Když je řeč o konzervatismu, bývá často citována věta G. K. Chestertona, že jde o demokracii dávající slovo nejen naším současníkům, ale i našim předkům. Na politické a společenské rovině se tak přispívá k obtížnému a nikdy nekončícímu hledání rovnováhy mezi stabilitou a změnou, starým a novým, trvalým a proměnlivým.
Vše plyne
V každodenním životě se setkáváme s jednotou a mnohostí nebo stabilitou a změnou a vysvětlení jejich vztahu je jednou z nejnaléhavějších otázek každého člověka. Každý člověk si to takto teoreticky uvědomovat nemusí, ale mnoho jeho rozhodnutí vychází z nějaké více či méně uvědomělé filosofické pozice, která jedno či druhé upřednostňuje či dokonce absolutizuje.
V dějinách našeho myšlení se tento spor objevil v poměrně vyostřené a krystalicky čisté formě hned na počátku lidské aktivity, které dnes říkáme filosofie. V šestém století před Kristem rezignoval pod dojmem neustálé změny všeho efezský myslitel Hérakleitos na udržitelnost jakékoli stability. „Vše plyne“, takže „do stejné řeky dvakrát nevstoupíš.“ Dynamika změny je zde absolutizována a obtížný problém slučitelnosti jednoty a mnohosti nebo stability a změny jaksi mizí. Vše plyne, takže to ani nejde rozumově přesně zachytit.
Jiný z velkých předsokratovských filosofů, Parmenidés, předložil argumenty pro vizi světa, který naopak mnohost ani pohyb ve skutečnosti neobsahuje. Svět je tvořen jediným nehybným jsoucnem a veškeré naše vnímání plurality a dynamiky je pouhý omyl. Známý argument jeho žáka Zenóna to ilustruje matematickou úvahou o Achileovi honícím želvu, kterou nemůže dohnat. Argument ukazuje, jak racionální matematická úvaha (poznamenejme, že mylná) odporuje naší běžné smyslové zkušenosti. Proto je podle Zenóna naše zkušenost pohybu a mnohosti zavádějící a nepravdivá. Svět obsahující jedno velké „Jedno“ je ale docela přehledný a nekomplikovaný, takže bude v různých podobách v dalším vývoji lidského myšlení velmi lákavý.
Naše zkušenost nás ovšem učí, že jsou věci stabilní a věci dynamicky proměnlivé. Jsem bezpochyby trochu jiný, než jsem byl včera, natož před několika desetiletími. Jsem to ale pořád já. Má osobní identita přetrvává, zatímco fyzický stav i psychické nastavení se neustále vyvíjí. Nemá smysl se tvářit, že mé „já“ je neustále jiné. Dříve či později mi mou stabilní osobní identitu připomene finanční úřad, neboť bude až metafyzicky trvat na jistotě, že já, který mám platit daně, jsem stejný jako ten, kdo si vloni vydělal peníze na mém kontě. Na druhé straně si ale nemá smysl ani namlouvat, že se nic nemění. Někdy je mi lépe, jindy hůř a tak podobně. Člověk má obvykle tendenci věřit spíše herakleitovské dynamice, protože každodenní změny prostě vidí. Stabilitu osobní identity, stejně jako jiné pevné body našeho světa poznáváme až rozumovou úvahou. A lidé většinou docela obstojně vidí, na rozdíl od výkonů myšlenkových, jejichž výskyt je i v tak vzdělané společnosti, jako je ta naše, zřetelně vzácnější.
Změna jako dobro?
Problém jednoty a mnohosti nebo stability a změny však není pouze od praktického života odtaženou metafyzickou otázkou. Jak už bylo řečeno, týká se našeho běžného života, kdy si tvoříme občanské názory na různé politické vize, právní názory nebo prosazované reformy. Právě slovo „reforma“ se stalo jedním z klíčových slov skoro každé vlády po roce 1989. Stabilita a očekávatelnost jakoby se vytratila a všichni očekávají neustálé změny, pokud možno změny k lepšímu. Co se existence změn samotných týče, tam je ono očekávání naplňováno, neboť se mění neustále vše, od daňových pásem až po tak zdánlivě jasné a neměnné věci jako je rozdíl mezi mužem a ženou. Zdaleka vždy už to ale není změna k lepšímu. Možná, že by stálo za to na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co opravdu stojí za to měnit a co ne, případně jak měnit to, co si změnu zaslouží. Dnešní herakleitovská podoba společenské a politické reality, kdy opravdu „vše plyne“ a není nic, čeho by se dalo rozumně zachytit, totiž přestává rozlišovat, co se měnit má, a co má raději zůstat, jak je.
Ať už se nám slovo „konzervatismus“ líbí nebo ne, důležitý je myšlenkový obsah, který za ním stojí. Bezpochyby není herakleitovským šílením po změnách a novotách. Mohl by ale být parmenidovskou slepotou k jakékoli změně a vývoji, případně jejich vášnivým odmítáním. Takový konzervatismus by však byl stejně nesmyslný, jako je dnešní reformní absolutismus. Jediná rozumná šance je uchovávat čili konzervovat to, co je rozumné, stabilní a osvědčené, a promyšleně měnit to, co se měnit potřebuje. Potřeba dynamické změny některých věcí nás stejně dožene, i když se jí budeme bránit a strkat před ní hlavu do písku. Jde jen o to, zda budeme některé věci měnit rozumně, nebo jestli propuknou živelně a nepromyšleně. Je to samozřejmě cesta obtížná, jako vše, co potřebuje správný úsudek a rozlišování. Ne nadarmo říkali naši předkové, že dobře myslet znamená dobře rozlišovat. A ve věcech společenských a politických musíme počítat s tím, že nestačí nějakou věc promyslet jedním člověkem ve studovně. Bez veřejné diskuse a společného hledání rozumné cesty se v naší společenské realitě prostě neobejdeme. Bohužel právě v tom docela selháváme. Nejenže nejsme trpěliví a připravení na debatu, ale ani nemáme správné znalosti o tom, jak a co přesně v minulosti bylo. A bez takové znalosti se k rozlišení rozumného a nerozumného prostě neobejdeme.
Nedávno jsem slyšel kázání jednoho faráře o ekologii. Bylo výmluvné a jistě moderní. Horoval pro to, že zvířata nesmíme chápat jako pouhý majetek nebo stroje, a že bychom jim měli přiznat i duši, byť ne lidskou, ale přece jen takovou, která jim umožňuje emočně prožívat svůj život. Možná, pozastavil se onen kazatel, že by nás za takové myšlenky ve středověku upálili, ale neměli bychom je dnes otevřít jako výzvu pro církev i společnost? V tu chvíli se mi chtělo po vzoru starozákonních postav roztrhnout svůj šat, posypat si hlavu popelem a nahlas naříkat. Nikoli jako projev pokání za to, že zvířata chápeme jako stroje, ale ze studu nad kazatelovou neznalostí. Středověk totiž zvířatům duši samozřejmě neupíral. Přiznával ji dokonce rostlinám, i když v tomto případě to nebyla duše umožňující emoční hnutí. S chápáním zvířat jako strojů přišel, světe, div se, až osvícený novověk. Středověká církev by nás tedy za rádoby moderní ekologické novátorství rozhodně neupálila. Stačí si přečíst pár knih od středověkých autorů a nemuseli bychom objevovat Ameriku.
Perly v hnoji
Rozhodně nechci říci, že bych jako ideál pro dnešní společnost chtěl přivolávat středověk. Něco o něm vím, takže bych v onu dobu žít rozhodně nechtěl. Jsem člověk dnešní doby a jsem s tím docela smířený a spokojený. Nemohu ale souhlasit s tím, že se skoro každá vyžadovaná změna obhajuje tím, že nesmíme být jako ve středověku. Nedávno jsme byli svědky podobných blábolivých výkřiků ze strany docela vzdělaného ekonoma. Neví, o čem mluví, ale o to mluví hlasitěji, a když se může chlapácky vyrovnat se středověkem, tak na jeho slovech asi jistě něco bude. Co s tím? Do studovny, příteli, do studovny.
Do minulosti se jistě vracet nemůžeme a neměli bychom o něčem takovém ani snít, ale některé věci, které jsme zdědili z dávné minulosti, rozhodně za uchování (konzervaci) rozhodně stojí: vidění člověka jako osoby, tedy jedinečného a neopakovatelného subjektu odpovědného za své skutky, chápání manželství jako svobodným souhlasem uzavřené smlouvy mezi mužem a ženou, hodnoty svědomí člověka nebo zásada, nemravný zákon nezavazuje, jsou příkladem velice rozumných koncepcí a principů, jejichž změna by rozhodně větší dobro pro člověka nepřinesla.
Minulost, stejně jako současnost, je zaplevelená věcmi, které bylo už kdysi třeba změnit. Ale na druhou stranu je pro nás minulost nevyčerpatelnou studnou zkušenosti. Naši předkové toho nejen spoustu pokazili, ale také mnoho dobrého vybojovali. Na nás je, abychom se takříkajíc prohrabovali hnojem a našli perly, které se v něm skrývají. Je to v našem zájmu a je to i projev úcty k našim předkům, kteří očekávají, že jí dáme demokraticky slovo, i když jsou dávno mrtví. A že jim dáme slovo po rozumné úvaze a rozumném rozlišování. Toto je, nebo by aspoň být měl, jediný možný konzervatismus, který by se mohl stát udržitelnou budoucností člověka.
Tomáš Machula
Autor je katolický teolog a filosof, rektor Jihočeské univerzity
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
