V neděli 14. února skončil v České republice nouzový stav, neboť Poslanecká sněmovna předtím neschválila jeho prodloužení. Vláda nicméně hned ode dne následujícího vyhlásila nový nouzový stav. Došlo tím k zajímavé situaci, jež zasluhuje právní rozbor.
Danou situaci předně upravuje ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (dále jen “ZB”). Dle čl. 6 odst. 2 ZB může vláda vyhlásit nouzový stav, ale po 30 dnech musí o jeho pokračování rozhodnout Poslanecká sněmovna. Smyslem tohoto předpisu je, aby výkonná moc byla pod kontrolou moci zákonodárné, která má přímou legitimitu vycházející z všeobecných voleb. Vláda tedy nemůže dle textu ani dle smyslu ZB prodlužovat nouzový stav bez souhlasu Poslanecké sněmovny.
Chybná úvaha
Proti tomu je vládou namítáno, že se nejedná o pokračování předchozího nouzového stavu, ale o stav nový, vyhlášený na základě § 3 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., tedy tzv. krizového zákona. Dle tohoto ustanovení hejtman neprodleně požádá vládu o vyhlášení nouzového stavu, není-li možné účelně odvrátit vzniklé ohrožení v rámci stavu nebezpečí. Taková úvaha je ale chybná. Předně se zřejmě nikdo nezabýval otázkou, zda je splněn předpoklad daného ustanovení, totiž, že nepostačuje stav nebezpečí. Dále je nutno podotknout, že daná norma je směřována spíše na krizové situace, které nastanou v rámci jednoho kraje a nikoli na celém území státu. Nicméně, obě tyto námitky jsou ve srovnání s chybějícím souhlasem Poslanecké sněmovny naprosto nepodstatné.
V období mezi zrušením nouzového stavu Poslaneckou sněmovnou a jeho opětovným vyhlášením ze strany vlády nedošlo k zásadní změně epidemiologické situace. Pokud tedy vláda vyhlásila nový nouzový stav, nejedná se fakticky o nic jiného než o prodloužení stavu, který byl předtím Poslaneckou sněmovnou odmítnut. Pro jeho trvání tedy nejsou podmínky a vyhlášení je neplatné, a to nezávisle na tom, zda o ně požádali hejtmani, rektoři univerzit, nebo třeba místní okrašlovací spolek v Šumperku. Pokud bychom přijali, že nouzový stav byl vyhlášen platně, znamenalo by to, že by vláda mohla obcházet vůli Poslanecké sněmovny prostě tak, že by po každém zrušení nouzový stav vyhlásila znovu. Pak by ale celá konstrukce ZB byla zbytečná a nijak by nechránila práva a svobody obyvatel.
Vzhledem k výše uvedenému lze tedy shrnout, že se v případě nově vyhlášeného nouzového stavu nejedná o skutečný nouzový stav, ale o nouzový stav putativní, tedy zdánlivý, neboť vůbec nedošlo k jeho platnému vyhlášení.
Dalo by se namítat, že nouzový stav je platně vyhlášen, protože Poslanecká sněmovna jej může dle čl. 6 odst. 3 ZB kdykoli zrušit a neučiní-li tak, třebaže může, je nutné jej považovat za platný. Takový krok ze strany Poslanecké sněmovny je ale zcela zbytečný, neboť ta již svou vůli jasně projevila.
Druhou možností je napadnout vyhlášení nouzového stavu soudní cestou, a čekat pak zřejmě na rozhodnutí Ústavního soudu v dané věci. Takové rozhodnutí však lze v následujících čtrnácti dnech stěží očekávat a i kdyby byl nouzový stav vyhlášen neplatně, soudní zásah přijde pozdě.
Zrušit něco, co nebylo vyhlášeno?
První způsob, by byl tedy zřejmě praktičtější, i když z právního hlediska poněkud nekonsistentní, neboť nelze zrušit něco, co nebylo ani platně vyhlášeno, a tedy není. Z hlediska právní jistoty by však bylo přeci jen lépe vydat se touto cestou. Nezdá se však, že by pro ni v Poslanecké sněmovně nyní existovala vůle, ba spíše naopak. Část opozice svým přístupem porušení ze strany vlády kryje. Ač je tedy situace z právního hlediska poměrně jasná, vidíme, že pouhá slova zákona zmohou málo proti normativní síle skutečnosti a každý zákon, třebas ústavní, působí, jen pokud existuje ochota a schopnost jej hájit.
Co má tedy dělat běžný občan? Vzhledem k tomu, že nouzový stav vlastně netrvá, nelze na jeho základě vydávat předpisy a jejich případné porušení sankcionovat. Občan obviněný z jejich porušení by tedy neměl nikdy přijímat pokutu od na místě zasahujícího orgánu veřejné moci, ale vyhledat odbornou pomoc a hájit se ve správním řízení, případně v řízení soudím. Nejpozději v tom druhém bude mít jistě úspěch. Chce to však odvahu a ochotu brát se o svá práva.
Komu potom věřit…?
Vyhlášení nouzového stavu je tedy ze strany vlády jednáním “in fraudem constitutionis”, čili obcházením ústavního pořádku, které bezprávně omezuje práva a svobody občanů. Daná omezení se ovšem v důsledku vadného postupu při jejich vydání stávají nevymahatelnými. Jednání vlády, ale do značné míry i části opozice, tak nejen značně omezuje vymahatelnost práva, by co hůř, vede k podrývání důvěry v právní stát, což může mít do budoucna nedozírné následky.
Autor je studentem doktorského studia na právnické fakultě Karlovy univerzity, právnické fakultě Katolické univerzity v Lovani a podnikovým právníkem.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
