Naši hrdinové očima Eduarda Stehlíka: Mikuláš Ferjenčík

Narodil se 6. prosince 1904, tedy skutečně „na Mikuláše“, v obci Polomka u Brezna na Slovensku, a to jako prvorozené dítě Samuela Ferjenčíka a jeho manželky Márie, rozené Kryštoffové. Zůstal jediným chlapcem, protože zbývající tři děti, které z tohoto šťastného manželství vzešly, byla děvčata. V letech 1915-1923 studoval na reálném gymnáziu s vyučovací řečí maďarskou v Rožnavě a po složení maturitní zkoušky byl jako nadaný student přijat ke studiu na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Poslední státní zkoušku složil 24. dubna 1928 a 16. června téhož roku byl promován na doktora veterinární medicíny.

 

O čtvrt roku později již na Mikuláše Ferjenčíka čekala tehdy povinná vojenská prezenční služba. Nastoupil ji 1. října 1928 a po absolvování školy na výchovu důstojníků veterinární služby v záloze při Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích se stal veterinářem jezdeckého pluku 10 v Berehově na Podkarpatské Rusi. Služba v armádě a především u milovaných koní, kteří byli jeho celoživotní láskou, se mu však zalíbila natolik, že se v uniformě rozhodl zůstat natrvalo. Na východě republiky působil až do poloviny září 1934, kdy byl přemístěn k Vojenskému jezdeckému učilišti do Pardubic. Zde kromě funkce zástupce šéfveterináře zastával i místo profesora hipologie. Navíc se věnoval i dostihovému sportu a na závodištích v Pardubicích, Poděbradech, Praze–Chuchli a Karlových Varech dosáhl řady významných úspěchů.

 

Za všeobecné mobilizace v září 1938 nastoupil Mikuláš Ferjenčík službu jako přednosta veterinární služby u 13. divize v Humpolci. Po mnichovské kapitulaci se sice ještě nakrátko vrátil do Pardubic, avšak již v březnu následujícího roku odjel po zániku Československa na Slovensko. Zde se stal přednostou veterinární služby Hlavního vojenského velitelství v Bratislavě a v září 1939 se jako přednosta veterinární služby velitelství „Bernolák“ zúčastnil válečného tažení slovenské armády proti Polsku.

 

Od konce září 1940 do srpna 1944 působil Mikuláš Ferjenčík s krátkým přerušením jako přednosta veterinární správy na Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici. Ono „krátké přerušení“ způsobila v létě 1941 jeho účast ve válečném tažení na východní frontě. Byla to právě tato zkušenost, která ho přesvědčila o tom, že je zapotřebí se dosavadnímu vývoji vzepřít. Později o tom napsal: „Riadením osudu sme sa dostali medzi dva režimy, o ktorých bolo ťažko povedať, ktorý je horší. Ani jeden z nich neuznával právo národa ani jednotlivca na slobodu, ba ani nie na život. V tejto situácii sme spomínali na pomery za slobodnej Československej republiky. Túžili sme byť opät slobodným národom a nie otrokmi Hitlera alebo Stalina. Boli sme ochotní za túto slobodnú republiku Čechov a Slovákov bojovať i zomierať.“

 

Mikuláš Ferjenčík nikdy neměl daleko od slov k činům a nejinak tomu bylo i v tomto případě. V květnu 1942 navázal spojení s odbojovou organizací dr. Vavro Šrobára a společně s podplukovníky Jánem Golianem, Mirko Veselem a Deziderem Kiššem-Kalinou začali připravovat vojenský plán protiněmeckého povstání. Jako člen delegace ilegální Slovenské národní rady dokonce 4. srpna 1944 odletěl do Moskvy, kde měl sovětské i československé vedení informovat o plánech povstání a připravit jeho koordinaci s akcemi Rudé armády.

To se bohužel nepodařilo. Po návratu na Slovensko byl 5. září 1944 jmenován pověřencem SNR pro národní obranu a současně ustanoven přednostou veterinární správy velitelství 1. čs. armády na Slovensku. Zároveň byl i členem Rady na obranu Slovenska, která měla koordinovat bojové operace všech povstaleckých jednotek.

 

Po potlačení SNP byl Mikuláš Ferjenčík jedním z vysokých povstaleckých velitelů, kterému se podařilo probít do hor, a nepadl tak do německého zajetí, což by pro něj bývalo mělo fatální následky. Přidal se k čs. praporu „Prvosienka“, jenž později splynul s partyzánským svazkem „Stalin“ a po třech měsících partyzánského života se mu 28. ledna 1945 podařilo přejít frontu a nedlouho nato opětovně převzal funkci pověřence SNR pro národní obranu.

 

Dnem 3. dubna 1945 se stal státním tajemníkem v Ministerstvu národní obrany a tuto funkci vykonával jak v Košicích, tak po návratu vlády do hlavního města republiky. Vysoké pozice zastával Mikuláš Ferjenčík i poté, co v červenci 1946 opustil MNO, neboť byl jmenován pověřencem vnitra ve Sboru pověřenců SNR v Bratislavě (v letech 1945-1946 byl rovněž poslancem Národního shromáždění i Slovenské národní rady).

Se znepokojením a obavami sledoval vnitropolitický vývoj v Československu. Pouhé dva dny po únorovém puči rezignoval na zastávanou politickou funkci, odmítl nabídku na účast v Gottwaldově vládě a vrátil se zpět do armády, kde byl 4. března 1948 ustanoven hlavním inspektorem branné výchovy MNO. Jako přesvědčený demokrat se však nemohl smířit s tím, kam republika směřuje a poté co zjistil, že je sledován orgány Reicinova obranného zpravodajství, rozhodl se předejít zatčení a společně s manželkou Miladou odejít do exilu. Československo-německé hranice překročili společně s bývalým přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky armádním generálem Antonínem Hasalem a jeho rodinou 4. července 1948.

 

Celý následující rok trvalo, než se manželé Ferjenčíkovi z internačního tábora u Frankfurtu nad Mohanem dostali do USA (Mikuláš mezitím byl v ČSR prohlášen za zběha a 5. listopadu 1948 degradován na vojína v záloze), avšak ani tam neměli vyhráno. Dlouhé měsíce totiž čekali, zda jim vůbec bude umožněn vstup do země. Vinu na tom mělo několik osobností slovenské emigrace spojených s bývalým Tisovým režimem, kterým generál jako představitel demokratického Československa „ležel v žaludku“ a pokusili se ho falešným obviněním z údajné prosovětské orientace zdiskreditovat a zabránit tak jeho vstupu do USA. Naštěstí neúspěšně.

 

Počátky Ferjenčíkových v Americe nebyly ani poté jednoduché. Profesi veterináře totiž pan generál zpočátku nemohl vykonávat a pracoval jako obyčejný námezdní dělník. Svou inteligencí, odbornou erudicí a mimořádnou pílí se však postupně vypracoval v osobnost, která byla vážena nejen v exilovém společenství (25 let stál v čele Československé národní rady americké – Czechoslovak National Council of America), ale i mezi obyvateli města, v němž žil. V roce 1963 se navíc etabloval i v novém zaměstnání. Nejprve se stal hlavním veterinářem a později dokonce ředitelem hřebčína pro chov dostihových koní na známé farmě „Tempel Farms“ ve Wadsworth ve státě Illinois.

 

Po listopadu 1989 byl Mikuláš Ferjenčík společensky rehabilitován, byla mu navrácena vojenská hodnost i všechna odňatá vyznamenání a v prosinci 1991 byl povýšen do hodnosti armádního generála. Nic z toho se bohužel nedozvěděl. Navždy totiž odešel již 4. března 1988 v coloradském Littletonu. Místo posledního odpočinku nalezl po boku své manželky na Českém národním hřbitově v Chicagu.