V elektronické poště jsem narazila na newsletter neziskové organizace Fórum 50 %, o.p.s., která je členem České ženské lobby a o sobě tvrdí, že podporuje vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a rozhodovacích pozicích. Moji pozornost upoutal titulek článku osvětového charakteru: „Potýkaly se ženy před sto lety se stejnými mýty jako my dnes?“ s podtitulem „Přinášíme další díl ze série článků k letošnímu 100. výročí udělení volebního práva ženám.“. Abych byla konkrétní, byla to tato tři místa: (1) stejné mýty dnes i před 100 lety, (2) kdo je to „my“ a (3) udělení volebního práva.
Přečtením článku jsem uvědomila, že slovo „mýtus“ zde není používáno jako „zvláštní slovesný útvar, většinou příběh odpovídající skutečnosti, který skrývá významnou symbolickou hodnotu“ (Sociologická encyklopedie). Za slovem „mýtus“ je nutno si představit módní pracovní nástroj k prosazování názorů. Jeho použití je jednoduché. Potřebujete nějaký názor (událost apod.) zpochybnit? Tak ji nejprve označte za „mýtus“ a potom vykreslete zcela obráceně, než byla generacemi dosud pojímána. Požadovaný výsledek se již dostaví sám od sebe. Postup se také někdy nazývá „boření mýtů“.
Kdo jsme my a co chtějí ženy?
O tom, kdo všechno se skrývá za neurčitým výrazem manipulativního charakteru „my“, článek stydlivě mlčí.
Kdo udělil volební právo ženám jsem se rovněž nedozvěděla. Volební právo bylo uzákoněno v roce 1920, tedy krátce poté, co vznikla demokratická Československá republika. Volební právo ženám nemohl za Rakouska-Uherska udělit ani císař pán. Rozum zůstává stát, jak je možné, že se takový úlet dostane do osvětového článku o právech žen!
Prokousávat se mnohdy nesrozumitelným, textem bylo náročné. „My“ předkládá důvěřivému čtenáři účelově zmrzačený výsek z dějin ženského hnutí zcela oproštěný od historických souvislostí. Text je poskládaný z frází (např. ženy šly navzdory lavině předsudků, mýtů a tuhých tradic) a obsahuje chyby (např. funkce místodržitel Prahy nikdy neexistovala). To není vše. Nesrozumitelnost zvyšuje kostrbaté vyjadřování. Například o tom, že je mýtus, že „ženy nemají ostré lokty…“ Idiom mít ostré lokty přitom znamená „sobeckou snahu po osobním uplatnění, prospěchu, zisku, která se projevuje bezohledností k druhým“ (Slovník české frazeologie). Opravdu bylo záměrem článku vnutit čtenáři představu, že ženy mají ostré lokty, tedy že jsou sobecké a jdou bezohledně za svým cílem, a navíc, že to je pozitivní a prospěšná vlastnost?
Které ženy patří za plotnu?
Ze sedmi mýtů, s nimiž se dnes „my“ potýká, předkládám jeden (v celém znění):
„MÝTUS: Ženy patří za plotnu a k dětem. Ne všechny a ne pořád. Fakta mluví sama za sebe. Ženy si na přelomu 19. a 20. století vybojovaly možnost studovat, pracovat a nakonec i svobodně volit – rozhodovat o sobě. Jakmile měly možnost, vydávaly se na pracovní, vědeckou nebo uměleckou dráhu. Chtěly se jednoznačně vymanit ze zdí domova. Neznamenalo to, že by zavrhovaly rodinu, ale chtěly obojí. Plotna jim evidentně nestačila.“
Osvěta začíná naprosto nesrozumitelnou větou. Ne všechny a ne pořád. Po jejím přečtení mi hlavou začalo vířit procesí otázek: Které ženy patří za plotnu a proč? Které nepatří za plotnu a proč? Které ženy patří k dětem a proč? Které ženy nepatří k dětem a proč? Které ženy patří k plotně a dětem a proč? Které ženy nepatří k plotně a dětem a proč? Článek patrně naznačuje, že ženy jsou šťastné jen tehdy, pracují-li pro rodinu mimo domov, ale naplno se nevyjádří. Podrobnosti tají.
Fakta mluví sama za sebe. Fráze nahrazující myšlení. Široko daleko nejsou totiž uváděna fakta žádná. Toho „my“ obratně využívá a okamžitě drze podstrčí čtenáři tvrzení ženy si vybojovaly možnost pracovat… Publikace uvádějí (pro konec 70. let 19. století), že v českých zemích tvořilo dělníky 63 % mužů, 35 % žen a 2 % dětí. Z toho plyne, že dřinu ve fabrikách (často až 12 hodin denně) si ženy nepotřebovaly vybojovávat. Továrníci po nich radostně skočili. Ženy si naopak vybojovávaly možnost nepracovat – třeba mezinárodní úmluvou o zákazu ženské práce v dolech, kterou pro změnu v 21. století coby diskriminační zrušily.
Ach ta klišé…
…vybojovaly i možnost svobodně volit – rozhodovat o sobě. Je všeobecně známo, že ženy usilovaly o možnost volit. O co ale usilovaly ženy, když usilovaly o možnost svobodně volit je záhadou. A je skutečně pravda, že když jde žena k volbám, tak rozhoduje o sobě nebo je to jen další slovní klišé?
…vydávaly se na pracovní dráhu. Tehdejší ženy chodily do práce především kvůli penězům, aby uživily sebe a rodinu, nikoli kvůli kariéře (jak se tvrdí dnes). Proto pojem pracovní dráha ženy před sto lety neexistoval (jazyk ho nepotřeboval). Takže čtenář se zase nic nedověděl.
Neznamenalo to, že by zavrhovaly rodinu, ale chtěly obojí. Další nejasné místo. Není zřejmé, kterou rodinu má zde na mysli – rozvětvenou rodinu na přelomu 19. a 20. století nebo rozpadající se rodinu doby současné?
Text ilustruje dobový satirický obrázek s německými nápisy a popiskem Předsudky o ženách.
Z nápisů u série kreseb se dovídáme, že žena smí státu rodit občany, kojit, opatrovat a učit děti a smí se živit prací jako muži. Na poslední kresbě sedí na volební urně úředník (v rakouské uniformě) a křikem od ní odhání ženy. Ani stopa po mýtech, s nimiž se potýkaly ženy před sto lety! O tom, že by tehdejší ženy uvažovaly o zavržení rodiny ani náznak. Obrázek dokládá, jak ženy za Rakouska argumentovaly, aby dosáhly volebního práva. To potvrzuje i text na německém originálu. Slova Ale běda, jakmile ženy požadují hlasovat byla z obrázku, zařazeného do článku, pečlivě odstraněna. Důvody podvůdku jsou zřejmé. Nedovolit faktům narušovat předem hotový mýtus. Nebudu spekulovat, proč k tomu došlo. Hanebnost to ale je.
Obdobným způsobem postupuje „my“ i u mýtů zbývajících. V samotném závěru textu vede přebujelá fabulace ke zmatenému myšlení: Vidíme, že mnohé dnešní mýty neplatily ani v době před sto lety. Získáním volebního práva ale práce nekončí.
Kdo to platí?
Obecně platí, že bezcenný článek se zápornou informační hodnotou jen ohlupuje. Aby toto ohlupování fungovalo, mělo by vyhovovat jedné (lépe oběma) z podmínek: Být buď hodně chytré (aby bylo neprohlédnutelné) nebo být sdělováno hodně velkým tupcům. V tomto případě se hodně chytrá neprohlédnutelnost nepodařila. Spoléhat na tupost čtenáře není zrovna nejlepší strategie.
Tento článek podpořil, v rámci projektu „100 let na cestě k rovnosti žen a mužů v politice“ Úřad vlády České republiky. Celková výše dotace činí 433 024 Kč. Jistě není bez zajímavosti, že organizace v roce 2018 realizovala projekt „Volební právo pro ženy! Historie hnutí za volební právo pro ženy v USA a Československu“. Financován byl Velvyslanectvím USA v České republice (176 000 Kč). V současnosti čerpá organizace projekt: „100 let od volebního práva žen: výzvy současnosti“, v rámci programu ActiveCitizensFund ve výši 12 800 EUR (cca 337 000 Kč). Téměř milion korun pro jednu organizaci na jedno téma. Přitom k výročí volebního práva žen vyšla řada kvalitních publikací od fundovaných autorů.
Uvedené vytváří dojem, že systém umožňuje Fóru 50 % vykazovat výsledky opakovaně. Neexistuje-li nad organizací jakákoli kontrola, pak se nedivme, že seká články jako Baťa cvičky. Zbývá ještě vysvětlit zdánlivou drobnost: proč nikdo šlendrián tohoto druhu nereklamuje? O jednom vysvětlení vím. Protože takové články nikdo nečte. A proč je nečte? Inu proto, že je nepotřebuje. Tak k čemu dotace na něco, co nikdo nepotřebuje? A byl tento článek vůbec o volebním právu žen?
Mýtus, že „ženy nemají ostré lokty“ nám článek spíše zatemnil. Nicméně z jeho obsahu lze usuzovat, kdo ostré lokty a nataženou dlouhou rukou má – „my“.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!