Válka o Náhorní Karabach zřejmě končí. Arménie, Ázerbájdžán a Rusko podepsaly v noci na dnešek mírovou dohodu. Arménský premiér ji označil za bolestivou, protistrana zase za základ pro urovnání vleklého konfliktu. Moskva do oblasti vysílá vojenské pozorovatele a celé to poutá pozornost k její roli.
Rychlý postup ázerbájdžánských vojsk do nitra Náhorního Karabachu a zjevná vojenská převaha Baku nad silami této arménské enklávy probouzely v minulých týdnech otázky, zda Rusko nezasáhne na straně spojenecké Arménie. Moskva se ovšem držela zpátky. Nezmohla se na víc než na výzvy k ukončení bojů a organizování rozhovorů o předchozí příměří, které fakticky skončilo ve chvíli, kdy bylo dojednáno. Od té doby byla její role opravdu spíše formální. Nejostřejším vyjádřením bylo prohlášení ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že Moskva nesouhlasí s názorem Turecka a Ázerbájdžánu, že situace má jen vojenské řešení.
Klíč jménem Šuša
Zvrat přišel na začátku týdne, když karabašské úřady konstatovaly, že už nemají kontrolu nad městem Šuša. Tehdy už bylo zjevné, že arménská pozice je neudržitelná. Následně byl sestřelen ruský vrtulník a Moskva vstoupila do hry. Pro pochopení Rusů není nutné hledat nějaké složité konstrukce, postačí prosté srovnání nákladů, které by Moskva nesla, a výnosů, které by z podpory Arménii mohla získat.
Formálně vzato Moskva neměla povinnost zasahovat. Její spojenecké smlouvy s Arménií z roku 1997 nezahrnují území Náhorního Karabachu (v Ázerbájdžánu), ale pouze území samotné Arménie, což neopomnělo ruské ministerstvo zahraničí připomenout. K přímému útoku na arménské území se Ázerbájdžán s velkou pravděpodobností nechystal, čili Rusko nemělo velký důvod konat. Baku ani jeho protektor Turecko neměli nejmenší důvod Kreml do konfliktu vojensky zatahovat. Jejich převaha nad Armény, o které na INFO.CZ psal Jan Kofroň, by v tu chvíli zmizela.
Ruské angažmá komplikují i logistické důvody. Přímá cesta přes Gruzii i přes určité uklidnění vztahů nebyla možná a Gruzie opakovaně odmítla i letecké transporty. Průchod přes turecké či ázerbájdžánské území je pochopitelně zcela mimo úvahy. Zbývá tak Írán, který se ale na takovou možnost také netváří nijak nadšeně, byť je z podpory Arménie často obviňován.
Pragmatická Moskva
Pro Rusko přímá vojenská účast v konfliktu na straně Jerevanu nedávala smysl ani mocensky. Moskva má vedle spojeneckých smluv s Arménií velmi dobré vztahy i s Ázerbájdžánem. Ostatně, zbraně v nedávné minulosti dodávala oběma stranám (v letech 2015 až 2019 dodala podle institutu SIPRI oběma zemím zbraně zhruba ve stejné hodnotě, v letech předcházejících nepoměrně více Ázerbájdžánu). Moskva navíc nijak netoužila vstupovat do zástupného konfliktu s Tureckem. Pravděpodobně vleklý spor o území, kde Rusko nemá žádný zájem, zkrátka postrádal smysl.
V případě Arménie paradoxně došlo ke zhoršení vztahů s Ruskem, protože není žádným tajemstvím, že současný premiér Nikol Pašinjan není ruskému prezidentovi zrovna po chuti. Jeho vláda je výsledkem pouličních protestů, což není něco, čemu by ruský prezident jakkoli fandil. Jeho pád by pro Putina nebyl neštěstím. Nelze zapomínat ani na to, že Rusko je pro Arménii prakticky jediným možným spojencem v regionu, pokud nepočítáme již zmíněné přátelské vztahy mezi Jerevanem a Teheránem. Kreml tak rezervovaným přístupem ani z tohoto pohledu nic neriskoval.
Krajním případem, kdy by Moskva již musela reagovat, by bylo ohrožení a obsazení arménského území. Hypotetický útok Erdoganova Turecka, který, pokud zohledníme jeho chování v posledních letech, není zas až taková fantasmagorie, by Rusko připravil o vliv v oblasti. Pokud jsme uvedli, že Moskva je pro Jerevan jediným možným spojencem, platí to i obráceně – Arménie je pro Rusko jediným spojencem nba jižním Kavkazu, skrze kterého promítá svůj vliv. Množily se navíc zprávy, že na ázerbájdžánské straně se pohybují syrští bojovníci a lidé spjatí s mezinárodním terorismem. Nicméně, ani toto, ani křesťanství Arménů nestačilo k tomu, aby se Moskva na stranu Jerevanu postavila jednoznačně.
Ruská politika vůči válce v Karabachu byla nakonec pochopitelná i z mezinárodněpolitické roviny. Moskva v současné době čelí jiným výzvám. Pokud pomineme dlouhodobé záležitosti, jako je válka na Ukrajině, Gruzie či Sýrie, jsou zde ještě ty úplně čerstvé. Bělorusko představuje bezprostřední ohrožení samotného Ruska a jeho pořádku, situace v Kyrgyzstánu hrozí chaosem v celé střední Asii. Minimálně v prvním případě jde o situaci, která je pro Rusko mnohem palčivější než konflikt na území, kde nemá přímý zájem a kde pro něj vítězství jedné či druhé strany absolutně nic nemění.
Turci přicházejí
Není doposud úplně jasné, co od aktuálně podepsaného příměří očekávat, byť hlavní body – zastavení bojů, předání části území Karabachu Ázerbájdžánu, přítomnost zhruba dvou tisíců ruských pozorovatelů, koridor mezi Karabachem a Arménií – jsou známé. Rusko sehrálo pozitivní roli v tom, že zabránilo, popřípadě alespoň pomohlo zabránit, ještě většímu krveprolití (válku od konce září nepřežily tisíce lidí). Pozoruhodná je otázka účasti tureckých pozorovatelů v oblasti, jak o tom mluvil Ázerbájdžán. To by byla obrovská změna, kdy by se do regionu, který Rusové vždy považovali za svoji sféru vlivu, dostala další mocnost s přímým zájmem. Jak píše Dmitrij Trenin z centra Carnegie, mohli bychom na to nahlížet i jako na další fázi stahování se Ruska z prostoru, který pro něj není kriticky důležitý.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!