„Nesouhlasit s manželstvím homosexuálů znamená být jako běloch v USA v padesátých létech, co nepřiznával občanská práva černochům.“ Není to poprvé, co něco podobného slyším a kolikrát si u toho řeknu, jestli by teď pastor Martin Luther King šel v čele průvodu Gay Pride nebo by naopak bojoval na opačné straně barikády za tradiční rodinu. Doufám v to druhé, ale to se už nikdy nedozvíme. Každopádně žádná uzákoněná segregace proti homosexuálům, pokud vím, neexistuje. Nemáme v autobusech oddělení pro hetero a homo, ani se homosexuálům nezakazuje volit, ani nemají segregované bary (a pokud ano – tak dobrovolně, protože si takové bary sami založili).
V životě se ovšem všichni setkáváme s různými formami diskriminace. Od školky po domov důchodců se vypořádáváme s tím, že jsme tlustí, hubení, zrzaví, hezcí, potetovaní, oškliví, moc hloupí či moc chytří, pedantští nebo chaotičtí a někomu to vadí. Anebo někomu prostě nejsme sympatičtí bez jakéhokoliv důvodu. Zkrátka proto. A tlusté lidi nevezmou k hasičům, ošklivé holky k modelkám, z ženy před mateřskou neudělají šéfovou firmy, homosexuála nevezmou jako vychovatele do katolického internátu. Různé skupiny lidí na to reagují různými adaptivními strategiemi, které se často ukazují jako překvapivě účinné. Například drží spolu. A věřte mi, že při budování jakékoliv kariéry je taková parta „hochů, co spolu mluví“ k nezaplacení. Vzpomínám si na jednoho vysokého státního úředníka, který skoro na každé recepci potkával i svého mnohem níže postaveného úředníka. Byl to homosexuál a ostatní homosexuálové, kteří pracovali jinde, ho zvali. Podobně asi fungují i svobodní zednáři či Opus dei, nevím. Je to ostatně vcelku přirozené. V někdejší Jugoslávii si takhle například pomáhali nepočetní Černohorci, až bylo v Bělehradě pověstné, kolik je tam černohorských ředitelů… Lidé zkrátka na nejrůznějším základě vytvářejí svoje zájmové skupiny, hrají to „já na bráchu, brácha na mě“ a tím vlastně diskriminují ostatní, protože k nim taky nepřistupují stejně jako ke svým“. Protože nikdy nikdo nebude přistupovat stejně ke všem lidem. Když si jedete koupit víno na Moravu, tak je také rozdíl, jestli jste Pražák nebo z Hodonína. Bereme to ovšem s nadhledem jako projev celkem neškodné regionální svéráznosti.
Stát má zajistit, že jsou si všichni rovni ve výkonu svých základních práv, ale představa, že se podaří vytvořit ideální společnost, kde nikdo nebude hodnocen podle svých nejrůznějších charakteristik je nejen iluzorní, ale i nebezpečná. Výrazně nebezpečnější, než ta trocha skutečné (či častěji iluzorní) neformální diskriminace, kterou všichni nějak přežijeme. Naopak snaha o absolutní toleranci vede k diktatuře tolerance, kdy už není možné na veřejnosti dělat si legraci z nikoho (žen, židů, černochů, cikánů, homosexuálů, katolíků..), až proti tomu musel třeba v Anglii jistý Rowan Atkinson (známý spíš jako Mr. Bean rozjet kampaň za právo dělat si z lidí legraci („Feel Free to Insult me“ – „Klidně mě urážejte“) .
A samozřejmě, homosexuálové to budou mít vždycky o trochu těžší, protože jejich osobní a sexuální život není úplně přirozený, (ať podle Boha nebo podle evoluce), v leckom nevzbuzuje příliš lákavou představu, leč přes tuto skutečnost by jim jistě neměl nikdo kazit život. Tam pak nastupuje rovnost před zákonem a pokud nějaký tupý hromotluk zbije homosexuála, má být (a je) potrestán jako ostatně jakýkoliv hromotluk, který někoho bezdůvodně zbije. Fakt, že se u nás něco takového neděje, je dokladem, že homofobie zjevně není příliš rozšířená. Ale vyžaduje to jistou zdrženlivost z obou stran a ne hurá akce typu gay Pride, eventuálně požadavky na to, aby si celý zbytek společnosti povinně myslel, že manželství homosexuálů je prostě jako jakékoliv manželství a kdo si to nemyslí, je zlý homofob.
A pokud chcete vědět, do jak absurdních konců může boj s diskriminací dojít, můžeme si připomenout jeden, už deset let starý, případ z Velké Británie. Seržant Leslie Turner tam získal 30 tisíc liber mimosoudním vyrovnáním poté, co zažaloval Scotland Yard. Seržant Turner byl prvním černošským důstojníkem v Londýnské městské policii, který se stal královským bodyguardem. Jeho prací bylo chránit Její královskou výsost, vévodkyni z Cornwallu – tj. Camillu, manželku prince z Walesu, i když v důsledku podivných britských zvyklostí ji princeznou z Walesu nenazývají. Každopádně, seržant Turner přestal být královským osobním strážcem loni na jaře a následně podal svou žalobu proti „rasové diskriminaci.“ Tady je jádro pudla: tvrdil, že byl povýšen nad své schopnosti jen proto, že je černoch. Kdyby byl bílým policistou, přidělili by mu práci odpovídající jeho schopnostem a on by ji dělal dobře a byl by ve své práci šťastný. Místo toho, protože měl tu smůlu být černým policistou, jej jeho politicky korektní nadřízení vybrali na práci, pro niž neměl schopnosti, což mu přineslo neštěstí a nespokojenost. Tím, že diskriminovali v jeho prospěch, protože je černoch, ve skutečnosti diskriminovali proti němu, rovněž proto, že je černoch…
Matyáš Zrno
Autor je šéfredaktorem Konzervativních novin
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
