Macrona Republika vpřed! Navíc drtivě prohrála v komunálních volbách s radikálními „zelenými“, jejichž radní v některých velkých městech, například v Bordeaux, vcelku otevřeně mluví o tom, že jejich cílem je vyhnat osobní automobily z evropských měst. Když už jsme u zelených, nerad bych zapomněl na to, že jejich agresivní lobby výrazně promlouvá do jednání Evropské komise a Evropského parlamentu, kam, jen čistě na okraj, mohla v době počínající koronavirové krize, kdy jeho předseda oznámil výrazné omezení návštěvnického provozu, bez jakýchkoli omezení nakráčet švédská aktivistka Greta Thunbergová se svým doprovodem, aby poučovala europoslance o tom, co mají dělat. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Možná největší problém EU ale spočívá v tom, že se nezadržitelně blíží odchod Angely Merkelové z funkce německé kancléřky. O tom, jak těžké bude najít jejího nástupce či její nástupkyni, svědčí mimo jiné osud stávající šéfky CDU Annegret Krampové-Karrenbauerové, která se sice stala předsedkyní strany, na post případné předsedkyně vlády už ale rezignovala, neboť pochopila, že není v jejích silách Merkelovou nahradit. Budoucí německý kancléř navíc bude muset zvládnout nejen stranu, ale i Evropu, a to v současné turbulentní době nebude vůbec snadné, tím spíš, že to má jaksepatří nahnuté i francouzský prezident Emmanuel Macron, jak ukázal mimo jiné průběh komunálních voleb zmíněných výše.
Léta klidu a hojnosti
Kam se tedy bude Evropská unie, jejímž lídrům (tedy většině z nich, abych byl spravedlivý) není proti srsti vysoké zadlužování na úkor příštích generací, v příštích letech ubírat je nejasné. Pokud jde o mě, stále zřetelněji mám smutný pocit, že žijeme na konci jedné velké historické epochy. Tři čtvrtě století, které uplynulo od konce druhé světové války, bylo érou bezprecedentního míru, bezpečí a hospodářského růstu, zkrátka klidu a hojnosti. Evropská unie, respektive bývalá Evropská společenství na tom měla – kromě klíčových bezpečnostních garancí ze strany Spojených států amerických (a Severoatlantické aliance) nemalý podíl, díky za to. Tento čas ale skončil, anebo přinejmenším končí. Zda se chýlí ke konci i historická anomálie jménem EU, dosud nevíme, leccos tomu však nasvědčuje. Stačilo-li totiž tak málo (při veškerém respektu) jako koronavirová krize, aby to ohrozilo její základy, je ve skutečnosti mnohem křehčí, než se zdá. Pokud by na konec EU v dnešní podobě, opakuji, v dnešní podobě, nikoli konec jako takový, skutečně došlo, mnoho lidí v členských zemích včetně České republiky by to přivítalo. Zda ale nový systém bude, respektive zda by byl, ať bude jakýkoli, lepší, je těžko říci. Úplně klidně se může stát, že na dnešní EU budou s lítostí a s nostalgií po „starých dobrých časech“ vzpomínat i ti, kteří jí nemohou přijít na jméno.
Jásot nad dluhem
Nakolik si tohle všechno evropští lídři uvědomují a nakolik žijí ve svých „slonovinových věžích“ odtržených od reality „všedních dnů“, jak se domnívá nemálo občanů Evropské unie, nevím. Jejich upřímný, nezastíraný jásot nad tím, že mohou na účet a na úkor svých potomků rozdělovat 750 miliard euro, mě ale, pokud jde o jejich schopnost hledět prozíravě do budoucna, příliš velkým optimismem nenaplňuje. Možná, že se tak ale radují naposledy.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
