Říká se, že každý člověk je vědomým nebo podvědomým přívržencem některého vlivného filozofa. Přesvědčení, že děti se rodí jako čisté, panenské duše, a poskvrní je až kultura a společnost, z velké části pochází z díla francouzského filozofa švýcarského původu Jeana-Jacquese Rousseaua, který žil v 18. století. Rousseau pevně věřil, že lidská společnost a soukromé vlastnictví člověka kazí. Tvrdil, že není nic mírumilovnějšího a báječnějšího než člověk před zrodem civilizace. Horší už to bylo s jeho pověstí otce rodiny. Svých pět dětí nakonec ponechal péči a osudu tehdejších sirotčinců.
Rousseauův ušlechtilý divoch byl však pouhý ideál – archetypální a náboženská abstrakce –, nikoli realita z masa a kostí. Mytologicky dokonalé Božské dítě žije v lidské představivosti snad odjakživa. Je potenciálem mládí, novorozeným hrdinou, neviňátkem, kterému ublížili, a dávno ztraceným synem právoplatného krále. Je tušením nesmrtelnosti, která provází naše nejranější zážitky. Je to Adam, dokonalý muž bez hříchu, který se po boku Boha prochází po soumračné Rajské zahradě. Jenže lidé jsou zároveň dobří i zlí a temnota, kterou si navěky nosíme v srdci, je přítomna i v našich mladších verzích. Obecně lze říci, že lidé s věkem tíhnou k dobru, a nikoli naopak – jsou mírnější, svědomitější a citově stabilnější.83 Šikana, mnohdy velmi tvrdá a tragická, jaká se odehrává na školních dvorech, je ve světě dospělých k vidění jen zřídka. Temný, anarchistický román Pán much Williama Goldinga se nestal klasikou bezdůvodně.
„Neškodný lid“?
Navíc máme spoustu přímých důkazů, že všechny hrůzy lidského chování nelze jednoduše připsat na vrub dějinám a společnosti. To prokázala v roce 1974 primatoložka Jane Goodallová, když s velkým zármutkem zjistila, že její milovaní šimpanzi jsou ochotni a schopni jeden druhého zavraždit (řečeno lidskou terminologií). Goodallová svůj objev vzhledem k jeho šokující povaze a nedozírnému dopadu na antropologii dlouhá léta tajila. Obávala se, zda zvířata k nepřirozeně násilnému chování nepřivedl kontakt s ní. A když svou studii konečně zveřejnila, spousta lidí jí nevěřila. Brzy se však ukázalo, že co Goodallová pozorovala, není ani zdaleka vzácné.
Bez obalu lze říci, že šimpanzi spolu vedou vnitrokmenovou válku, přičemž si počínají nevýslovně brutálně. Průměrný dospělý šimpanz má navzdory menšímu vzrůstu více než dvojnásobnou sílu oproti srovnatelnému člověku. Goodallovou konsternovalo, když viděla, že její šimpanzi dokážou přetrhnout silný ocelový kabel nebo zlomit ocelovou páku. Šimpanzi se umějí doslova roztrhat na kusy a také to dělají. Za to lidská společnost a složité technologie nemohou. „Často jsem se v noci budila,“ napsala Goodallová, „a na mysli mi tanuly hrůzostrašné obrazy – jak Sniffovi teče krev z hluboké rány na tváři a Satan [dlouholetý studijní subjekt] si ji nechá kapat do dlaní a pije ji… jak Jomeo odtrhává Déovi kus kůže ze stehna; jak se Figan zas a znovu rozbíhá proti ležícímu, chvějícímu se tělu Goliáše, jeho dětskému hrdinovi, a zasypává jej ranami.“ Mladí šimpanzi v malých tlupách pravidelně obcházejí své území, a narazí-li na cizince (třeba i na bývalého soukmenovce, který se od nich před časem oddělil) a mají-li početní převahu, bez milosti je pozabíjejí. Šimpanzi nemají žádné velké superego a ani my bychom svou schopnost sebekontroly neměli přeceňovat. Šokující, hrůzostrašná kniha Iris Changové Nankingský masakr, která popisuje brutální decimaci čínského města japonskou okupační armádou, zbaví iluzí i přesvědčeného romantika. A čím méně toho řekneme o Útvaru 731, tajném japonském výzkumném týmu, který v téže době vyvíjel biologické zbraně, tím lépe. Přečtěte si o tom na vlastní riziko, a nestěžujte si, že jsem vás nevaroval.
Také lovci a sběrači mají mnohem vražednější sklony než obyvatelé moderních měst, přestože žijí v malých komunitách a mají svou kulturu. Ve Velké Británii se každoročně spáchá asi jedna vražda na 100 000 obyvatel. Ve Spojených státech je to čtyři až pětkrát více a v Hondurasu, zemi s nejvyšší mírou vražd na světě, asi devadesátkrát více. Z dostupných důkazů však jasně plyne, že lidé v průběhu civilizačního vývoje od násilí upouštěli, a nikoli naopak, zejména díky růstu a větší organizovanosti moderních společností. Domorodý africký kmen !Kung, který v padesátých letech minulého století americká spisovatelka Elizabeth Marshall Thomasová romanticky popsala jako „neškodný lid,“ vykazoval kdysi 40 vražd na 100 000 obyvatel, což kleslo o více než 30 %, jakmile byli !Kungové podrobeni státní autoritě. Jde o velmi poučný příklad toho, že složité společenské struktury násilné sklony lidí mírní, a nikoli podněcují. Brazilští domorodci kmene Yanomami se dopouštěli až 300 vražd na 100 000 obyvatel. To však stále není nejhorší. Například obyvatelé Papuy-Nové Guiney se každoročně zabíjejí v poměru 1000 na 100 000.94 Rekord však drží původní obyvatelé dnešní Kalifornie, příslušníci domorodého kmene Kato, z nichž v roce 1840 přišlo o život 1450 na 100 000 obyvatel.
Život bez vedení?
Protože děti, jako všichni lidé, nejsou jen dobré, nelze si myslet, že když je necháme bez vedení, nedotčené nároky a limity společnosti, vyrostou v dokonalé jedince. I psy je potřeba socializovat, pokud z nich chceme mít vítané členy smečky, a děti jsou podstatně složitější než psi. To znamená, že mnohem pravděpodobněji sejdou z cesty, pokud se jim nedostane výchovy, disciplíny a náležité podpory. Proto je nejen nesprávné připisovat všechny násilné sklony lidí na vrub patologickým společenským strukturám. Je to dokonce přesně naopak. Klíčový proces socializace závažně redukuje násilí a významně prospívá dobru. Děti musíme formovat a utvářet, jinak jim bráníme v rozvoji. To se jednoznačně odráží v jejich chování – děti zoufale touží po pozornosti svých vrstevníků i dospělých, protože právě ta z nich činí efektivní a sofistikované týmové hráče a je pro ně životně důležitá. Nedostatek živého zájmu a pozornosti může dětem přivodit stejnou újmu jako tělesné či psychické týrání. Je to újma z nečinnosti, není však o nic méně vážná a o nic méně dlouhodobá než ta přímá. Dochází k ní, když „shovívavě“ nevšímaví rodiče u svých potomků nerozvíjejí bystrost, pozornost a uvědomělost a místo toho je ponechávají ve stavu nevědomí a zakrnělosti. Dochází k ní, když se rodiče hrozí jakéhokoli konfliktu a pláče, neodváží se své ratolesti korigovat a nechávají je bez rodičovského vedení.
Takové děti poznám na ulici na první pohled. Jsou bledé a nesoustředěné a roztěkané. Jsou nevýrazné a šedivé, žádná rozzářená zlatíčka. Jsou to neopracované kusy kamene, navěky uvězněné v předsálí života. Takové děti jejich vrstevníci zcela ignorují, zkrátka protože s nimi není žádná hra. I dospělí se k nim chovají přehlíživě, i když by to nikdy nepřiznali. Když jsem na počátku své kariéry sloužil v denních centrech, zanedbávané děti vždy za mnou přišly a dřeply si vedle mne – nebo mi přímo vyskočily na klín, i když jsem zrovna pracoval – nedozrále, tápavě, beze smyslu pro náležitý odstup či lehkou hravost, na popud neodbytné touhy po pozornosti dospělého, která je pro ně nezbytným katalyzátorem dalšího rozvoje.
V takových chvílích jsem jen silou vůle nedal najevo podráždění či odpor vůči těmto přerostlým batolatům (dokonce jsem musel přemáhat nutkání přímo je odstrčit), přestože jsem je chápal a bylo mi jich líto. Mám za to, že taková reakce, byť tvrdá a nevlídná, je univerzální, že je to naše vnitřní výstražné světlo, které nás varuje před bližším vztahem se špatně socializovaným dítětem a upozorňuje nás na pravděpodobnou a nepatřičnou závislost (za dítě by měli zodpovídat rodiče) a ohromné množství času a úsilí, které navázání takového závislého vztahu vyžaduje. Když se i potenciálně přátelský vrstevník či empatický dospělý ocitne v takové situaci, mnohem pravděpodobněji přesune pozornost k jiným dětem, které slibují, bez obalu řečeno, lepší poměr nákladů a výnosů.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!