Evropská komise nám slibuje snížení emisí v roce 2030 o 55 procent (oproti roku 1990), v roce 2050 pak uhlíkovou neutralitu, tedy situaci, kdy veškerý v Evropské unii emitovaný uhlík bude kompenzován pohlcením stejného množství uhlíku, ať už přírodními procesy nebo s využitím metody zachycování a ukládání oxidu uhličitého (anglicky CCS – Carbon Capture and Storage).
Problém klimatu je však problémem globálním. To, co ovlivňuje klima na Zemi, je koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Vzhledem k obrovské setrvačnosti těchto procesů je vývoj klimatu v příštích dvaceti letech již determinován. Klima se bude oteplovat a nikdo už s tím nic neudělá, i kdybychom od zítřka snížili globální emise na nulu. Zvýšení průměrné teploty o dva stupně na konci století je patrně nevyhnutelné. Zda a jak rychle se budou globální emise snižovat v příštích dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech, pak rozhodne o tom, jak rozsáhlé budou na konci století oblasti zeměkoule, kde prakticky nebude možné žít. Podle nedávné studie americké National Academy of Sciences – pokud bude vývoj emisí pokračovat jako doposud – se v příštích 50 letech stanou neobyvatelnými rozsáhlé oblasti Země, ve kterých dnes žijí až 3 miliardy lidí.
Z tisíců publikovaných čísel a grafů o vývoji spotřeby energií a emisí uvedu jen jeden jediný, který podle mého názoru dostatečně a přesvědčivě ilustruje složitost a snad i beznadějnost současné situace.
Graf ukazuje vývoj celosvětové spotřeby primární energie od roku 1965 (Zahrnuje tzv. obchodovatelné zdroje primární energie a nikoliv tradiční biomasu, která představuje kolem 5 procent světové spotřeby, pozn. aut.). Jak vidíme, spotřeba primární energie trvale roste. Kdybychom na graf vyznačili roky konání všech COPů (Conference of Parties, konference států, které podepsaly v roce 1992 Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu, pozn. aut.), od Summitu Země v Rio de Janieru v roce 1992 až po loňský COP25, viděli bychom, že žádný z nich neměl na růst spotřeby fosilních paliv prakticky žádný vliv. Ba naopak, od roku 2001 spotřeba fosilních paliv, zejména uhlí, rostla rychleji než předtím. Souvisí to s rychlým ekonomickým rozvojem Číny po jejím vstupu do Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2001. Jediný „ďolík“ na grafu je způsoben globální krizí z roku 2008, další „ďolík“ uvidíme příští rok, až budou známa data za rok 2020 s jeho koronavirovou pandemií.
Je poučné představit stejná data v procentech. Celková spotřeba primární energie nadále rychle roste, ale mění se podíl různých zdrojů primární energie? V roce 1965 představovala fosilní paliva 93,5 procent spotřeby, v roce 1980 to bylo 91 procent, v roce 2000 86,1 procenta a v roce 2019 84,3 procenta, tedy víceméně stejný podíl posledních 20 let, kdy se intenzivně rozvíjely obnovitelné zdroje. Podíl fosilních paliv poklesl o 9,2 procenta za 54 let. Celková spotřeba přitom za stejnou dobu vzrostla o 375 procent. Pro úplnost dodejme, že v roce 2019 představovala vodní energie 6,4 procenta, jaderná energie 4,3 procenta a obnovitelné zdroje (sluneční, větrné a geotermální zdroje) 5 procent celkové spotřeby.
Pohled na tyto grafy umožňuje učinit několik okamžitých závěrů:
- Obnovitelné zdroje jsou posledních dvacet let středem pozornosti politiků a předmětem vášnivých debat jejich zastánců a odpůrců v médiích i na sociálních sítích, investují se do nich obrovské prostředky (celosvětově přes 3200 miliard dolarů do konce roku 2019, podle Bloomberg New Energy Finance), přesto však představují sice rostoucí, nicméně stále jen v podstatě zanedbatelnou složku spotřeby primární energie ve světě.
- Z grafů není zřejmá energetická transformace od fosilních paliv k bezuhlíkovým zdrojům energie. Obnovitelné zdroje přispívají k růstu celkové spotřeby, ale nenahrazují fosilní zdroje, které nadále rostou. Nedochází k žádné substituci, těžko lze tedy hovořit o transformaci.
- Podíváme-li se blíže na posledních 20 let – období intenzivního rozvoje obnovitelných zdrojů, vidíme, že energetickým zdrojem, který v tomto období zaznamenal největší růst, je ten nejvíce znečisťující a škodlivý – uhlí. Hned po něm následuje plyn a pak ropa. Detail vývoje spotřeby za posledních 20 let je znázorněn na následujícím grafu: spotřeba uhlí, plynu a ropy vzrostla od roku 2000 celkem o 200 EJ, spotřeba z obnovitelných zdrojů o 26,5 EJ (EJ : exajoule, tj. 1018 joulů, asi 278 terawatt-hodin, pozn. aut.).
Dá se reálně očekávat, že se tento trend naprosto zásadním způsobem změní? Z posledního obrázku je zřejmá určitá stabilizace spotřeby uhlí, provázená rychlým růstem spotřeby plynu. Ten má sice nižší emise než uhlí a nepochybně méně negativní dopady na životní prostředí[1], ale v žádném případě není cestou k bezuhlíkové ekonomice.
[1] Málokdy se mluví o vlivu úniků zemního plynu v procesy jeho těžby, skladování, transportu v plynovodech, případném zkapalňování, dopravě tankery a následném zplyňování. V tomto případě uniká metan, skleníkový plyn s mnohonásobně vyšším skleníkovým efektem než CO2. Úniky zemního plynu jsou těžko měřitelné a data se obtížně získávají. Dosahují-li úniky 2-3 procent vytěžené produkce, celkové emise zemního plynu jsou srovnatelné s uhlím.
Dá se očekávat, že obnovitelné zdroje, bioplyn, biopaliva, zelený vodík dokáží nahradit fosilní zdroje v příštích několika desetiletích? Připomeňme, že spotřeba elektřiny představuje jen asi 22 procent globální spotřeby primární energie.
Evropská unie se snaží být příkladem ve snižování emisí pro celý svět. Pokud se Evropě podaří vytvořit procesy, postupy, technologie a nástroje, které umožní transformaci k postfosilní ekonomice, bude nepochybně vzorem hodným následování. Evropa má prostředky k podpoře růstu energetické efektivity i na výzkum a vývoj nových technologií. Bohužel nedostatek systémového přístupu a hledání politických a ideologických kompromisů mezi zeměmi sedmadvacítky zatím nenaznačuje, že by se EU takovým vzorem skutečně stala. To je ale jiné téma.
Důležité je, že Evropská unie představuje jen necelých 12 procent světové spotřeby primární energie a méně než 10 procent světových emisí CO2. I výrazné snížení spotřeby a emisí v EU jen marginálně ovlivní situaci ve světě, kde stále rostoucí podíl spotřeby primární energie připadá na rozvojové země (42 procent světové spotřeby v roce 2000 a 65 procent v roce 2019), které kladou a nadále budou klást ekonomický růst a vzestup životní úrovně svých obyvatel na první místo. Ekonomický růst znamená růst spotřeby energie a nejlacinější a nejrychlejší cestou k tomu jsou fosilní paliva, především uhlí, které umožňuje rychlou elektrifikaci rozvojových zemí. Potvrzením tohoto trendu je nedávná dohoda zemí jihovýchodní Asie ve společenství ASEAN se světovou uhelnou asociací (World Coal Association), ve které se strany dohodly prosazovat „ekonomický růst a úlohu čistých uhelných technologií při zajišťování přístupu k čisté, spolehlivé a dostupné energii pro rozvojové země v celém regionu ASEAN“. „Čisté“ uhlí samozřejmě neexistuje – to je jen zavádějící komunikace, „greenwashing“.
Extrapolovat trendy z minulosti je samozřejmě riskantní. Nikdo neví, co budoucnost přinese. Nicméně z jednoduchého rozboru dat a trendů spotřeby primární energie a s ní přímo souvisejících emisí CO2 je zřejmé, že jejich zásadní pokles (a jedině takový pokles je kompatibilní s reálnou šancí zabránit klimatické katastrofě) je možný jedině v důsledku naprosto zásadní a radikální změny celého ekonomického systému založeného na principu růstu HDP, výrazného snížení spotřeby energií ve vyspělých zemích, zastavení jakýchkoliv nových investic do uhelných elektráren, strukturálních změn v oblasti dopravy a mobility, lokalizace výroby a spotřeby, snižování spotřeby masa, spotřeby hnojiv a mnoha dalších opatření. Taková opatření ve svých důsledcích znamenají konec konzumní společností a celé termoindustriální civilizace založené na fosilních palivech, civilizace, kterou lidstvo vybudovalo za posledních 150 let. Těžko lze očekávat, že k takové změně dojde z iniciativy politiků, a ještě méně z iniciativy finančních a ekonomických elit, skutečných vládců dnešního světa.
Terminologie zeleného nebo udržitelného růstu, kompatibility ekonomického růstu a ochrany životního prostředí jsou nebezpečnými iluzemi. Místo toho, abychom využili to málo času, které nám zbývá, k přípravě radikální reorientace celého společenského systému, přesvědčujeme sami sebe o klíčové roli technologií, jež mnohdy ještě neexistují, které nám umožní zachovat svět jaký je, s jeho paradigmatem věčného růstu.
Přírodní zákony ale nezmění ani sebevětší politická vůle, ani takzvané zákony ekonomické. Ke změně klimatu dojde, k vyčerpání fosilních paliv také. Který fenomén dříve zabrzdí růst HDP nevíme. Jisté ale je, že nekonečný růst na konečné planetě zkrátka není možný.
Autor je bývalý ředitel divize jaderného rozvoje v ENGIE (Francie).