Také já mám pár postřehů k volbám do zastupitelstev krajů, které právě proběhly. Každý jeden ten postřeh je takové malé Kolumbovo vejce, ale v souhrnu to, domnívám se, tak úplně triviální není. Vše se točí kolem koalic…
Koalice ve volbách do zastupitelstev krajů vznikaly různé. Svou prostou a snadno pochopitelnou úlohu v tom hrají osobní sympatie a antipatie. Není vůbec nic výjimečného na tom, když členové jedné a té samé politické strany se navzájem nesnášejí a házejí si klacky pod nohy, jen aby „to druhé křídlo“ nezaznamenalo úspěch a příště „ta naše frakce“ nebyla třeba znevýhodněná při obsazování kandidátek. Zato členové stran různých si takto vzájemně nekonkurují a mohou spolu vycházet tím lépe, o co vzdálenější jsou „cílové skupiny“, které se snaží volebně oslovit – a tedy o co víc na sebe případně štěkají v médiích.
A tak zatímco v jednom kraji může převažovat (např.) v TOP09 frakce, která spíše pěstuje dobré vztahy s představiteli ODS nebo STAN, v kraji jiném má větší slovo křídlo preferující Zelené či Piráty… Jenže takhle napsáno to vypadá, jako by snad šlo o program… Ale nejde. Klidně to může být i tak, že představitelé jednoho a téhož křídla konkrétní strany dobře lidsky vycházejí v různých krajích s representanty různých stran – a „ty druhé“, s jejichž kolegy se tak báječně spolupracuje v sousedství, nemůžou vystát.
Síla a slabost
Jihomoravští a zlínští představitelé KDU-ČSL budou v průměru vždy obtížněji trávit případnou účast své strany prakticky v jakékoli celostátní koalici. Jejich zkušenost říká, že nic takového není třeba – oni mají ve svém kraji „své jisté“. Slyší sice, co jim kolegové třeba z takového kraje Ústeckého říkají, ale ve skutečnosti si to nedokáží zvnitřnit – nebo jen velmi málo.
Nějak takhle to přitom není pouze v KDU-ČSL… TOP09 je dnes skutečně silnou stranou jen v Praze a blízkém okolí. O celostátních krocích strany se přitom logicky významnou měrou rozhoduje tam, kde je strana volebně silná, a naopak regiony, které by ochotně a rády nějakou tu koalici uzavřely, nemají uvnitř strany dostatečně silný hlas. Pokud tedy strana nemá volební podporu více méně rovnoměrně rozloženou napříč celou zemí, mohou snadno dva tři nejsilnější a dostatečně sebevědomé regiony jakékoli její snahy o zapojení se do celostátní koalice zhatit – i proto, že právě representace těchto silných regionů může případným uzavřením koalice nejvíce ztratit při obsazování volitelných míst na kandidátce.
Koalice není tranzitivní relace
Přenesli jste se přes tento mezititulek? Gratuluji! Zde sladká odměna: když 3 je menší než 5 a 5 je menší než 10, víme najisto, že 3 je menší než 10. Ale když je, dejme tomu, strana ODS schopná uzavřít koalici se stranou TOP09 a TOP09 je schopná uzavřít koalici, například, se Zelenými, vůbec to neznamená, že ODS je určitě schopná koalovat se Zelenými. Relace „být menší než“ tranzitivní je – „být schopen uzavřít koalici“ zkrátka tranzitivní není.
A tentokrát mám na mysli skutečně program. Představit si takovou situaci jistě není žádný problém a z povolebních koalic to známe notoricky: prostě „středová strana“ může najít společnou řeč jak s někým, kdo je nalevo, tak s někým napravo – zatímco levice a pravice jsou už vzájemně vzdálené příliš. Pochopitelně nemluvím o situacích, kdy se „programovou vzdáleností“ maskuje jiný, skutečný důvod nechuti spolupracovat…
Politika není matematika
Samostatnou kapitolou je umělé konstruování – jakési mechanické skládání koalic jen podle toho, jak by to pěkně vyšlo, kdyby se to takhle dalo udělat. V pestré džungli českých a moravských trpasličích politických stran se dokonce vyskytují lidé, kteří se domnívají, že by bylo rozumné i úspěšně (tedy se ziskem mandátů) proveditelné sestavit kandidátku pro volby do Poslanecké sněmovny, která by byla zaštítěna prakticky libovolnou z těchto maličkých stran či dokonce čistě za tímto účelem nově založenou stranou (aby formálně nešlo o koalici, ale kandidátku strany jediné…), a na které by se shromáždili zástupci mnoha z nich – od prava do leva, od severu k jihu, od nebe po peklo. To je samozřejmě extrémní, ale hezky to ilustruje onu bludnou představu, že politiku lze takto instrumentalizovat. Nelze.
Opustíme-li tu džungli, můžeme střízlivě připomenout, že kompatibilita politických stran v koalici (či obecně v těsné spolupráci, ať už je formalizována jakkoli) je klíčová. Předně se nesmí rozštěpit ani jedna z koaličních stran – všechny zúčastněné musejí být ve své naprosté většině nejen s koalicí smířené, ale koalici kladně nakloněné, protože bez kladně nakloněných členů není možno efektivně vést žádnou předvolební kampaň. Aktivisté, v tom nejlepším slova smyslu, jsou pro ni nezbytní a, jak známo, kdo chce zapalovat… Pro koalici tak nestačí získat rozum vlastních členů – je nezbytné získat i jejich srdce a to je mnohem náročnější úkol, než je jen suše přesvědčit tím, že volební systém prostě říká to a to a bez koalice to nevychází…
A hned ve druhém sledu je tu pak zásadní otázka voličů, která je sice zodpovězena až na závěr, ale klást si ji je nutné na samotném začátku. Vždy se najdou skalní fanoušci, kteří se nesmíří s tím, že jejich klub spolupracuje s jinými, s těmi ďábly – a pokud k tomu dojde, prostě jej zavrhnou… Stejně tak tu vždy budou občané, které osloví právě koaliční spolupráce, tedy že v jejím rámci budou otupeny ostré hrany programů všech zúčastněných stran; ostré hrany, které odrazovaly takového voliče od volby každé jedné zúčastněné strany, přičemž po jejich koaličním uhlazení je pro volbu koalice získán. Hlavní otázkou je, zda konkrétní koalice přiláká více takových konsenzuálnějších voličů, než všechny zúčastněné strany ztratí svých skalních fanoušků. Jsem přesvědčen, že aby se dostavil co nejvýraznější kladný synergický efekt, musí mezi spolupracujícími stranami být velmi solidní programový překryv a ta shoda musí být významná zejména v těch oblastech, které společnost aktuálně považuje za palčivé. Bude prostě málo platné, že dvě strany, které se pokoušejí uzavřít koaliční spolupráci, mají identické názory třeba na (jistě důležité) progresivní zdanění, ale jedna chce zamezit jakékoli imigraci, zatímco druhá by ráda přivítala jakéhokoli příchozího – což prostě budí řádově jiné emoce, než daňový systém.
Poslání
Koalice v krajských volbách vznikaly různé a usuzovat z jejich složení, že když mohla jít strana A se strnou B támhle… a strana B se stranou C zase jinde, tak celostátně bude fungovat koalice A-B-C, je poněkud mimo realitu. Ne, explicitně to takhle, pokud vím, nikdo neřekl, ale přesto mám neodbytný dojem, že podvědomě o tom právě takto řada lidí uvažuje. Ne, explicitně to nikdo neřekl, ale těch náznaků už pár bylo… „Vyzkoušeli jsme si spolupráci…“. Politika není matematika, ale v plném rozsahu platí, že schopnost už jen dvou politických stran uzavřít volební koalici na krajské úrovni je podmínkou nutnou pro to, aby byly tytéž strany schopné uzavřít koalici celostátní – podmínka postačující to není ani náhodou.
Velmi si vážím vnitřních demokratických mechanismů v politických stranách. Není nic silnějšího, než rozhodnutí, na kterém panuje široká shoda – tím spíše tam, kde jsou tmelem společné politické názory a ne třeba provázaný systém protislužeb v rámci politiky pojímané jako pokračování podnikání jinými prostředky… Podobně, jako např. vyváženost mezi pravomocemi ústřední federální vlády a jednotlivých států v USA, musí však být vyvážené pravomoci vedení politické strany a regionů – to si jistě uvědomuje každý, kdo kdy měl co do činění se stanovami jakékoli politické strany.
Mně se však zdá, že v řadě stran jsou v praxi dlouhodobě partikulární, regionální zájmy v součtu vlivnější, než je zdrávo, tedy zásadně vlivnější, než řádně zvolené vedení se sebesilnějším mandátem. Pro případné uzavření celostátní koalice, která by měla šanci vyprovodit pana Babiše ze Strakovy akademie (a tím pádem prakticky jistě z politiky vůbec…), je však role předsednictev a jejich schopnost dovnitř svých stran „prosadit svou“ naprosto klíčová – a to, ze shora uvedených důvodů, i v případě splnění onoho zásadního požadavku značné programové blízkosti v podstatných otázkách. V politických stranách, kde jsou tmelem společné politické názory, by však nemělo být vedení od svých členů nějak odtrženo, a pak ono „prosazení“ není otázkou principiální, ale spíše času a formy.
Nemyslím si, že je to nějaká nová informace. Zato se však domnívám, že je třeba ji nasvítit – proto, aby se všichni, v dotčených předsednictvech i regionech, usebrali a nepouštěli ji ani na okamžik ze zřetele.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!