Vést dítě k disciplíně je zodpovědností rodiče. Disciplína není projevem hněvu ze špatného chování ani pomsta za nějaký přečin. Je to pečlivá kombinace laskavosti a dlouhodobého úsudku. Řádná disciplína vyžaduje úsilí, dokonce lze říci, že je synonymem úsilí. Není snadné věnovat dětem plnou pozornost. Není snadné zjistit, co je správné a co ne a proč. Není snadné formulovat férový a soucitný postup vedení k disciplíně a vyjednat její dodržování s ostatními lidmi, kteří se na výchově dítěte podílejí.
Vzhledem k této kombinaci zodpovědnosti a obtížnosti pak leckterý rodič přivítá názor, že bychom děti neměli v ničem omezovat. Může se pak zříct povinnosti své děti kultivovat s výmluvou, že jim to jen prospěje. Je to hluboký, zhoubný sebeklam. Je to neodpustitelný projev lenosti a necitelnosti. Tím však náš sklon k výmluvám a racionalizaci nekončí.
Předpokládáme, že jakákoli pravidla nenapravitelně zadusí bezmeznou přirozenou kreativitu našich dětí, ačkoli z odborné literatury jednoznačně vyplývá, že větší než malé množství kreativních schopností je jednak překvapivě vzácné, a jednak že přesně dané hranice tvořivou činnost neomezují, ale naopak podporují. Přesvědčení o výhradně destruktivním účinku pravidel a struktury jde často ruku v ruce s představou, že děti budou samy vědět, kdy mají spát a co mají jíst, stačí jen nepotlačovat jejich dokonalé přirozené instinkty. Obojí je zcela neopodstatněné. Děti budou klidně přežívat na hamburgerech, hranolkách a bonbónech, pokud tím přitáhnou pozornost, získají vliv nebo se tak vyhnou zkoušení nových jídel. Místo aby šly na kutě rozumně a pokojně, budou se vzpírat nočnímu bezvědomí, dokud je neskolí únava. Pokud jim to dovolíme, budou v rámci průzkumu sociálního terénu provokovat dospělé se stejnou radostí jako malí šimpanzi dotírají na samce ve své tlupě. Z reakcí na své provokace se dítě i šimpanzí mládě učí poznávat hranice toho, co by jinak byla příliš nevázaná a děsivá svoboda. Takové meze jsou pak pro ně opěrným bodem, i když jim jejich objevování často přivodí krátkodobé zklamání či frustraci.
Pamatuji si, jak jsem vzal jednou dceru na dětské hřiště. Byly jí tehdy asi dva roky. Hrála si na prolézačce a zrovna visela dolů za ruce, když si na stejnou příčku stoupnul obzvlášť provokativní malý zloduch. Vzhlédl jsem k němu a naše pohledy se setkaly. Chlapec se k dceři přiblížil a zas a znovu, stále silněji, jí šlapal na ruce a přitom mě pozoroval. Věděl moc dobře, co dělá. Trhni si, taťuldo – tak zněla jeho filozofie. Za svého krátkého života už došel k závěru, že dospělí si nezaslouží nic než pohrdání a že se jim může s klidem v duši vzepřít. To ještě nevěděl, že i on jednou vyroste. Rodiče mu připravili beznadějnou budoucnost. Jak velké – a prospěšné – bylo jeho překvapení, když jsem jej popadl a odhodil o deset metrů dál.
Nebojte se, jen žertuji. Ve skutečnosti jsem popadl dceru a odvedl ji. Tomu chlapci by však jen prospělo, kdybych to udělal. Představte si, že malé dítě opakovaně bije matku do tváře. Proč to dělá, diví se přihlížející. To je však hloupá otázka. Nepřípustně naivní. Přece aby ukázalo matce, kdo je tady pánem.
Aby se přesvědčilo, co vše mu projde. Na násilí není koneckonců nic záhadného. Nepochopitelný je mír. Násilí je výchozí stav. Je snadné. Obtížný je mír. Ten se musí naučit, vštípit, zasloužit. (Lidé si základní psychologické otázky mnohdy kladou přesně opačně. Proč někdo bere drogy? To není záhada. Nepochopitelné je, proč je všichni nebereme v jednom kuse. Proč lidé trpí úzkostí? To není záhada. Na rozum mi nejde, jak někdo může být byť na chvíli klidný. Jsme křehcí a smrtelní. V životě nás může postihnout milion různých neštěstí, na milion různých způsobů. Správně bychom měli být každou vteřinu k nepříčetnosti vyděšení.
Jenže nejsme. Totéž platí o depresi, lenosti a kriminalitě.) Pokud vám dokážu ublížit a přemoci vás, pak vám mohu provést, kdykoli cokoli mne napadne. Mohu vás trýznit, třeba jen ze zvědavosti. Mohu si uzurpovat vaši pozornost a poroučet vám. Mohu vám ukrást hračku. Děti útočí jako první, protože agrese je vrozená, třebaže u některých jedinců dominantnější než u jiných, a také protože násilí je cestou k vytouženému cíli. Představa, že takové chování se děti musejí teprve naučit, je pomýlená. Had se nemusí učit kousat. Má to v povaze. Čistě statisticky platí, že dvouleté děti jsou nejagresivnější lidé na světě. Kopou, tlučou a koušou a kradou cizí majetek. Zkoumají tak svět, vybíjejí si hněv a frustraci a uspokojují své impulzivní touhy. Pro naše účely je podstatné, že tak poznávají meze přípustného chování. Jak jinak by na to měly přijít? Malé děti jsou jako slepci tápavě hledající zeď. Musejí se posouvat stále kupředu a zkoušet, kde jsou skutečné hranice, protože ty často leží jinde, než se jim říká.
Soustavnou korekcí takové činnosti jim rodiče v tomto procesu pomáhají. Pokud to nedělají, nechávají své děti bez vedení a ony, pokud jsou agresivní a dominantní, pak tlučou a koušou a kopou, dokud nenarazí na mantinel. Jak silně můžu mamku praštit? Inu, dokud se neohradí. Proto je korekce lepší dříve než později, tedy pokud si rodič nepřeje být tlučen. Dítě se mimoto naučí, že tlouct někoho není optimální společenská strategie. Bez korekce nevyvine žádné úsilí směrem k organizaci a regulaci svých impulzů, tak aby mohly nekonfliktně koexistovat v dětské psychice i v širší společnosti.
Můj syn byl v raném dětství obzvlášť protivný. Dceru jsem kdysi dokázal přikovat na místo jediným přísným pohledem. To však na syna ani v nejmenším neplatilo. Jakmile překročil devět měsíců, má žena, která rozhodně není žádná měkkota, neměla u stolu ani chvíli klidu. S oblibou se s ní přetahoval o lžičku. „Tak si ji nechej!“ řekli jsme nakonec. Stejně jsme jej nechtěli krmit ani o minutu déle, než bylo nutné. Jenže ten malý zlotřilec nikdy nesnědl víc než tři, čtyři sousta. Pak si s jídlem jen hrál. Donekonečna jej míchal v misce, pouštěl kousky jídla ze své vysoké dětské. židle na zem a sledoval, jak padají. To je normální, říkali jsme, jen zkoumá. Jenže pak nejedl, kolik měl, a proto ani dostatečně nespal. O půlnoci pláčem budil rodiče, kteří pak byli nevrlí a bez nálady. Syn zlobil matku, která si pak frustraci vybíjela na otci. K ničemu dobrému to nevedlo.
Po pár dnech všeobecného rozkladu jsem se rozhodl, že lžičku vybojuji zpět, a připravil se na válku. Vyhradil jsem si na ni dostatek času. Věřte nebo ne, ale trpělivý dospělý dokáže porazit dvouleté dítě. Jak praví stará moudrost, „stáří a proradnost vždy přemohou mládí a zdatnost“. Částečně je to tím, že když jsou člověku dva roky, čas běží nekonečně pomalu. Má půlhodina byla pro mého syna týden. O vítězství jsem nepochyboval. Syn byl tvrdohlavý a protivný, ale já umím být horší. Usedli jsme za stůl proti sobě a já před něj postavil misku.
Bylo to jako V pravé poledne. Oba jsme věděli, že půjde do tuhého. Syn uchopil lžičku. Já mu ji vzal a nabral vrchovaté sousto lahodné kaše. Pomalu jsem mu jej přisunul k puse. Syn si mě změřil přesně stejným pohledem, jako tehdy ten zloduch na dětském hřišti, a pevně stiskl rty. Otáčel hlavou ze strany na stranu, zatímco jej má lžička neúnavně pronásledovala. Já měl však v rukávu i další esa. Dloubl jsem ho do hrudi, jako bych ho chtěl pozlobit. Syn ani nehnul brvou. Dloubl jsem ho znovu. A znovu. A znovu. Ne silně, jen tak, aby to nemohl ignorovat. Po asi deseti dloubnutích to syn nevydržel a chtěl se hlasitě ohradit, a to byla jeho osudová chyba. Sotva otevřel pusu, hbitě jsem mu do ní vsunul lžičku. Syn se nevítané sousto pokusil vytlačit jazykem ven, ale i s tím jsem si dokázal poradit. Jednoduše jsem mu na rty přitlačil ukazovák. Něco vyteklo ven. Ale něco prošlo dovnitř. Jedna nula pro tátu. Pohladil jsem ho po hlavě a řekl mu, že je hodný kluk. A myslel jsem to upřímně. Když vám někdo vyhoví, odměňte jej. Vítěz má být šlechetný. Za hodinu bylo po všem. Neobešlo se to bez vztekání a křiku. Žena to v jedné chvíli nevydržela a odešla. Toho stresu na ni bylo moc. Ale nakonec syn snědl úplně všechno, a pak mi vyčerpaně padl do náruče. Společně jsme si zdřímli. A když se vzbudil, projevoval mi větší lásku než kdy předtím.
Totéž jsem u dětí pozoroval mnohokrát, a nejen u svých. Jednou jsme se dohodli s dalším párem, že si budeme navzájem hlídat děti, všechny mladší tří let. Ty se vždy sešly v jednom domě a jeden pár si zašel na večeři nebo do kina. O něco později se k naší dohodě připojil třetí pár. Jejich dvouletého, na svůj věk velkého
syna jsem viděl poprvé.
„Nechce spát,“ prohlásil jeho táta. „Uložíme ho do postele, ale on za chvíli vyskočí a sejde k nám dolů do obýváku. Většinou mu pak pustíme Sezame, otevři se.“
Já rozhodně nikoho za neposlušnost odměňovat nebudu, pomyslel jsem si. A už vůbec ne pohádkou. Nahlas jsem samozřejmě neřekl nic. S rodiči o jejich dětech nemá smysl mluvit dřív, než jsou opravdu připraveni poslouchat.
Večer jsme všechny ratolesti uložili do postele. Čtyři z pěti okamžitě usnuly, ne však filmový fanoušek. Sice jsem jej uložil do postýlky s ohrádkou, aby nemohl uprchnout, ale vřískat mohl. A taky že vřískal. Z jeho strany to byla slušná strategie. Bylo to protivné a mohlo to probudit ostatní děti, které by se k němu hned přidaly. Jedna nula pro kluka. I vypravil jsem se do ložnice. „Lehni si a spi,“ rozkázal jsem. Bezvýsledně. „Lehni si,“ řekl jsem, „nebo tě položím já.“ Podobné výhrůžky na tak malé děti obvykle nezabírají, a už vůbec ne v takové situaci, ale já zkrátka věřím na férové varování. Kluk si samozřejmě nelehl. Místo toho znovu zavřískal, jen tak pro efekt.
To děti dělají často. Vyděšení rodiče si myslí, že jejich ratolest pláče ze smutku nebo bolesti. Není to tak. Důkladná analýza obličejových svalů jednoznačně ukázala, že jedním z nejčastějších důvodů dětského pláče je hněv. Pláč z hněvu vypadá a zní jinak než ze strachu nebo úzkosti a s trochou snahy je to poznat. Ten první je často aktem dominance, a jako takový by jej rodiče měli řešit. A tak jsem kluka zvedl a položil. Jemně. Trpělivě. Ale pevně. On vstal. Já ho položil. On vstal. Já ho položil. On vstal. Tentokrát jsem ho položil na břicho a zlehka mu přitiskl dlaň na záda. Kluk se mocně vzpínal, ale nebylo mu to nic platné. Pořád byl desetkrát menší než já. Nějakou chvíli jsem ho držel a vlídně mu opakoval, že je hodný kluk a že má spát. Dal jsem mu dudlík a něžně ho poplácal po zádech. Chlapec se postupně uvolnil a zavřel oči. Stáhl jsem ruku.
Kluk okamžitě vyskočil na nohy. Musel jsem uznat, že je to bojovník. A tak jsem ho znovu zvedl a položil. „Spi, ty lotře,“ řekl jsem. Znovu jsem ho zlehka poplácal po zádech. Některé děti to uklidňuje. Viděl jsem, že ho už zmáhá únava a že brzy kapituluje. Znovu zavřel oči. Vstal jsem a potichu zamířil ke dveřím. Na prahu jsem se naposled otočil. Kluk zase stál. „Lehni, příšero,“ houkl jsem a namířil na něj varovný prst. Tentokrát se skácel jak podťatý. Zavřel jsem dveře. Padli jsme si do oka. Ani já, ani žena už od něj po zbytek večera neslyšeli ani pípnutí.
„Jak to s ním šlo?“ zeptal se otec, když se pozdě v noci vrátili z města. „Dobře,“ odvětil jsem. „Bez problémů. Teď už spí.“
„A budil se?“
„Vůbec,“ zavrtěl jsem hlavou. „Celou dobu spí jako špalek.“ Klukův otec na mne vrhl tázavý pohled. Ale nahlas se nezeptal.
A já mu nic neřekl.
Neházejte perly sviním, jak praví staré úsloví. Možná si říkáte, že je to příliš kruté. A nenaučit své dítě chodit spát a ještě ho pak odměňovat šaškárnami nějakých strašidelných loutek? To je taky kruté. Každý ať sám posoudí, co je horší.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!