Toxická nebo tradiční maskulinita?

Pokud jde o samotný obsah reklamy, mají pravdu ti, kteří říkají, že ta reklama vyzývá muže, aby byli lepší, než ti, co šikanují, nepouštějí ženy ke slovu, obtěžují a podobně. To ta reklama totiž skutečně dělá. Jenže to není důvod, proč třeba mně osobně vadí. A troufám si říct, že to nejspíš nebude ten hlavní důvod, proč je proti té reklamě takový odpor. Kdyby totiž lidem – například v Česku – vadila propagace mužství férového, čestného, neobtěžujícího, pomáhajícího slabším, tak by bylo jméno Jaroslava Foglara dávno zapomenuto a Rychlé šípy by byly označovány za propagandu a nikdo by je nekupoval svým dětem. Přesto je svázaný výtisk komiksů Rychlých šípů pořád, od doby, co vyšel, k dostání po neustálých dotiscích a je to kniha, která se ve velkém nákladu tiskne, prodává a znovu a znovu vydává. V zemi, která je údajně zemí „šovinistů“, kde je „toxická maskulinita“ standard. Není ten rozpor pozoruhodný? Proč tedy ta reklama zvedá ze židle?

Toxický vůdčí muž?

Nemohu mluvit za všechny muže, budu tedy mluvit za sebe, a třeba se v tom někdo najde. Osobně jsem na Jestřábovi a jeho knížkách a komiksech vyrůstal, a nejen Mirek Dušín, ale třeba takový Vinnetou nebo Old Shatterhand pro mě byly obrovské vzory, pokud jde o to, s kým jsem se, jako dítě identifikoval. Spravedliví, rovní, čestní, ale zároveň naprosto jednoznačně bezvýhradně „maskulinní“; v životě by mě nenapadlo, že Old Shatterhand jako vzor ohrožuje moji mužnost.

Na té reklamě mi vadí ten podtón. To ukazování prstem. Ten kontext v rámci současné kulturní války v anglosaských zemích, podle něhož jsou celé principy, tradičně označované jako „mužské“, jako například soutěživost, snaha dominovat nad ostatními, tvořit hierarchie, do kontextu „toxické maskulinity“ zahrnuty hned vedle sexuálního obtěžování, šikany nebo nepouštění žen ke slovu. Reklama od Gillette se přesně na téhle vlně veze, je to kontext, ve kterém vznikla; rozhodně to není jenom apel typu „chovejte se slušně“. Jistě si říkáte, že snaha o dominanci zní jednoznačně toxicky, ale je to skutečně tak? Dominance a konkurence nemusí znamenat násilí nebo dehumanizace ostatních. Dominance je princip, který může být využitý k dobru, stejně jako zneužitý k šikaně ostatních. Když se skupina lidí dostane do potíží, otázka, jestli se mezi nimi ukáže vůdce, který ví, co dělá, a organizuje záchranu všech tak, že přikazuje jednotlivým lidem, co mají dělat, je stejně tak otázkou života a smrti, jako otázka, zda ho ostatní budou poslouchat, nebo ne. Současná kulturní levice totiž nebojuje jen proti šikaně (to samo o sobě by bylo chvályhodné), ale bojuje proti hierarchiím jakéhokoliv druhu.

K boji proti hierarchiím patří i snaha dělat „ze všech vítěze“, která začíná medailemi pro všechny za účast a končí tím, že se úplně vytrácí princip „aby mě za někoho uznali, musím si to nejdřív zasloužit nějakým úsilím“. Příklady takových procesů jsou splnění podmínek pro udělení občanství, legální změnu pohlaví, nebo, a co je úplně nejhorší, dosažení určité kvalifikace pro to, aby člověk vystoupil jako autorita. Místo toho prosazuje sebeidentifikaci a chce, aby společnost uznala člověka tím, kým se subjektivně cítí, s tím, že neuznání takového pocitu označuje za bigotnost. Ale to jen tak na okraj – dnešním tématem je přeci toxická maskulinita.

Tady je potřeba říci, že maskulinita, jak se chápala v době našich otců a dědů rozhodně škodlivá, pro samotné muže, byla a je; a kvůli tomu, že trvá déle, než „rodinná paměť“, má společnost tendenci ji považovat za „tradiční“. Nic nemůže být dále od pravdy.

Rytířské mužství a maskulinita otroků

Jistě si mnozí čtenáři všimli, že všude po západním světě, včetně České republiky (a ve společnostech, které jsou patriarchálněji založené, než ty západní, je to ještě horší), převyšuje sebevražednost mužů několikanásobně sebevražednost žen. Kratší průměrnou délku dožití mužů považujeme za „biologickou danost“, jako něco, co prostě „tak je“. Jenže je to tak opravdu? Když se podíváme nad tím, co způsobuje mužům předčasnou smrt, jakož i výrazně silnější psychické problémy s tragickými konci, uvidíme zejména popírání vlastní slabosti; snahu o to, vypadat vždy jako silný a všemocný. To vede k neschopnosti projevovat pořádně emoce (a tedy provést něco jako „duševní hygienu“), k pocitu, že jednotlivé selhání delegitimizuje muže jako takového (proto mnoho mužů, kteří přijdou o práci, končí špatně, protože nevidí takovou událost jako prostou událost, ale jako zpochybnění toho, kým vůbec jsou), k neschopnosti pečovat o své zdraví a chodit na preventivní kontroly, v horším případě i k neschopnosti jít k doktorovi, když mu něco je. Výčet tím zdaleka nekončí: snaha zbytečně riskovat, aby si muž „zachoval tvář“, „neskončil druhý“ a podobně, i za cenu, že tím ohrozí samotné základy toho, co se mu podařilo během života vybudovat.

Tohle všechno mužům objektivně škodí. Škodí to jejich zdraví, zkracuje jim to život, o snižování jeho kvality nemluvě. Dělají to proto, že cítí na sobě tlak okolí, který jim říká „nefňukej a zatni zuby, buď chlap“, protože tak to bylo odjakživa, ne? Chyba lávky.

Tento koncept mužnosti je, historicky vzato, vlastně docela nový; není starší než počátky průmyslové revoluce. Podíváme-li se do starověkých eposů, antických dramat a mýtů, středověké poezie či konceptu rytířství, nic z toho tam nenajdeme. Staří hrdinové běžně plakali, projevovali své emoce a svou maskulinitu vnímali zejména jako ochranitelskou, jako otázku cti, která nebyla zase tak daleko od toho Mirka Dušína. Dnešní maskulinita, proti které například feminismus (vcelku oprávněně) brojí, totiž vychází z toho, jak se viděli dělníci v průmyslové éře. Jako nezranitelní roboti, co mají vykonávat to, k čemu je společnost postavila.

Je to maskulinita otroků, kteří chtějí dokázat svému pánovi, že na jejich životě nezáleží, že jejich problémy jsou nedůležité ve srovnání se záměrem, které pro dotyčného jeho pán má. Takový člověk totiž byl poslušným, nereptajícím dělníkem či kanonfutrem v armádě. Maskulinita člověka, který je na trhu otroků a musí mít dost velké svaly a odhodlání dělat, co mu pán řekne, aby si ho pán koupil a třeba i uznal, jak dobře mu slouží. Na rozdíl od dnešního mainstreamového feminismu ovšem nevidím cestu v tom, udělat z mužů „druhé ženy“; volám spíše po návratu k antickému či středověkému ideálu. Abych to upřesnil: k ideálu, který měla antická či středověká patricijská společnost.

V prvé řadě se musíme zbavit industriálního rouhačského přesvědčení, že člověk, aby byl sebe hoden, musí být dokonalý. Dokonalý je, například podle abrahámovských náboženství, Bůh, ne člověk. Člověk je nedokonalý, chybující, a měl by si toho být zatraceně dobře vědom. Každé dílo, které rukou člověk vznikne, ať je to budova, stroj nebo software, obsahuje chyby. Je-li něco naší nedílnou podstatou, je nesmysl se za to stydět. Jsem emocionální? Bolí mě něco v břiše, co mi dělá starosti? Trápí mě něco? Pokud to zapřu a budu před okolím hrát dokonalého, rouhám se (popírám vlastní nedokonalost a hraji si na Boha) a lžu v důsledku pouze sám sobě.

Od pýchy k pokoře

Schopnost akceptovat svoji nedokonalost se vším, co z toho vyplývá, je nejen tou skutečně konzervativní ctností, ale zároveň je to cesta ke smíření se samého se sebou; a jak může někdo, kdo není smířen s vlastní podstatou, být smířen se svým okolím? Víme dobře, že spousta lidí, kteří dělají všechny ty negativní věci, které reklama Gillette ukázala, tak činí z důvodu úzkosti z vlastní nedostatečnosti; mají potřebu stáhnout ostatní dolů, protože mají sami ze sebe pocit, že jsou sami „dole“. Nemá to nic společného s tím, že jsou muži.

Co takhle místo paternalistického peskování všech mužů za negativní projevy některých z nich se radši podívat na příčinu takového chování? Každý trubadúr z přelomu 11. a 12. století by vám dnešními slovy řekl, že rytíř, který o sobě nepochybuje, je idiot. Muž, který by trval na tom, že nemá slabosti, by se podle Tomáše Akvinského rouhal proti Bohu. Opravdu úpornou snahou o zachování maskulinity našich otců a dědů ctíme tradice, které naši civilizaci učinily nejlepší civilizací všech dob?

Těžko. Ovšem odpovědí na potřebu změny není ani pokrytecký korporátní aktivismus, ani intersekcionalita a kult oběti, který přináší kulturní levice. Odpovědí je posun pryč od toxického světa devatenáctého století; století pýchy a víry v lidskou dokonalost, který po sobě přinesl akorát desítky milionů mrtvých.