Tuto středu – 2. září 2020 – jsme si připomínali nejen pětasedmdesát let, které uplynuly od ukončení 2. světové války, dosud nejničivějšího válečného konfliktu v lidských dějinách, ale i jiné důležité datum – 126. výročí narození armádního generála Sergěje Jana Ingra.
V současné České republice již jméno tohoto muže není obecně známé, avšak když 17. června 1956 v Paříži neočekávaně zemřel, představoval jeho odchod pro náš exil ztrátu srovnatelnou snad jen s tou, která za 2. světové války postihla Poláky tragickou smrtí generála Wladyslawa Sikorského. Čechoslováci v generálu Ingrovi ztratili mimořádného muže, který byl schopen jak svou inteligencí, rozhledem a diplomatickými schopnostmi, tak i prestiží u západních Spojenců, vykonat pro těžce zkoušenou vlast mnohé. Jeho náhlá smrt proto představovala šok a konec všem nadějím.
Pro Československo na všech frontách
Sergěj Jan Ingr se narodil 2. září 1894 ve Vlkoši u Kyjova v početné rodině sedláka a tamního starosty Jana Ingra. Po studiu na gymnáziu v Kyjově se zapsal na vysokou školu zemědělskou (obor veterinární lékařství), avšak ještě předtím se rozhodl vykonat vojenskou prezenční službu a v říjnu 1913 nastoupil k c. a k. pěšímu pluku č. 49 v Brně. Za normálních okolností by se v říjnu 1914 vrátil zpět do civilního života, ale po vypuknutí 1. světové války odjel namísto toho na ruskou frontu. Zde padl v září 1915 u Rovna do ruského zajetí a v zajateckém táboře v Carycinu (dnes Volgograd) se v březnu 1916 přihlásil do čs. legií. Protože se však odjezd ze zajateckého tábora neustále oddaloval, vstoupil v květnu 1916 do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž se zúčastnil krvavých bojů v Dobrudži. K čs. legiím přešel teprve v prosinci 1916 a s 2. čs. střeleckým plukem se zúčastnil památné bitvy u Zborova (od února 1917 začal po přestupu na pravoslaví používat namísto křestního jména Jan jméno Sergěj). V říjnu 1917 odjel s tzv. Husákovým transportem do Francie, kde působil na různých velitelských funkcích až do konce srpna 1918. Poté byl odeslán do Itálie a zařazen k 33. čs. střeleckému pluku bojujícímu tehdy u Doss Alto. Jako velitel jeho II. praporu se v prosinci 1918 vrátil do vlasti, kde se zapojil do bojů s Poláky na Těšínsku a Maďary na Slovensku.
Po skončení války se Sergěj Ingr rozhodl zůstat v armádě natrvalo. Absolvoval Válečnou školu v Praze a jako důstojník generálního štábu působil až do února 1928 ve štábu pražského Zemského vojenského velitelství. Krátce velel hraničářskému praporu 5 v Chebu a následně působil až do konce roku 1933 u 3. oddělení Hlavního štábu (mezitím od října 1931 do října 1932 velel pěšímu pluku 38 v Berouně a absolvoval Kurs pro vyšší velitele). V poslední den roku 1933 byl ustanoven velitelem 16. pěší brigády v Místku a v polovině prosince 1935 se stal velitelem 8. divize v Hranicích. Ne však nadlouho. Již na konci září 1936 byl jmenován zástupcem velitele III. sboru v Brně a tuto funkci vykonával až do března 1939. V osudných podzimních dnech roku 1938 patřil mezi nejtvrdší kritiky kapitulace a podrobení se mnichovskému diktátu.
Do Londýna!
Na počátku okupace stál Sergěj Ingr u zrodu ústředního vedení vojenské odbojové organizace Obrana národa. Na výzvu Edvarda Beneše však již v červnu 1939 odešel do Francie, kde při čs. vyslanectví zřídil vojenskou kancelář, která se po uznání Československého národního výboru (jehož byl rovněž členem), přeměnila v listopadu 1939 na Čs. vojenskou správu. Jako její náčelník působil v Paříži až do června 1940. Po porážce Francie se osobně podílel na záchraně příslušníků 1. čs. divize a jejich evakuaci do Velké Británie, kam odjel až mezi posledními. V Londýně byl 21. července 1940 jmenován ministrem národní obrany naší exilové vlády. Po celou dobu války byl klíčovou osobností čs. zahraničního odboje. Opakovaně však kladl velký důraz na podporu odboje domácího, za jehož reprezentanta v zahraničí se i nadále považoval. Ve funkci ministra národní obrany působil nepřetržitě až do září 1944, kdy se stal hlavním velitelem čs. branné moci.
Další osudy Sergěje Ingra se radikálně proměnily poté, co se na jaře 1945 ujala v Košicích moci nová vláda. Ta již v polovině dubna 1945 předložila prezidentovi návrh, aby bylo funkce zproštěno několik vysoce postavených čs. důstojníků. Mezi nimi i Sergěj Ingr. Ten navíc musel po návratu do osvobozené vlasti čelit pomluvám a lživým obviněním, které zpochybňovaly celou jeho odbojovou činnost. Jednání vlády se v jeho případu vleklo šestnáct dlouhých měsíců. Teprve po osobní intervenci Edvarda Beneše byl rehabilitován a na počátku září 1947 povýšen do hodnosti armádního generála. Ve velení armády se však pro něj nenašla žádná funkce, a proto byl o dva týdny později ustanoven mimořádným vyslancem a zplnomocněným ministrem ČSR u jeho výsosti nizozemské královny v Haagu.
Znovu v odboji
Již 4. března 1948, tedy bezprostředně po únorových událostech, Sergěj Ingr na svůj úřad rezignoval a přesídlil do USA (v ČSR byl v nepřítomnosti degradován na vojína v záloze). Radou svobodného Československa byl v únoru 1949 pověřen řízením rozsáhlé zpravodajské organizace, která byla následně velmocemi uznána jako samostatná spojenecká zpravodajská ústředna. Byl přijat Winstonem S. Churchillem i Charlesem de Gaullem a jako předseda Komitétu pro podporu uprchlých čs. důstojníků se mimořádně angažoval v pomoci bývalým důstojníkům naší armády, kteří se ocitli v exilu a podařilo se mu mnoha našim letcům zajistit znovupřijetí do RAF. Nepodceňoval ani úlohu médií a stal se vojenským a politickým komentátorem Rádia Svobodná Evropa, kde se s ním posluchači mohli setkávat především v rámci víkendového pořadu „Voláme armádu“, a to až do jeho náhlé smrti. Do našich dějin, a to na místo, které mu právem náleží, se mohl Sergěj Ingr vrátit teprve po listopadu 1989. V roce 1991 mu byla v rámci rehabilitace navrácena hodnost armádního generála a posmrtně byl vyznamenán Řádem Milana Rastislava Štefánika.
Závěrem mi dovolte připojit krátkou vzpomínku. Osobně jsme se s generálem Sergějem Ingrem pochopitelně nikdy nepotkali, ale přesto jsem si k němu vytvořil velice blízký vztah. V roce 2005 se na mě totiž obrátil jeho syn Jiří s prosbou, zda bych mu nepomohl zajistit převoz otcových ostatků z Paříže do České republiky. Řadu měsíců se táhnoucí vyjednávání s francouzskou stranou nakonec skončilo (i díky tehdejšímu našemu velvyslanci ve Francii Pavlu Fischerovi) úspěšně a urna s ostatky pana generála doputovala do České republiky. Následná jednání, kam bude pan generál uložen k poslednímu odpočinku, se táhla několik let. Hovořilo se o Národním památníku na Vítkově, avšak ten právě tehdy procházel náročnou rekonstrukcí, a tak bylo nakonec rozhodnuto převézt generála Ingra do jeho rodiště.
Můj generál…
Mezitím byla šest dlouhých let jeho urna uložena v mé kanceláři a já jsem mu každé ráno po příchodu do práce zasalutoval. Slavnostního pohřbu jsem se bohužel nemohl zúčastnit. Právě tou dobou jsem byl totiž shodou náhod na několik týdnů služebně v zahraničí. Hned po návratu však vedly mé první kroky s kyticí růží do Vlkoše. Ke hrobu generála Sergěje Ingra. Mého generála…
Plk. gšt. Eduard Stehlík je vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice. Je známý především jako popularizátor českého odboje. Byl mimo jiné ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. V letošních volbách do Senátu PČR kandiduje jako společný kandidát ODS a KDU-ČSL v obvodu č. 24 – Praha 9.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
Užíváme cookies jen k tomu, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek a pro přehled o návštěvnosti. Nepoužíváme žádné cookies třetích stran kromě Google Analytics. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky, předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.SouhlasímOdmítám