V nedávné polemice na stránkách Konzervativních novin se Andrej Ruščák zabývá také (právním) postavením lidských bytostí v prenatálním stádou vývoje. Andrej Ruščák píše, že „do 12. tt je vyloučené, že, bez ohledu na svůj tvar, bude mít [lidská bytost] centrální nervovou soustavu, která je nutná pro jakoukoliv lidskou existenci“, píše, že „[p]lnoprávnou lidskou bytostí se […] i podle našich zákonů, člověk stává až narozením“ a nakonec, že „není v souladu s českou judikaturou“ vykládat Listinu tak, že zapovídá usmrcování lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje, a že podle stanoviska Ústavního soudu „není rolí Ústavního soudu do práva na interrupce […] zasahovat“. To si zaslouží určité upřesnění.
Za prvé je omyl si myslet, že člověk do 12. týdne těhotenství nemá centrální nervovou soustavu. Základy centrální nervové soustavy lze u člověka pozorovat již kolem třetího týdne od jeho počátku (srov. např. Sadler, T. W., Langmanova lékařská embryologie, Praha 2011, s. 327). Tedy zhruba ve stejném čase, kdy lze u člověka pozorovat začátek činnosti jeho srdce (tamtéž, s. 185). Nicméně to je pouze nepodstatný detail. Hlavní vada argumentu centrální nervovou soustavou a jemu podobných spočívá v tom, že se snaží stanovit kritérium, po jehož splnění lze člověku udělit právo na život. Proč je snaha takové kritérium stanovit chybná? Jednoduše proto, že právo na život se neuděluje, právo na život je člověku vlastní (srov. např. sp. zn. Pl. ÚS 35/95).
Žijeme i před narozením
Dále je omyl si myslet, že se plnoprávnou lidskou bytostí člověk stává narozením. Narození je sice důležitou právní skutečností, ale ani narozením nezískává člověk všechna práva. Aby člověk získal další práva, musí nastoupit i jiné skutečnosti. Přitom je třeba rozlišovat mezi různými kategoriemi práv. Jsou jednak práva lidská, která náležejí člověku pouze na základě jeho lidství, ta se neudělují, a pak práva politická, práva hospodářská, práva sociální či práva kulturní, která jsou člověku udělena státem, na základě jeho uvážení (srov. tamtéž). Jinými slovy, to, že např. podle občanského práva člověk narozením získává určitá občanská práva, neznamená, že před narozením žádná práva nemá. Naopak, i občanské právo výslovně lidským bytostem v prenatálním stádiu vývoje určitá občanská práva uděluje (srov. § 25 NOZ), implicitně tak uznává, že má i základní lidská práva, totiž především právo na život.
Dále je omyl si myslet, že není v souladu s judikaturou Ústavního soudu vykládat Listinu tak, že zapovídá usmrcovat lidské bytosti v prenatálním stádiu vývoje. Ústavní soud judikoval, že život je základní lidskou hodnotou (srov. sp. zn. I. ÚS 1565/14), která musí být chráněna i trestním právem (srov. sp. zn. I. ÚS 1565/14 bod 43), také judikoval, že je nepřípustné nerovné zacházení např. tím, že by bylo určité skupině osob odebráno některé ze základních práv (srov. sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Je zřejmé, že zákon, který přímo ohrožuje určitou skupinu lidských bytostí na životě, zcela jistě neplní závazek ochrany života těchto lidských bytostí, závazek vyplývající z tzv. abstraktního odstavce příslušného základního práva Listiny (srov. odst. 1 čl. 6 Listiny), a nejen že tento závazek neplní, ale dokonce jde proti tomuto závazku, jak lze dovodit také z tzv. aplikačních odstavců příslušného základního práva Listiny, které stanovují, že nikdo nesmí být zbaven života, a nepřípustnost trestu smrti (srov. odst. 2 a 3 čl. 6 Listiny). Totiž, jestliže je trest smrti nepřípustný (srov. odst. 3. čl. 6 Listiny), tím spíše je nepřípustné zákonné ustanovení umožňující usmrcení nevinné lidské bytosti. Takový závěr je v souladu s uvedenou judikaturou. S ohledem na výše zmíněnou občansko právní ochranu lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje, lze odkázat i na nález, ve kterém Ústavní soud uvedl, že nelze tolerovat oblíbený trik totalitních režimů, který spočívá v oddělení subjektivního práva od možnosti toto právo vykonávat (srov. sp. zn. IV. ÚS 34/06). Např. říci, že závazek ochrany lidské bytosti v prenatálním stádiu vývoje vyplývající z Listiny se uskutečňuje udělením určitých občanských práv nebo skrze pracovněprávní ochranfabsence
u ženy v těhotenství, přičemž zároveň této lidské bytosti v prenatálním stádiu vývoje jsou tato občanská práva či ochrana odepřena tím, že je porušeno její právo na život, není nic jiného, než snaha schovat zvůli a bezpráví za formální zásadu práva (srov. tamtéž).
Co na to Ústavní soud?
Nakonec je omyl si myslet, že Ústavní soud se k možnosti usmrtit lidskou bytost v prenatálním stádiu vývoje již vyjádřil. Ústavní soud se záležitostí doposud meritorně nezabýval, pouze asi ve dvou případech odmítl podanou stížnost pro nepřípustnost, resp. jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Rolí Ústavního soudu je mimo jiné posuzovat ústavnost zákonů. Po přípustném napadení ústavnosti předmětného zákona se jím Ústavní soud bude zabývat. Jaké argumenty bude Ústavní soud zvažovat? Pro legálnost usmrcování lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje lze uvést v zásadě dva argumenty. První argument se dovolává absence výslovného zákazu usmrcování lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje, resp. absence výslovného označení lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje za osoby. Jde však o argument, který se distancuje od schopnosti abstrakce a analogie. Povinnost soudů nalézat právo „neznamená pouze vyhledávat přímá, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem“ (sp. zn. Pl. ÚS 21/14, bod 170). Pokud je právo na život lidským právem, které se neuděluje, ale pouze uznává a chrání, pak není podstatné, zda je či není někde explicitně uvedeno, kdo z lidí je jeho nositelem. Z podstaty tohoto práva plyne, že jeho nositeli jsou všichni lidé. Druhý argument může znít takto: lidské bytosti v prenatálním stádiu vývoje lze usmrcovat, protože je dostatečný zájem na jejich usmrcování a současně jsou tak malými bytostmi, že se nemohou násilnému usmrcení adekvátně bránit. Jak bylo ukázáno výše, ani bezbrannost, ani něčí zájem nemůže být kritériem, na základě kterého se člověku udělí či neudělí právo na život, neboť právo na život se neuděluje.
Pro neústavnost usmrcování lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje pak bude Ústavní soud vedle výše představených argumentů plynoucí z jazykového a systematického výkladu Listiny a případně dalších argumentů (z mezinárodních dokumentů, podústavních norem, biologie,…) posuzovat i otázku, zda možnost usmrcování lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje nespadá pod výjimku z práva na život podle čl. 6 odst. 4 Listiny, zda právo na život lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje není v konkrétním případě převáženo základním právem jiných lidských bytostí. K takovému posouzení Ústavní soud užívá testu proporcionality (jde o obdobu známého principu dvojího účinku). Jedním z kritérií testu je posouzení alternativních prostředků, které jsou s to dosáhnout legitimních cílů, které jsou usmrcením lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje sledovány. Lze konstatovat, že alternativní prostředky k dosažení sledovaných cílů zde jsou (perinatální paliativní péče, ústavní péče, psychologická a psychiatrická péče, finanční pomoc, aj.), a proto nelze usmrcení lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje považovat ani za výjimku z práva na život.
Ukončete to co nejdříve!
Na závěr lze vyjádřit přání, aby formální možnost usmrcování lidských bytostí v prenatálním stádiu vývoje byla odstraněna co nejdříve. A to nejen proto, že se tím dosáhne nápravy nespravedlivé právní úpravy, ale také proto, že jako druhotný účinek takové nápravy lze očekávat vyšší ochranu práv žen – matek – potažmo rodin v podobě zajištění odpovídající podpory rodin během těhotenství, šestinedělí i v následné době výchovy dětí.
Autor působí ve spolku Nejmenší z nás
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!