Je opravdovým potěšením vést rozhovor s protějškem vstřícným a velkorysým, který se hned nečertí a nenaježí, když se setká s nesouhlasem nebo neznalostí. Vynasnažím se o totéž.
Rád přiznávám, že se mi velmi líbí výraz, jaký použil pan Ruščák pro dítě dosud nenarozené: potenciální člověk. Není ještě úplně hotový, ale je to už člověk. Potřebuje jen ještě nějaký čas, než bude schopen života samostatného, ale je to živý člověk, od 40. dne s vlastním srdečním tepem. On dokonce ani po narození ještě pár let nebude úplně samostatný, ale to jeho lidství nijak nezpochybňuje ani nezmenšuje. To lidství je v něm totiž zakódováno už v okamžiku oplodnění, jeho genetická výbava je splynutím vajíčka a spermie daná a hotová. Kdybychom ji uměli přečíst, našli bychom tam i barvu očí a vlasů, tvar uší, nosu i brady, rysy zděděné od matky nebo otce. Jakkoli dosud nezralý, je to už nový život, lidský život, a jako takový byl od nepaměti až do minulého století chráněn. Je smutně paradoxní a je to hanba naší „pokrokové“ společnosti, že větší zákonnou ochranu než potenciálnímu člověku poskytuje dnes potenciálním ptákům, totiž ptačím vajíčkům v hnízdě.
Ke konzervativním hodnotám patří nedotknutelnost života od samého početí, neboť každá jiná hranice, přiznejme si to, je umělá, diskutabilní a plovoucí, jakkoliv zákonodárci odhlasovaná. Vždyť příště ji mohou klidně odhlasovat jinak! Domnívám se, že v otázce tak závažného dosahu, jako je počátek lidského života, je správnější volit definici objektivní a jednoznačnou než arbitrární a relativní, ale ani já bych samozřejmě nechtěl, aby mi tento názor někdo vnucoval, pokud bych k němu nedospěl vlastní svobodnou úvahou.
Jestli je efektivnější imigrantům nejdřív doširoka otevřít dveře a pak teprve řešit, jak se jich eventuálně zase zbavit, nebo si předem vybrat, koho k nám pustíme a koho ne, to nechť laskavý čtenář posoudí sám. Stačí se podívat, jaké problémy si politikou otevřených dveří nadrobili v Anglii, Francii, Německu, Švédsku a jinde, kde se domácí obyvatelé do některých čtvrtí už ani neodváží vkročit. A policie, kterou si tamější občané také platí, je stejně bezmocná jako oni. Do osobní svobody občanů má stát zasahovat co nejméně, ale v ochraně jejich bezpečnosti má roli primární a nezastupitelnou.
To, jak se dnes sexuální menšiny snaží vnutit většinové společnosti svoje pravidla chování, je určitě na hony vzdáleno liberálnímu ideálu svobody jednotlivce, a v tom Belfastu i Torontu, zmíněném posledně, se patrně opravdu angažovali spíš progresisté než liberálové. Nicméně to vidím jako nevyhnutelný důsledek opuštění tradičních židovsko-křesťanských základů etiky a morálky ve jménu „osvobození“ člověka od vnějších autorit, tedy liberalismu bez odpovědnosti. Levicový progresivismus s jeho nesporným sklonem k diktatuře se mi jeví jako nechtěné dítě liberální filozofie, i když se k němu rodič nehlásí. Nikomu však svůj pohled nevnucuji, ani si nemyslím, že je jediný správný, a jestli jsem v někom vzbudil dojem opačný, pak se mu tímto hluboce omlouvám.
S liberalismem mám, přiznám se, opravdu trochu potíž, protože zahrnuje celou škálu směrů od anarchokomunistů přes levicové libertariány, jako je Noam Chomsky, až po pravicové anarchokapitalisty. Shodnou se snad jen v odporu proti silné roli státu, méně už v přístupu k vlastnictví a roli trhu. Nehodlám předstírat, že všem těm rozdílům rozumím, natož dělat jim rozhodčího, a rád to přenechávám povolanějším.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!