Alexandr Solženicyn měl plné právo pochybovat o existenci, když v polovině hrůzyplného dvacátého století pobýval v sovětském trestaneckém táboře. Během nacistické invaze sloužil v prvních liniích mizerně připravené Rudé armády. Jeho vlastní lidé jej zatkli, ztloukli a poslali do gulagu. Pak dostal rakovinu. Mohl se stát zahořklým, nenávistným člověkem. Jeho život tragicky poznamenali jak Hitler, tak Stalin, jedni z nejkrutějších tyranů dějin.
Solženicyn živořil v nesnesitelných podmínkách. Byl oloupen o dlouhá, nenahraditelná léta svého života. Byl svědkem zbytečného, ponižujícího utrpení a smrti svých přátel a známých a nakonec jej postihla nesmírně zákeřná choroba. Solženicyn měl důvod proklínat Boha. Snad ani Jób neměl tak těžký úděl. Velký spisovatel a nezlomný, odvážný zastánce pravdy nedopustil, aby jeho mysl propadla pomstychtivosti a destrukci.
Namísto toho otevřel oči. Během mnoha zkoušek, jimiž prošel, poznal Solženicyn lidi, kteří si zachovali charakter i za hrůzostrašných okolností. Hluboce nad jejich chováním rozjímal.
A pak si položil tu nejobtížnější ze všech otázek: může si za svou životní tragédii částečně i on sám? A pokud ano, jak? Vzpomněl si na svou nekritickou podporu komunistické strany v mládí. Přehodnotil celý svůj život. V táboře měl času dost. Kdy v minulosti udělal chybu? Kolikrát jednal v rozporu s vlastním svědomím, kolikrát věděl, že něco není správné, ale stejně to udělal? Kolikrát se zpronevěřil sám sobě a kolikrát lhal? A může v rozbahněném pekle sovětského gulagu své hříchy minulosti napravit, odčinit, kát se za ně?
Solženicyn pečlivě studoval svůj život do nejmenších podrobností. Položil si druhou otázku, a pak třetí. Můžu se do budoucna takových chyb vyvarovat? Můžu nyní napravit škody, které jsem kdysi způsobil? Naučil se pozorovat a poslouchat. Poznal pár obdivuhodných lidí – poctivých a upřímných, navzdory všemu. Sám sebe kousek po kousku rozebral, vše přebytečné a škodlivé zahodil a vzkřísil se k novému životu. Pak napsal Souostroví Gulag, dějiny sovětského vězeňského systému.115 Je to působivá, děsivá kniha, napsaná s nezdolnou mravní silou ryzí pravdy. Je to několik set stran plných čiré hrůzy. V Sovětském svazu byla pochopitelně zakázána, v 70. letech ji však propašovali do Spojených států, odkud dobyla celý svět. Beze zbytku a jednou provždy strhla komunismu – coby ideologii i společenskému uspořádání – masku intelektuální legitimity. Solženicyn pokácel strom, jehož hořké plody mu přivodily tolik bolesti – a na jehož výsadbě se sám podílel.
Jeden člověk se rozhodl, že bude namísto proklínání osudu konatdobro, a otřásl tím samotnými základy celého patologického systému komunistické tyranie. Ta se úplně rozpadla nedlouho poté a Solženicyn k tomu svou odvahou přispěl významným dílem. Nebyl jediný, kdo dokázal takový zázrak. Napadá mne například Václav Havel, perzekvovaný dramatik, který se nakonec navzdory všemu stal prezidentem Československa a České republiky, anebo Mahátma Gándhí.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!