Češi (a ani Slováci) se do demonstrování zase tak moc nehrnou. Asi půjde o nějaké ty pozůstatky frustrace z komunistických demonstrací k Vítěznému únoru, z průvodů 1. máje a z lampiónových radovánek při příležitostech oslav Velké říjnové socialistické revoluce v Sovětském Rusku (která ale proběhla v listopadu). Jiní, než Češi, jsou rozhodně lidé z Francie. Ti demonstrují velice rádi a často.
Začali s Velkou francouzskou revolucí, která přinesla nejen milióny nevinných obětí, ale celému světu také jakousi nadřazenost práv – nároků nad povinnostmi. Čert ví, proč to Francie dodnes vlastně slaví, když tenkrát vítězové povraždili poražené, proto, aby se stejně stali poraženými a byli také zavražděni. Zpět však honem – honem do současné Francie, které vládne Emmanuel Macron. Ten a jeho ministr školství, Jean-Michel Blanquer, mají za to, že import americké revoluční kultury, může zničit Francii. Ale věřte jim. Z událostí posledních let to spíše vypadá, že Američané se inspirovali od Francouzů.
Kdo má ty sekulární hodnoty pochopit…
Proti islámskému pojetí „společného soužití“ používá Francie nástroje, které v souboru označují jako „sekulární zbraně republiky“. Vyučují na všech školách muslimy, kteří často nemluví francouzsky, o „hodnotách republiky“, které navíc vymyslela „Sekulární rada starších“. Tomu nemůže přeci rozumět ani Francouz, natož muslim z Čečenska. A proto tyto kulturní odlišnosti přinášejí nějaká ta nedorozumění. Třeba v podobě předlouhého seriálu vražd, které francouzská vláda položí na portál duševních poruch, pocitů méněcennosti nebo alespoň chudoby. Stejně jako ve vraždách miliónů nevinných ve století osmnáctém, přisuzují Francouzi loňskou vraždu učitele Samuela Patyho, kterého zabil muslim Abduláh Abujedovič Anzorov, nějakému dobře známému sociologickému jevu. Ten umí totiž vždy perfektně popsat a zanalyzovat.
To, že čečenský muslim Anzorov uřízl hlavu středoškolskému učiteli Patymu, protože je muslim, to se ve Francii říkat nesmí. A to, že jde o sice bestiální vraždu, ale v prvé řadě o tradiční muslimské řešení náboženského nedorozumění, to se nesmí dokonce ani naznačovat. Je jasné, že většina muslimů by v případě útoku na jejich víru použila pro obranu daleko mírnějších nástroje, než Anzorovův ostrý křivák, přesto tento muslim symbolizuje, jak syrová nenávist v muslimech vůči bezvěrcům dříme a jak tragicky naivní je náhled vládnoucích elit na toto vraždění.
Dá se říci, že si s islámem francouzská vláda poradila po socialisticku a trestá ty, kteří nenávidí muslimy (ne proto, že jsou muslimy, ale proto, že vraždí nevinné). V kolébce katolické církve je v dnešní době totiž většině jakákoliv víra úplně ukradená. Maximálně umí ocenit skvělou akustiku v starobylých katolických kostelích.
Ne trochu pozdě?
Obavy prezidenta Macrona z pokrokových amerických myšlenek – konkrétně o rase, pohlaví a postkolonialismu, se mi tak v tomto náhledu na původ zla zdají mírně řečeno liché. Stejné obavy má francouzská vládnoucí elita z kontaminace, která způsobí nekontrolovatelné probuzení levice na francouzských univerzitách, jak popisuje prezident. Jenže střediskem a oázou evropské extrémní levice jsou minimálně padesát let právě francouzské univerzity. Vždyť první intelektuální krůčky zde zahájil nejeden budoucí africký despota, polpotovec, ale také třeba Rúholláh Chomejní – budoucí íránský Velký Ájatolláh Rúholláh Chomejní. Ten vládl Íránu od muslimské revoluce v roce 1979 až do své smrti o deset let později.
Před zavedením íránské zločinné teokracie pobýval Rúholláh Chomejní v Paříži, kam ho srdečně pozvali francouzští levicoví intelektuálové. Chomejnímu stejně nic jiného nezbylo, když ho ubytovat odmítly i muslimské země. Na Francii bylo pro budoucího vládce Íránu ideální její vyspělé informační pokrytí, které způsobilo nebývalý zájem místních novinářů o jeho osobu.
Můžeme tak říci, že počátek potíží s muslimy má Francie právě z doby pobytu Chomejního v Paříži. Vyjevené sympatie tamní rozjívené levice k revolučnímu naladění Chomejního přinesly zemi vlnu islámského romantismu, která na majáky Francouzů šplouchá vlastně doteď. (Bylo to kombinované spojení tajemného muslimského jezdce na ušlechtilém arabském koni společně s tisíci miliardami francouzských franků z blízkovýchodní ropy.) Chomejní byl zkrátka pro francouzskou levici takový íránský Gándhí.
Tragikomický je i podíl francouzské levice na íránské revoluci, která z této nálady střízlivěla dlouhých pět let, než jí došlo, že Chomejní hodlá zavést v Íránu ekvivalent evropského nacistického režimu. Dlouhá řada francouzských levicových myslitelů omlouvala specifičnost íránského vraždění, což mělo pozdější neblahý vliv na skvělé politické vztahy s porevolučním Íránem.
Amerika – to je něco jiného
To jsme však utekli až příliš daleko od strachů francouzské vlády z toxického řádění amerického hnutí Antifa nebo Black Lives Matter …
Americká politická kultura je jedinečná, neboť je různorodou směsicí evropských politických zvyků, které do své nové domoviny přivezli první osadníci. I dnes je na architektuře, či v politických a legislativních pravidlech dobře zřejmé, který z evropských národů oblast a později stát Unie kolonizoval. I když převládá britská stopa, v řadě států nebo oblastech je i v současnosti dobře cítit francouzský, španělský, německý nebo holandský kulturní vliv. To činí ze Spojených států vskutku ojedinělý politický mix. Vlivem protichůdných politických postojů, zvyků a tradic evropských imigrantů, se Spojené státy formovaly v zásadě jiným způsobem, než šel vývoj evropských zemí. Bylo tomu jednoduše proto, že vše, co bylo v kojeneckém věku Spojených států předmětem svárů, bylo zcela opomenuto, aby k dohodě mohlo vůbec dojít nebo naopak zcela převálcováno dominanty doby. Proto jsou jednotlivé státy americké Unie tak rozdílné (a proto také různě těžce nesou třeba sílící tendence federalizace).
Evropský Západ byl pochopitelně formován bez snahy budovat evropský politický národ. Naopak, v průběhu tři sta let existence Spojených států se evropské státy měnily tak rychle a tak často, že jim na cílevědomou snahu jednoty zkrátka nezbyl čas. Ten okamžik, kdy se americké státy nadobro rozešly s politickou tradicí nekonečných a malicherných svárů Evropy nastal navýsost symbolicky vyhlášením své nezávislosti a vznikem Spojených států.
Nekonečný prostor Spojených států bohatých na suroviny, úrodnou půdu a levné dřevo a zejména upřímná snaha nových Američanů vybudovat lepší svět, než byl ten v Evropě, umožnil organizování života zcela originálním a novým způsobem. Pozdější ekonomická prosperita daná bohatstvím Nového světa, byla jen jedním z atributů úspěchu. Druhým, a stejně důležitým, byly svobody, které si Američané sami sobě zaručili. (Evropanům je vždy zaručoval vládce.)
Můžeme v této chvíli dobře srovnat, co se po další staletí dělo s Evropany s její (francouzskou) Deklarací práv člověka a občana z roku 1789 a co se dělo s Američany po Deklaraci nezávislosti v roce 1776. Zatímco svobodné Spojené státy nezadržitelně postupovaly směrem k dnešnímu stavu, kdy jsou neochvějným vůdcem Západu, Evropa se celý tento čas doslova topila v krvi nacionalistických a komunistických diktatur a neustále se měnících hranic jednotlivých států, což jim přineslo nejméně 200 milionovou ztrátu na populaci a světové postavení kruté smečky znuděných paniček, které jsou si někdy důvěrnými přítelkyněmi a jindy je od sebe musí odtrhávat, jinak by si vyškrábaly oči.
Úchylka od normálu
Komunistické tendence, které jsou momentálně cítit z USA daleko silněji, než jsme zvyklí, přinášejí také i větší míru kritiky. Spojené státy máme totiž za vzor svobody, tak i míra naší kritiky k jejich škobrtnutí je o to silnější. Přiléhavý příměr sedí v otázce míry loajality katolických kněží k slíbenému celibátu. Také je k nim společnost nadmíru přísná, neboť sami takové oběti schopni nejsme a tak rádi uklouzáváme k relativizaci a ironizaci čehokoliv, co nás zdaleka převyšuje (nejčastěji proto, že tomu nechceme rozumět). Tak i svobodné americké státy rádi políčkujeme, abychom obhájili vlastní nedokonalost.
Ve víru excesů, které ze Spojených států zaznamenáváme, ať už v podobě časté střelby nelítostných vrahů nebo v podobě iracionálních politických panelů, musíme si upřímně přiznat, že jde přesně o zástupné procesy – tedy, že tyto projevy nejsou základní symptomií Spojených států. Základním atributem jsou totiž svobody, které Ameriku doprovází a kterých jsme se v oparu naší „odpovědnosti“ už dávno vzdali (a už jim tolik nerozumíme).
A tak strachy prezidenta Emmanuela Macrona vůbec netrpím. Nemyslím si totiž, že vliv Spojených států může zničit to dobré na Evropě. Evropa je ve své defenzivě proti svobodám v daleko hlubším sevření socialismu, než jsou Spojené státy i v té naší nejstrašlivější spánkové apnoe.
(Američany nebudí ze sna domnělá evropská představa, že se při poklidném rodinném nákupu stanou obětí střelby pošukálního střelce. Budí je ze spaní jiný obraz: že se nebudou mít proti těmto magorům čím bránit. Tomu my Evropané, kteří máme zbraně za ďábelské stroje, jen těžko porozumíme.)
Naopak bych americké socialistické tendence se vším, co si pod nimi představujeme, přirovnal právě k Francii: rozvrácený národní stát, ve kterém tahouny společnosti jsou lidé, kteří společnosti nic nedávají – jsou jen pro svou škodolibostí zátěží. A kde trčí kulturní původ těchto socialistických nápadů vlád Clintona, Obamy a Bidena? Ano, v levicové permanentní dece, kterou francouzská Deklarace práv člověka a občana dává dnešní moderní Evropě v podobě vůdcovství Francie v rámci Evropské unie. Americká Deklarace nezávislosti nebo americká ústava přeci není to, co světu uškodilo a škodí.
V čem se Macron mýlí
Prezident Macron problémy své domoviny vydává za důsledek amerických politických poryvů. Na někoho společenskou rozvrácenost své země svést musí, tomu rozumíme. Problémem francouzského hodnocení současného amerického vývoje je vlastně (také) Macronova prostoduchost. Ten jakoby zapomněl na svého přítele Obamu, který byl hlavním katalyzátorem dnešního amerického vývoje.
My však víme, že to není Francie, která může Evropu od socialistického chaosu zachránit. Evropu chrání a zachrání jen americké svobody – ty jsou posledními myšlenkovými ostrovy svobody, které v zdecimované Evropě ještě zůstaly.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!