Vývoj člověka ze zvířete probíhal zhruba následovně (všechny detaily zřejmě nebudou stoprocentní, ale pro naše účely to stačí): Zaprvé nastala hojnost jídla, možná díky velkým býložravcům, jako jsou mamuti. Kdysi jsme jedli hodně mamutů (možná jsme je snědli všechny). Když kmen ulovil velké zvíře, vždy něco zbylo.
Zpočátku je to náhoda, ale nakonec si lidé uvědomí, že mít maso „do zásoby“ je užitečné. Ve stejné fázi přijde na svět zárodek ideje oběti. „Nejraději bych všechno snědl hned, ale když si dám něco stranou, nebudu mít hlad později.“ Ta časem přeroste nejprve v „pokud si dám něco stranou, nebudu mít hlad ani já, ani moje rodina“ a nakonec v „celého mamuta nesním, ale v zásobě mi taky dlouho nevydrží; snad bych se mohl podělit s druhými; možná mi to pak oplatí, až oni budou mít přebytek a já nic; bude to výhodné pro všechny; možná mi pak druzí začnou obecně víc důvěřovat; možná pak budeme moct obchodovat pravidelně“.
A tak se z mamuta stane „budoucí mamut“ a z toho zase „osobní reputace“. Tak vypadaly začátky společenské smlouvy.
Podělit se s druhými neznamená vzdát se něčeho hodnotného a nedostat nic na oplátku. Toho se bojí jen děti, které se nechtějí s nikým dělit. Nabídnout něco druhým ve skutečnosti znamená navázat obchodní spolupráci. Dítě, které se nechce dělit, nemůže obchodovat a nemůže mít ani žádné kamarády, protože kamarádství je forma směnného vztahu. Benjamin Franklin jednou prohlásil, že člověk, který se přistěhuje do nového bydliště, by měl své nové sousedy o něco požádat. Citoval přitom starou moudrost: Ten, kdo ti jednou prokázal službu, ti prokáže další ochotněji než ten, komus prokázal službu ty. Franklin měl za to, že požádat někoho o laskavost (v rámci mezí, samozřejmě) je nejprospěšnější a nejbezprostřednější pozvánkou ke společenské interakci. Můj soused se tak může předvést jako štědrý člověk a v budoucnu může o něco požádat zase on mne, což přispěje k rozvoji vzájemné známosti a důvěry. Obě strany tak mohou překonat přirozenou váhavost a vzájemné obavy z cizince. Je lepší mít něco než nic. Ještě lepší je štědře se podělit o to, co máme. A úplně nejlepší je veřejně známá reputace štědrého člověka. To je totiž trvalá hodnota. Můžeme se na ni spolehnout.
Zde tedy vidíme, jak byly položeny základy idejí jako spolehlivost, poctivost a velkorysost. Jasně zformulované základy morálky. Produktivní, pravdomluvná osoba, která se dokáže s druhými podělit, je prototypem řádného občana a dobrého člověka. Z toho je patrné, jak se z prosté myšlenky „odložit si kousek masa na později“ vyvinuly ty nejvyšší mravní zásady.
Zdá se, že se během vývoje lidské společnosti stalo následující:
Vzniku písma a dramatu předcházely stovky tisíc let. V této fázi se formovala, pomalu a v bolestech, dvojjediná praktika odříkání a směny. Tu pak lidé začali ztvárňovat coby metaforickou abstrakci v rituálech a příbězích o přinášení obětí, například takto: „Představte si, že na nebi sídlí Stvořitel, který je všemohoucí a vševidoucí a který nás smrtelníky soudí. Pokud si odřekneme něco hodnotného, potěší jej to. A člověk by se měl chovat tak, aby mu dělal radost, protože v opačném případě mu Stvořitel udělá ze života peklo. Proto trénujte odříkání a dělení s druhými, dokud to nebudete mít v malíku. Pak se vám bude dařit dobře.“ (Podotýkám, že to vše je pravda, ať už nějaká mocná síla na nebesích sídlí, nebo ne). Nikdo to samozřejmě neřekl takto věcně a přímo. Vše bylo implicitně obsaženo v tehdejších obyčejích a příbězích.
Úryvek pochází z knihy Jordana Petersona Dvanáct pravidel pro život, kterou vydalo nakladatelství ARGO a koupit si jí můžete třeba zde.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!