Říkalo se, že socialistický zemědělec má pět největších nepřátel: Jaro, léto, podzim, zimu a světový imperialismus. Jako každý vtip má i tento racionální jádro – bez toho by nebyl vtipný. Každý, kdo zažil vládu komunistů, si moc dobře pamatuje, že byli až obsesivně zaujatí hledáním nepřátel. Vnějších, vnitřních, reálných i zcela smyšlených. Bez nepřátel, proti kterým se bojovalo, by komunisti ztratili svou akčnost, na které si zakládali, a lid by je snad, nedopouštěj Lenin, mohl považovat za oportunistické, až buržoazní.
Tam, kde střízlivý rozum viděl komunistický šlendrián a neschopnost, tam bystrý uvědomělý mozek odhalil spiknutí záškodníků, řízených ideodiverzními štvavými vysílačkami z USA a agenty revanšistických imperialistů.
Dokonce i v období všeobecného rozkladu společnosti, zvaném normalizace, kdy říznou ideologii nahradila stagnující korupce lidu, zůstala bojová rétorika zachovaná. Neznalý občan si mohl myslet, že se ocitl uprostřed válečné vřavy: bojovalo se o zrno, zasazovaly se nesmiřitelné mírové rány imperialistickým válečným štváčům a vyhlašovaly se války plýtvání a rozkrádání majetku.
Naštěstí celý boj probíhal, jak bylo v té době zvykem, spíše v hromadných sdělovacích prostředcích než v běžném životě. Tam zůstaly z bojové rétoriky zachované jen všudypřítomné fronty.
Časy se mění, válka zůstává
Čas oponou trhnul, jak se tehdy rádo říkalo, a vláda komunistické strany se odporoučela na smetiště dějin, kam se už před ní měl dle komunistů dávno odebrat kapitalismus, vykořisťování člověka člověkem, kybernetika a další buržoazní pavědy nebo třeba prohnilá dekadentní kultura. Vypadalo to, že stačí počkat, až poslední komunista zhasne, a tím skončí i ta poslední bitva, co se o ní zpívalo v Internacionále, že vzplála.
No, neskončila. Bolševický komunismus totiž před rozkladem stihnul naklást vejce. A tak co na Východě shnilo, to na Západě přežilo v intelektuálních kruzích, které svůj utopický sen o spravedlivé společnosti, navržené sociálními inženýry tak, aby se všichni měli objektivně dobře, pokud možno pod jejich moudrým a vědeckým vedením, snily dál, bez ohledu na realitu.
Diskreditace komunistických idejí a boje proti kapitalismu vydržela, alespoň u nás, po celá devadesátá léta. Kdokoli s něčím takovým vylezl, byl označen za starou bolševickou strukturu, a tak se raději zatáhnul a v ústraní čekal na lepší časy. Zároveň dorůstala generace, pro které byl socialismus jen vzpomínka z raného dětství, zatímco „blbá nálada“ a všeobecně posilující frustrace konce devadesátých let čerstvou realitou.
Mladí lidé doma poslouchali, jak támhle rozkradli fabriku a vytunelovali druhou a lidi jsou bez práce. Jejich rodiče frflali, že marka není za korunu a za tohle že klíčema nezvonili, v televizi obden hřímal Bimbo Zeman o spálené zemi v rozvratu… Tomu snadno uvěříte, obzvlášť když cool děcka podnikatelů mají skvělé ohozy a značkové věci, zatímco vy chodíte v kalhotech z tržnice. Je logické ptát se, hlavně v tom věku, kdo za takovou nespravedlnost může. Každé ucho, ochotné naslouchat, však brzy najde ústa, která budou ochotná říct, co chce slyšet. A tady je příležitost pro neomarxisty pošeptat do naslouchajícího ucha: může za to třídní útlak, sociální nespravedlnost, a jediná cesta k nápravě téhle křivdy je svrhnout kapitalismus a kapitalistům sebrat jejich majetek.
V roce 2000 se poprvé nová levice v České republice odhodlala k akci. Tehdy ještě za výrazné internacionální pomoci, hlavně od italských soudruhů z hnutí Ya Basta! Protesty „proti ekonomické globalizaci“ ukázaly, že neomarxisti i v ČR najdou mezi mladými lidmi dost ochotných posluchačů, a že mají reálnou sílu nastolovat témata pro veřejnou diskusi.
Neomarxistické hnutí je od té doby na vzestupu a stalo se pro chytřejší část populace salonfähig antisystémovou alternativou k brachiálně militantnímu náckovství a národovectví.
Manuál agitátora
Metoda jejich práce je stále stejná: najít oblast, kde je nějaká lidská nespokojenost, formulovat ji jako téma pro veřejnou diskusi, dodat k tomu potřebné teoretické zázemí a pomalu ji osamostatnit jako společenský fenomén a problém. S konkretizovaným problémem pak pracovat ve veřejné diskusi, nabízet ho coby námět pro umění, jako mediální téma, jako bezprostřední ohrožení, o němž je potřeba hovořit, jako téma, které přeci zasahuje každého, které není levicové ani pravicové…
K tématu se vytvoří několik občanských iniciativ, které začnou zastupovat nespokojené občany. Občanské iniciativy se vhodně propojí s jinými, které už protestují proti dříve inkubovaným tématům, ke společnému postupu. Leckdy jsou iniciativy dokonce od začátku personálně propojené, až totožné.
Osloví se vhodní politici, kteří jsou ochotni problém vzít za svoje politické téma – snazší práce je samozřejmě s těmi, kteří už předchozí témata přijali. Důležité je vyvolat dojem, že to téma řeší všichni, nebo aspoň velká část lidí (samozřejmě ta odpovědnější, aktivnější, uvědomělejší část…)
Důležité je, aby se inkubovaným problémem začalo zabývat několik týmů z univerzit – na zahraniční práce se bude odkazovat, domácí akademici mohou vystupovat v debatách. Tím se celý problém přesune z oblasti společenské a politické do oblasti vědeckého poznání. Věda má totiž stále obrovskou legitimitu a „vědecké poznání“ se do myslí lidí dostává mnohem snáz než třeba „politická debata“. Jakmile přijdete s argumentem „dokázali to vědci, odborníci, rozumíš!“, sklopí posluchač obranné filtry a přijme řečené jako fakt, o němž se nepochybuje.
Ideální je, když se podaří, aby s tématem vyšli do ulic reální znepokojení lidé. Jakmile začnou proti něčemu protestovat, je půda ideálně připravena, zorána a pohnojena. Uši jsou nastraženy a poslouchají.
A pak „je potřeba vnést naše témata do jiných protestů“, jak třeba zde píše pan Májíček. Pokud je vám to jméno povědomé, tak máte dobrou paměť: je to tentýž Májíček, který organizoval protesty proti radaru v Brdech z hnutí „Ne základnám“ v roce 2009. Dnes si celou akci, o níž i BIS říká, že byla výrazně podporována Ruskem, velmi pochvaluje („Porazili jsme impérium“).
Proto se na různých protestech objevují lidé, kteří agitují: „Nestačí odstranit Babiše, musíme odstranit kapitalismus“. „Zachraňte klima, zničte kapitalismus.“ Na sociální nerovnost, na práva žen, na práva LGBT, na všechno mají jednotný recept: „Za to může kapitalismus, který se přežil. Je potřeba ho zničit!“
Údiv mnohých účastníků demonstrací proti rasismu a xenofobii, které se odehrávaly před pár lety v souvislosti s migrační krizí, byl docela slyšitelný. „Přišli jsme vyjádřit nesouhlas s xenofoby, tak proč se tu objevují lidé, kteří agitují proti kapitalismu?!“ No, objevili se tam, protože to tak dělají: infiltrují.
Z anglosaského světa se dnes zpátky šíří celý svazek hnutí, která jsou na pohled různá, ale mají společný základ. Kulturní válka, jak se tomu někdy říká (a dobře ji popisuje Andrej Ruščák), není nic jiného než marxismus v balení pro člověka 21. století. Starý dobrý třídní boj ožívá, „poslední bitva“ se opět rozhořívá. A s ní i hledání nepřátel, na které se dá ukázat. Tradičním nepřítelem pro neomarxisty je každý, kdo proti nim vystupuje; v radikálnějších chvílích každý, kdo není jednoznačně na jejich straně. Starší pamatují heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Platí stále.
Mimochodem, fakt, že „starší pamatují“, z nich dělá automaticky nepřátele. Do slovníku neomarxistického agitátora tak patří „OK boomer“ stejně jako „staří mužové, kteří brání zbytky svého světa“. Starý muž, což je pravděpodobně každý 40+, si totiž nejen pamatuje, ale zároveň mívá zajištěnou existenci a je soběstačný. Takoví lidé nebudou poslouchat řeči o nutnosti svrhnout kapitalismus, protože ho sami budovali a věří v něj. Zatím jsou ochotni naslouchat třeba ekologické problematice, ale tezi, že pro boj proti změnám klimatu je nutné svržení kapitalismu a nastolení „ekologické diktatury“, odmítají. I proto je racionální otázka změny klimatu převedena na boj: staří „bojují za zachování svého neekologického světa“ a „brání pokroku“, a proto „mladí“ musí bojovat za čistší planetu proti starým! Ne spolu: proti sobě…
Kromě měkkých nepřátel, což jsou lidé nerozhodnutí či politicky neaktivní, popřípadě lidé, kteří se hlásí k principům individuální svobody a individuální zodpovědnosti (a jsou za to novými politruky nazýváni „libtardy“), mají neomarxisté i své tradiční silné nepřátele, proti kterým bojují s obzvláštní chutí.
Kapitalista
V první řadě to je globální ekonomika. Personifikovaně pak nadnárodní koncerny. Paradoxní je sledovat, jak se mnohé z nich začínají verbálně hlásit k neomarxistickým tématům a přejímat je. Je to samozřejmá reakce – když tato témata rezonují ve společnosti, je dobré se k nim přihlásit, protože to může prospět byznysu. Když na to přijde, budou vyrábět a prodávat i trička a placky s nápisem „zničte nadnárodní korporace“. Byznys je byznys. A možná je někde v pozadí i naivní víra, že kdo se přihlásí k myšlenkám neomarxismu včas, ten případnou změnu společenského klimatu přežije bez úhony. Asi jako živnostníci, co vstupovali do KSČ.
Fašista
Další vnější nepřítel je fašista. Pozor, ne nacista – snad proto, že nacisté jsou „národní socialisté“, a slovo „socialismus“ by tím mohlo získat nežádoucí konotace. Ve škole jsme se za normalizace učili o boji proti německým fašistům, později jsem se dozvěděl, že „fašismus“ byl pro Sovětský svaz univerzální nepřítel a do jisté míry ekvivalent pro „kapitalismus“. A tak zatímco zbytek světa rozlišuje italský fašismus a německý nacismus, v sovětských materiálech se vesele bojovalo s „fašistickým Německem“ – ale pozor, to až ve Velké vlastenecké válce!
Dodneška je to slovo téměř erbovním termínem, podle kterého poznáte marxistu a sovětský (či ruský) vliv na sto honů. Jakmile začne někdo tahat „fašismus“, „fašistické postupy“, „fašistické zřízení“, „fašistické tendence“, můžete vzít jed na to, že někde vzadu smrdí onuce sovětského čekisty.
Mimochodem, tohle je v bolševicích tak hluboce zakořeněné, že dodnes ve svých Haló novinách jedou „sudetoněmecký revanšismus”, „landsmanšaft“ a další mumie československé studené války.
Být od marxisty označen za fašistu neznamená nic víc, než že jste pro něj vystoupil z masy běžných, měkkých nepřátel, a bylo potřeba vás speciálně označit coby zavilého nepřítele a polít vás kýblem špíny. Pro začátek… Později třeba přijde „vláda pravdy proti subjektivním názorům“ a „vznešený teror“.
Nevděční chráněnci
Neomarxisté se velmi rádi ukazují jako ochránci práv menšin a utlačovaných. Utlačovaný je kdokoli, kdo podle neomarxistické teorie není privilegovaný, a privilegovaný je bílý heterosexuální muž ze Západu. Všichni ostatní mohou být prohlášeni za utlačované, bez ohledu na to, jestli se tak cítí. Neomarxista pak posoudí míru utlačování a privilegování…
Ochrana od neomarxisty je podobná ochraně od Sovětského svazu: rozhodli jsme se, že vás budeme chránit, takže vás obsadíme, budeme vás řídit, budeme za vás mluvit a vy se nesmíte… pardon, NEMUSÍTE od teď o nic starat, a zejména o svá práva. To od teď děláme my, pro vaši ochranu!
Pro neomarxistu je boj za práva utlačovaných a menšin nikoli cílem, ale prostředkem. Takže není nic paradoxního na tom, že za chudé černochy „bojují“ bílí aktivisté z bohatých rodin a nejlepších škol a jejich jménem požadují práva a výhody, které chudí černoši původně ani nechtěli. Chudí černoši jsou totiž jen prostředkem, jak zasadit další úder „kapitalistické společnosti“, a případné reálné zlepšení jejich situace, pokud k němu dojde, je jen vedlejším efektem. Pokud zlepšení nenastane, je odpověď jednoduchá: „Vidíte, milí utlačovaní, to kapitalismus, to ta takzvaná liberální demokracie vám nechce dát to, na co máte nárok! Nedejte si to vzít!“ A jedeme znovu, o oktávu výš! Cílem není někomu vydobýt svobodu, ale svobodným jejich svobodu omezit.
Neomarxisté navíc, v duchu svého učení, založeném na kolektivismu, vytvořili systém extrémního škatulkování, v němž člověk není individualita, ale vždy příslušník nějaké společenské skupiny, ze které nemůže vystoupit, je jí predestinován, často se do ní narodil, proto takový je a vždy bude, a proto se tedy vždy bude chovat a myslet nějakým určitým způsobem. Klasický problém marxistických teorií, totiž že realita s nimi bývá v rozporu, řeší tradičně: Jakmile se někdo chová jinak, než předpokládají, jedná se u něho o individuální odchylku, kterou je potřeba potlačit, a když to nejde jinak, tak i s jejím nositelem.
Jakmile se někde ukáže gay, který volí konzervativní pravici, sesypou se na něj a vysvětlují mu, že je pomýlený. Jakmile se k tématu „každý muž je sexuální predátor, konec šovinismu!“ vyjádří nějaké ženy, které nevidí situaci tak vyhroceně, dozvědí se od ideologů, že mají internalizovanou misogynii. Když se genderfluidní člověk vyjádří v tom smyslu, že nehodlá bojovat za žádná práva menšin a dělat ze své identity téma pro společenské hnutí, ale že bude dál žít a spokojeně si podnikat, je potřeba ho marginalizovat a vytlačit z veřejného prostoru těmi „správnými“ příběhy. Ideálně ho označit za fašistu, který dle fašistických zvyklostí jde proti „vlastním lidem“.
Odpadlíci
Ještě o kousek horší nepřítel než nevděčný chráněnec je odpadlík. Odpadlík je někdo, kdo se rozejde s neomarxistickým učením a má tu drzost, že o tom promluví, ba co hůř: promluví o neomarxistických metodách, lhaní a manipulaci.
Tradičně fungovala na takové lidi nálepka „zrádce“. A už od Lenina víme, že zrádce, ten je horší než vnější nepřítel, a bude s ním bez milosti zatočeno. Aspoň si ostatní rozmyslí, jestli se jim vyplatí pouštět si někde hubu na špacír!
Pravda
Nepřítel nejzhoubnější. Bolševici vždy věděli, že ve světle pravdy jejich učení neobstojí a jejich moc se rozpadne, proto si, po leninsku, pravdu přivlastnili. Dokonce svoje noviny, vylhané od titulku až po tiráž, nazvali „Pravda“. V praxi tak realizovali rčení o stokrát opakované lži, co se stává pravdou (které, velmi pravděpodobně, nacistický ministr Goebbels nikdy neřekl – ale tak už to s citáty bývá). Pochopili totiž, že výhodu má ten, kdo první hodí špínu a prstem ukáže. To si každý zapamatuje. Až se za dlouhý čas ukáže, že to bylo vylhané, už to nikoho zajímat nebude.
Takže sami volali o porušování lidských práv na Západě, a to ve stejné chvíli, kdy na Sibiři umíralo v jejich lágrech několik milionů lidí. Obviňovali „jestřáby z Wall Streetu“ z přípravy na válku, zatímco sami zbrojili ostošest a plánovali případný útok na západní Evropu. Ukazovali, jak na Západě policie brutálně zasahuje proti demonstrantům za mír, zatímco sami zlikvidovali jakoukoli demonstraci v samém zárodku a postarali se o to, aby buřiči a štváči putovali někam, kde nebudou vidět.
Dnešní bolševici, neomarxisti, pokračují v tomtéž. Ostatní obviňují z toho, co sami dělají, první hází špínu (a samozřejmě tvrdí, že to nedělají, a obviní z toho protistranu), a proti pravdě bojují překrucováním, popíráním nebo ad hominem bagatelizací. Stejně jako proti ostatním svým nepřátelům.
Největšími nepřáteli neomarxisty byli a jsou totiž svoboda, pravda, pluralita, individualita – a světový imperialismus.
V rámci vzájemné spolupráce přenášíme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!