Debata o cenzuře na sociálních sítích nás konzervativce staví do složité situace. Jak nám naši přátelé na levici s oblibou připomínají, „jde přece o soukromé firmy, mohou si dělat, co chtějí“. Pro takovou formu anarchokapitalistického ráje mám sice jistou slabost, ale potíž je v tom, když taková pravidla platí jen selektivně. Ve skutečnosti totiž nemůžu podnikat prakticky v žádném oboru lidské činnosti, aniž bych narazil na státní regulaci – od prodeje rohlíků po stavbu jaderné elektrárny. A právě díky tlaku levice jsou tyto regulace čím dál detailnější. A dusivější.
Takže proč najednou ta obhajoba BigTech? Proč najednou mají mít provozovatelé sociálních sítí právo mazat názory, které se jim nehodí? Proč najednou nevadí, že platí jen minimální daně? Proč nevadí jejich koncentrace moci? To všechno přece bylo pro levici jako červený hadr na býka – Trusty a monopoly přece! Ty se vždy rozbíjely…
Jedna možnost je smířit se s tím a hledat jiné cesty, jak oslovit veřejnost. Disidenti také neměli k dispozici státní televizi a Rudé právo a stejně se nakonec smáli. Jenže není moc rozumné vytvořit v polovině obyvatel dojem, že jsou zatlačeni do role novodobých disidentů.
Ze sociálních sítí mizí především konzervativní příspěvky a autoři
Odpověď je jednoduchá. BigTech jde levici na ruku. Z Twitteru a Facebooku mizí především konzervativní příspěvky a autoři. Konzervativní texty jsou algoritmem upozaďovány (tzv. Shadow ban). Konzervativní skupiny z Facebooku mizí, zatímco extremisté z Antify nebo Black Lives Matter se nemají čeho obávat. Ještě před velkou čistkou po Trumpově porážce v roce 2021 popsal Richard Hannania v Quillette, že z dvaadvaceti významných postav, kterým Twitter zrušil účet, jich 21 podporovalo Donalda Trumpa. Jako kritérium významnosti uvedl to, že se o případu zmínila i mainstreamová média. Zajímavé je, že do roku 2015 se nenašel jediný případ. Tehdy se ostatně Twitter označoval za „křídlo svobody slova ve straně svobody slova“. Pak se něco zlomilo… Některé případy zrušení účtu jsou obzvláště bizarní. Když do New York Times nastoupila jako komentátorka Sarah Jeong, zjistilo se, že napsala desítky nenávistných tweetů vůči bílým. Černošská konzervativní aktivistka Candace Owens je převzala, slovo „white“ nahradila slovem „Jewish“, a zveřejnila. Její účet byl okamžitě suspendován. A to, že většina zaměstnanců Facebooku je krajně levicově orientována, přiznal v kongresu i Mark Zuckerberg. Devadesát osm procent finančních příspěvků od zaměstnanců Twitteru na politickou kampaň šlo v minulých volbách Joe Bidenovi…
Jaké je řešení? Jedna možnost je smířit se s tím a hledat jiné cesty, jak oslovit veřejnost. Disidenti také neměli k dispozici státní televizi a Rudé právo a stejně se nakonec smáli. Jenže není moc rozumné vytvořit v polovině obyvatel dojem, že jsou zatlačeni do role novodobých disidentů. Navíc pokus založit vlastní sociální síť nedopadl slavně. Ano, „založte si vlastní síť, vy pravičáci a milovníci soukromého majetku“, slyšeli jsme. Dobře, několik lidí založilo Parler (od francouzského „mluvit“). A co se nestalo? BigTech udeřil. Google a Apple stáhly aplikaci Parler ze své softwarové nabídky, Amazon zrušil jejich hosting a zabezpečovací společnost Octa jim vypověděla smlouvu. Totéž udělali i poskytovatelé e-mailu, SMS služeb, dokonce i právní kancelář, která je zastupovala. Důvod? Na Parleru se prý domlouvali útočníci na Kapitol. Ukázalo se, že to není pravda, a že většinou komunikovali na Twitteru a Facebooku, ale koho by to zajímalo…
Musíme donutit provozovatele konat dle zákonů dané země
Mnohem střízlivější a jednodušší by bylo donutit provozovatele sociálních sítí konat podle zákonů platných v té či oné zemi. Na sociálních sítích by tak nemohl mít svůj účet například Islámský stát a verbovat tak své příznivce (i když Taliban na Twitteru účet má), ale zároveň by tam člověk mohl bez obav vyjádřit své politické názory. Jinými slovy, pokud nepropaguje násilí či nevyzývá k násilí nebo nepropaguje extrémistické ideologie, stejně jako v případě novin, televize, knih atd. Jenže do toho se provozovatelům sociálních sítí nechce. Jsou bezpečně ukryti v ulitě toho, že nejsou vydavatelem. Jsou jen „poskytovatelem platformy“. To jim umožňuje vyhnout se zodpovědnosti za obsah (pokud nemá vědomost o protiprávnosti toho obsahu – pak ho musí odstranit). Zároveň ale nějaký obsah z vlastní vůle – podle stále se měnících a nejasných pravidel – reguluje. A to s dopadem primárně na konzervativce. I v České republice byla opakovaně mazána třeba skupina Islám v České republice nechceme, zatímco krajně levicové kolektivy, otevřeně vyzývající ke svržení stávajícího společenského řádu, fungují vesele dál. „Islám v České republice nechceme“ není můj šálek čaje, ale když už se reguluje, tak ne tak, aby z toho byla cítit zaujatost vůči jedné straně na sto honů…
Současná politika Twitteru a Facebooku tak vede polovinu lidí k pocitu zahořklosti a nedůvěry vůči establishmentu. Vede k podcenění problému fake news, protože ten se jednostranně používá jako klacek na konzervativce. A vede i k podcenění ruské hrozby, protože snad každý konzervativec už tak často slyšel, že je agentem Putina, až na slovo „Putin“ vypíná…
Soudce Nejvyššího soudu USA Clarence Thomas k tomu řekl několik velmi jednoduchých, srozumitelných a přitom pravdivých vět: „Fakt, že tyto platformy nejsou jediným prostředkem pro šíření informací, na věci nic nemění. Člověk se vždy mohl rozhodnout, zda se vyhne placení mýta na mostě tím, že přeplave řeku nebo přejde údolí horskou stezkou. Ale při hodnocení velikosti tržní síly záleží na tom, zda jsou alternativy srovnatelné. A pro mnoho dnešních digitálních platforem nejsou… Globální platformy jsou dostatečně podobné firmám typu telekomunikační operátor a měly by být podobně regulovány na federální úrovni tak, aby nemohly (jako telekomunikační operátoři) bránit osobám uskutečnit hovor.“